Nejde pouze o nejchladnější místo na Zemi, ale také o největrnější a nejsušší. Pevnina obklopující jižní pól – Antarktida – je výjimečná po všech stránkách. Třeba tím, že se jedná o největší ledovou poušť světa: Ve vnitrozemí totiž spadne jen padesát milimetrů srážek ročně
Celkem 98 % území Antarktidy pokrývá led o průměrné mocnosti 1 829 m, jenž zahrnuje 70 % světových zásob sladké vody.
Coby mezinárodní území nemá Antarktida vlastní vlajku, ale některá z teritorií náležejících konkrétním státům používají zvláštní standarty. V roce 2002 přijali zástupci Antarktického smluvního systému (Antarctic Treaty System, ATS) návrh neoficiální vlajky, jež dnes platí za symbol celého kontinentu.
Naposledy se průměrná teplota v Antarktidě pohybovala nad bodem mrazu před 35 miliony lety, kdy kontinent pokrývaly lesy. Dnes leží celý pod ledovou vrstvou, která běžně dosahuje mocnosti kolem 2 000 metrů. Pokud by veškerá zmíněná masa roztála, hladiny světových oceánů by rázem stouply o 60 metrů. Podobný scénář ovšem v nejbližší době patrně nehrozí – vždyť během nejchladnějšího období roku padá tamní průměrná teplota k −63 °C. Stávající absolutní rekord pochází z července 1983, kdy rtuť klesla ještě o 26,2 °C. Neznamená to však, že by v blízkosti jižního pólu nepanovaly i příznivější podmínky: Například 23. března 2015 si polárníci užívali bezmála 18 °C nad nulou.
Faktem zůstává, že je třetí nejmenší kontinent světa natolik nehostinný, že ho – alespoň pokud víme – nikdy trvale neobývali lidé. Až do počátku 20. století šlo navíc o jedno z nejméně probádaných území planety (viz Stručné dějiny). Zcela neosídlená však Antarktida není: V závislosti na ročním období pracuje na polárních stanicích až pět tisíc vědců.
Jejich výzkum se soustředí především na geologii, jelikož kontinent doslova oplývá nerostným bohatstvím. Žádný stát ovšem nemá právo si ho nárokovat: Od roku 1959 totiž platí tzv. Smlouva o Antarktidě, jež tam kromě těžby zakazuje také veškeré vojenské aktivity. Dodnes ji podepsalo 55 zemí včetně Česka, přičemž 29 z nich má na kontinentu vlastní výzkumné základny, čímž automaticky získávají hlasovací právo. Česká republika se danému privilegiu těší díky Mendelově polární stanici, otevřené v roce 2007.
V porovnání s ostatními výzkumnými základnami patří ta česká k menším, navíc v zimě není provozuschopná. V létě, které v Antarktidě nastupuje s naší zimou, tam pracuje průměrně 15 vědců. Zato největší, americká stanice McMurdo pojme až tisícovku pracovníků.
Kromě badatelů však v Antarktidě překvapivě není nouze ani o turisty. Ročně jich tam zavítá zhruba 40 tisíc, zpravidla na lodích. Kvůli ochraně životního prostředí ovšem nesmí u kontinentu přistát plavidlo s více než 500 lidmi na palubě a zároveň se nesmí vylodit víc než 100 pasažérů naráz. Aby se zabránilo zavlečení cizích organismů, musí mít každý, kdo vystoupí na pevninu, dekontaminovaný oděv.
Antarktida už zažila i několik svateb: První se odehrála 16. února 1978 v kapli na argentinské stanici Esperanza. Mimochodem, právě na zmíněné základně přišel v lednu téhož roku na svět Emilio Palma – vůbec první člověk, který si může nejjižnější kontinent uvést do rodného listu jako místo narození.
Zřejmě nejznámějším ruským polárníkem se stal Leonid Rogozov. Neproslavil ho však výzkum na mrazivém kontinentě, nýbrž čin, jímž se zapsal do dějin medicíny. V dubnu 1961 jako jediný lékař pracoval na sovětské stanici Novolazarevskaja a uprostřed ledového sevření jej postihl zánět slepého střeva. Zkušený chirurg měl jedinou možnost: provést sám na sobě nezbytnou operaci. Mohl tudíž pochopitelně využít pouze lokální anestezii, a v průběhu zákroku tak bolestí dvakrát omdlel. Nakonec se však zdravý vrátil domů.
Před 170 miliony lety tvořila Antarktida součást tzv. superkontinentu Gondwana, z nějž se postupně zformovaly současné světové pevniny. Nynější podobu získala Antarktida zhruba před 15 miliony lety a nemáme žádné doklady, že by ji někdy trvale obývali lidé. Její historie se tak začala de facto psát až v novověku v souvislosti s érou zámořských objevů, nicméně teorie o existenci „jižní země“ pocházejí už od antických filozofů.
Antarktidu lidé dlouho mylně ztotožňovali s Austrálií, kam první Evropané v čele s Jamesem Cookem dopluli až na konci 18. století. Právě on také v lednu 1773 poprvé překročil jižní polární kruh, i když se jeho lodě nikdy nedostaly k antarktickým břehům blíž než na 120 km.
Zprávy o existenci tajemné „jižní země“ lákaly zejména velrybářské lodě a vyvolaly vlnu zájmu o dosud neprobádané končiny, skýtající příslib bohatství. Většina pionýrských dobrodruhů však k tamním břehům nedoplula. A přestože výzkumných expedic s neskromným cílem zmapovat okolí jižního pólu neustále přibývalo, ještě v první polovině 19. století zpravidla pouze spatřily vzdálenou pevninu, případně objevovaly přilehlé ostrovy. První oficiálně potvrzené vylodění v Antarktidě se tak odehrálo až roku 1895. A teprve v roce 1930 tam stanula první žena.
Počátek minulého století se nesl ve znamení dobývání jižního pólu. O jeho dosažení svedli symbolický souboj dva nejznámější polárníci všech dob – Nor Roald Amundsen a Brit Robert Falcon Scott. Pomyslné vítězství slavil první jmenovaný 14. prosince 1911 a jen o 34 dní později dobyl jižní točnu i jeho konkurent. Scottova výprava se ovšem domů nevrátila – cestou zpět většina účastníků zahynula.
Od roku 1947 probíhá v Antarktidě vědecký výzkum a jednotlivé státy tam budují své základny. Podpisem mezinárodní smlouvy z roku 1959 se zavazují, že na kontinentu nedojde k žádnému vojenskému konfliktu a že bude sloužit výhradně odbornému studiu. Od roku 1998 navíc platí 50letý zákaz jakékoliv těžby v ledové pustině.
Bez stálých obyvatel; v závislosti na ročním období tam pobývá zhruba 1 000–5 000 vědeckých pracovníků z celého světa.
samostatný kontinent.
Rozloha: 14 000 000 km² (3. nejmenší kontinent); délka pobřeží: 17 968 km; charakter území: vnitrozemí protíná masiv Transantarktického pohoří a dělí kontinent na dvě části: východní, překrytou mohutným ledovcovým štítem, a západní, tvořenou shlukem hornatých ostrovů spojených ledem; pobřeží lemují plovoucí ledovce; podnebí: ledové (nejchladnější oblast na Zemi), velmi větrné a vesměs extrémně suché; min. noční / max. denní teploty (°C) na jižním pólu: leden–březen −50 až −62 / −27 až −38, duben–červen −61 až −62 / −68 až −69, červenec–září −62 až −64 / −70 až −72, říjen–prosinec −27 až −37 / −50 až −63; nejnižší a nejvyšší bod: Jižní oceán (0 m) / Vinson Massif (4 892 m).
VědaStartup Vow Food z australského Sydney vyprodukoval jako první na světě maso z buněk vyhynulého mamuta. (ilustrace: Wikimedia Commons, Thomas Quine, CC BY-SA 2.0)
VesmírChcete-li zahlédnout vzdálené galaxie, neobejdete se bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 10 cm, lépe však 15 cm, a nad hlavou byste měli mít dostatečně tmavou oblohu. (ilustrační foto: Unsplash, Simon Delalande, CC0)
PřírodaOstrov Sokotra, kde se poddruhu Adenium obesum subsp. Socotranum daří, leží asi 240 km od pobřeží Somálska. Politicky je ovšem ostrov součástí Jemenské republiky. (foto: Shutterstock)
HistorieSocha Juraje Jánošíka z roku 1919 ve Smetanových sadech v Hořicích v Královéhradeckém kraji. (foto: Wikimedia Commons, Ben Skála, CC BY-SA 3.0)
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)
