I když představují dokonalý tropický ráj, tichomořské Cookovy ostrovy dosud odolávají masovému turismu. Návštěvníky toho však patrně zarazí mnohem víc: K místním paradoxům například patří, že slavný britský mořeplavec, jehož jméno souostroví nese, jej vlastně neobjevil
Většina z patnácti ostrovů si dosud zachovala ráz nedotčeného tropického ráje. Platí to i pro největší z nich, Rarotongu.
Vlajka Cookových ostrovů vychází ze standarty užívané pro britské tichomořské državy a na první pohled připomíná například svůj australský protějšek. V levém horním rohu doplňuje podklad zmenšená britská vlajka, zatímco kruh 15 hvězd symbolizuje stejný počet hlavních ostrovů. Modrá odkazuje k oceánu i k mírumilovné povaze ostrovanů.
James Cook u tamních jižních břehů zakotvil roku 1773, ale tou dobou již Evropa o existenci souostroví věděla bezmála dvě staletí, a to díky španělským mořeplavcům (viz Stručné dějiny). Úplně prvními osadníky odlehlých vulkanických atolů se však stali polynéští Maorové, kteří dodnes tvoří 85 % místní téměř dvacetitisícové populace. Většina z nich se přitom soustředí na Rarotonze, největším z patnácti hlavních ostrovů.
Pokud bychom všechny Cookovy ostrovy umístili vedle sebe, zaujímaly by sotva plochu Brna. Nacházejí se však na takovém území, že jejich tzv. výlučná ekonomická zóna zahrnuje dva miliony kilometrů čtverečních, což odpovídá Grónsku. Nejsevernější a nejjižnější kus pevniny dělí téměř 1 500 kilometrů neboli šest hodin letu. A zhruba dvojnásobná vzdálenost se rozkládá mezi jižní skupinou ostrovů a Novým Zélandem, k němuž se souostroví váže tzv. volným spojením.
Zmíněný oficiální status náleží už jen – rovněž novozélandskému – ostrovu Niue a v praxi znamená, že větší stát zastupuje svůj menší protějšek na mezinárodní scéně. Všichni občané Cookových ostrovů tak mají zároveň i novozélandské občanství.
Ostrované prosluli veselou a družnou povahou: Ostatně jedno z místních nařízení prý ukládá usmívat se i na fotografii řidičského průkazu. Neobvyklých pravidel však zdejší lidé dodržují víc. Dosud kupříkladu platí, že žádná budova nesmí být vyšší než kokosová palma. I díky tomu si souostroví uchovává punc nedotčeného tropického ráje, k čemuž přispívá rovněž fakt, že se úspěšně vyhýbá komerčnímu turismu.
Ačkoliv příjmy z cestovního ruchu utvářejí dvě třetiny hrubého domácího produktu, na žádném z ostrovů například neexistuje jediná pobočka řetězců KFC či McDonald’s. Nikdo tam neprovozuje autobusové zájezdy ani výletní plavby, široko daleko neuvidíte semafory a ve všech obcích platí univerzální rychlostní limit třiceti kilometrů v hodině.
Turistické průvodce by Cookovým ostrovům mohly přezdívat „perla Tichomoří“, aniž by šlo o frázi: Souostroví je druhým největším globálním vývozcem zmíněných mořských artefaktů, konkrétně těch černých. Škodolibější jazyky by pak atoly nejspíš nenazvaly rájem tropickým, nýbrž daňovým – a měly by pravdu. Jelikož zahraniční podnikatelé neodvádějí do místní kasy žádné daně, našly v lokalitě oficiální sídlo tisíce firem z celého světa, k pochopitelné nelibosti jejich národních vlád.
Souostroví posévají symbolické kameny, označující tzv. marae neboli posvátná místa polynéských národů. Právě tam se v minulosti konaly rituální a náboženské obřady, korunovace panovníků či rady starších. Arai te Tonga se coby nejposvátnější marae na Cookových ostrovech datuje zhruba do roku 1250. Podle legendy tehdy na Rarotongu dorazily dvě kánoe s novými osadníky, kteří tam založili vlastní kolonie, včetně 47 zmíněných svatých míst.
K Arai te Tonga patřil až do počátku minulého století mohutný strom zvaný utu, dochoval se z něj však pouze pařez. Ani ze samotného marae už příliš nezbývá, přesto jde o jeden z turisticky nejvyhledávanějších cílů na ostrově a místo konání řady tradičních festivalů.
Není zcela jasné, kdy k dnešním Cookovým ostrovům dorazili první osadníci: Různé zdroje zmiňují rozmezí 6.–11. století. Nepochybně se však jednalo o Maory z Polynésie, zřejmě z Tahiti vzdáleného přes 1 000 km.
První kontakt se starým kontinentem se datuje do roku 1595, kdy kapitán Álvaro de Mendaña de Neyra zakotvil u dnešní Pukapuky. O jedenáct let později přistály španělské flotily také u současné Rakahangy a pojmenovaly ji Gente Hermosa neboli „krásní lidé“.
Španělé tedy měli nejspíš s domorodci příznivou zkušenost, což ovšem nelze tvrdit o prvních Britech. Pokus o přistání na Pukapuce v roce 1764 se jim nezdařil a atol si vysloužil přízvisko „nebezpečný“. Podobně dopadlo o padesát let později zakotvení na Rarotonze, jež vyústilo v násilný střet Evropanů a domorodců.
Za pojmenování na počest tehdy již zesnulého Brita vděčí souostroví Rusům, kteří je kolem roku 1820 jako první zanesli do mapy. Sám James Cook tam však během svých výprav paradoxně téměř nezavítal: Jako jeden z mála ostrovů, ne-li jediný, koncem 18. století prokazatelně navštívil dnešní Manuae a poctil ho jménem britského šlechtice Augusta Herveye.
Důležitou roli sehrály události 19. století, kdy se rozhodlo o příslušnosti Cookových ostrovů k Británii. Ta patrně chtěla v koloniálních ambicích předstihnout Francii, která již měla v Tichomoří řadu držav. Roku 1888 proto zástupci pacifického a atlantického souostroví podepsali smlouvu, na jejímž základě se z prvního jmenovaného stal britský protektorát.
Daný status se o dvanáct let později změnil v teritorium a rok nato se Cookovy ostrovy přesunuly pod správu Nového Zélandu. Jejich vzájemný vztah je však značně volný: Od roku 1965 se tichomořské souostroví těší vysoké míře autonomie jako tzv. volně přidružený stát.
Shutterstock, Profimedia
VědaSlavný horký pramen Grand Prismatic Spring v Yellowstone
VálkaSovětský svaz mohl na jaderný útok USA odpovědět svými pumami RDS-1. Zde maketa v moskevském Polytechnickém muzeu. (foto: Shutterstock)
PřírodaSamička morčáka velkého (Mergus merganser) s mládětem. (foto: Shutterstock)
ZajímavostiJedním z nejmarkantnějších rozdílů mezi životem na vsi a ve městě je množství zeleně. Asi málokoho překvapí, že čím větší plocha vegetace člověk obklopuje, tím zdravější je jeho organismus, a to po stránce fyzické i psychické. (foto: Shutterstock)
VesmírVizualizace mladé exoplanety HD 114082 B, obíhající svou mateřskou hvězdu jednou za 110 dnů. (ilustrace: NASA/JPL-Caltech, CC0)
