Vikingové proti Slovanům: Severští bojovníci z dračích lodí dobývali, obchodovali a stáli u kořenů Kyjevské Rusi

V roce 793 vyplenili severští nájezdníci klášter Lindisfarne na Britských ostrovech, čímž symbolicky začalo období vikinských nájezdů na západní Evropu. Jenže v té době už byli Seveřané zoceleni nejen vzájemnými spory a drsnými životními podmínkami domovské Skandinávie, ale především již dlouhá desetiletí prováděli podobné nájezdy na východě Evropy v oblasti dnešního Ruska, Běloruska a Ukrajiny.

Tyto kraje však byly z velké části srovnatelně nehostinné jako blízká Skandinávie, navíc o dost chudší, takže kořist nebyla nijak oslňující. To ostatně představovalo hlavní důvod, proč Seveřané na svých dlouhých lodích (často nazývaných trochu nepřesně drakary), toužili doplout až do bohaté a prosperující západní Evropy, především na Britské ostrovy a do Franské říše, kde se jim otevíraly perspektivnější možnosti.

Chudý východ

V žádném případě neplatí rovnítko mezi pojmy Seveřan a viking (tak se označují nájezdníci útočící na pobřeží z lodí). Přesto si mnohé rodiny ve Skandinávii zvykly přivydělávat si na živobytí i tím, že se na jaře někteří jejich příslušníci nalodili s podobně chtivými přáteli na dlouhou loď s malým ponorem a vypravili se na válečnou výpravu, z níž se za pár měsíců vrátili s větší či menší kořistí.

Na východě nazývali příslušníky severských germánských kmenů Varjagové a většinou se jich báli coby mimořádně schopných válečníků, jimž málokdy dokázali vlastní silou vzdorovat. Je třeba předeslat, že z této oblasti nemáme pro dané období k dispozici žádné soudobé písemné prameny, proto jsme odkázáni na pozdější kroniky a legendy doplněné o archeologické nálezy.

Z nich známe i slavný příběh o tom, kterak se východní Slované nedokázali shodnout na vůdci z vlastních řad a už je unavovaly neustálé vzájemné třenice (drobné války), a tak požádali Rurika a jeho bratry, aby jim vládli. A to byli právě Varjagové severského původu, zřejmě ze švédského kmene Rhosů (Rusů), podle nějž pak vzniklo pojmenování nové říše Kyjevská Rus. To se však odehrálo (podle legend) až kolem let 862 a 863.

Honba za otroky

Už stovky let předtím ovšem ve zdejším kraji probíhaly zmíněné nájezdy, ale též obchodní výměna. Co tedy dokážeme bez spolehlivých písemných pramenů o tomto období vyprávět? Především známe obchodní cestu zvanou Iz Varjag v Greki (tedy Od Varjagů k Řekům), která spojovala Skandinávii přes oblast budoucí Kyjevské Rusi s bohatou Východořímskou (Byzantskou) říší. Právě tady dokázali Varjagové svou kořist prodat a zároveň přivážet nazpět luxusní předměty z Konstantinopole. Rozvinuté a civilizované město na pomezí Asie a Evropy sloužilo jako významná obchodní křižovatka, kam se dostávalo zboží z daleké Číny, Indie i arabských zemí, stejně jako ze západní Evropy.

Je logické, že cestu Iz Varjag v Greki pak využívali nejen Seveřané, ale také obchodní karavany ze všech koutů světa, které z nějakého důvodu potřebovaly prodat zboží na severu, nebo odtud naopak něco odvézt. Co však mohly chladné severské krajiny nabídnout? Obvykle se uvádí vosk, kožešiny a med. Ale nejdůležitějším artiklem byli bezpochyby otroci, protože lidská pracovní síla je v chudých oblastech nejcennější komoditou.

Obchodní stanice Ladoga

A jak asi probíhaly loupežné nájezdy Varjagů na východě? Ze Skandinávie se jejich dlouhé lodě dostaly z Baltského moře po řece Něvě do Ladožského jezera. Na jeho břehu, u ústí řeky Volchov, se nacházela obchodní osada Ladoga (dnes Stará Ladoga). Přestože první písemné zmínky pocházejí až z 11. století, podle archeologických nálezů je zřejmé, že zde čilý obchodní ruch panoval už kolem roku 750. Navíc její název vychází ze staroseverského tvaru Aldeigjar, s nímž se setkáváme právě i v oné první zmínce z pozdější doby.

Severské germánské kmeny se tedy výrazně podílely i na jejím založení, byť k němu došlo pravděpodobně ve spolupráci s místními Slovany. I bez písemných pramenů však můžeme předpokládat, že Skandinávci na místě hráli roli obchodních „šéfů“, kteří úkolovali zdejší slovanské zemědělce, lovce či řemeslníky. Už tehdy se zřejmě zrodil podřízený vztah Slovanů k ekonomicky i vojensky silnějším Seveřanům.

Jelikož nemáme záznamy o tom, jakým způsobem probíhala vláda či placení poplatků, můžeme pouze předpokládat pragmatickou správu nějakých obchodnických spolků. Ostatně Ladoga nikdy nefungovala jako opevněné sídlo, ale pouze jako obchodní stanice, strategicky umístěná u ústí řeky Volchov. Po ní se totiž mohli plavit Varjagové dál do vnitrozemí až do Ilmenského jezera, na jehož severním břehu ležela další obchodní osada, později známá pod názvem Novgorod.

Sídlo Rurikovo před Rurikem

Na rozdíl od Ladogy se z Novgorodu později stalo skutečné politické i správní centrum severních oblastí Kyjevské Rusi, navíc dobře opevněné. Právě tady se usídlil zpočátku Rurik a vládl odtud severní oblasti od Dněpru až k Ladožskému jezeru, než se později jeho syn Oleg (spekuluje se i o jiném příbuzenském vztahu) přesunul do Kyjeva. Nicméně v době před Rurikem žádné přesné doklady o Novgorodu nemáme.

První písemná zmínka o městě z roku 862 totiž souvisí právě s tímto slavným zakladatelem dynastie. To znamená, že na počátku 9. století tu byla také spíš obchodní stanice, jako v Ladoze, s tím rozdílem, že zde zřejmě podle archeologických nálezů už bylo i v této rané době nějaké jednoduché dřevěné (či dřevohlinité) opevnění.

Severní novgorodskou oblast považovali Varjagové za své nejpodstatnější pole působnosti, protože byla snadno dostupná z jejich domovů. Právě tady fungovali dlouhá desetiletí a možná i staletí ve zvláštní symbióze s místními Slovany, kterým na jednu stranu plenili vesnice, odváděli odtud otroky a znásilňovali ženy, ale na druhou stranu s nimi čile spolupracovali na vybudování obchodních osad a dalších lokací potřebných pro živobytí.

Žádné podrobnější zprávy o tomto „spolužití“ pochopitelně nemáme, ale volně bychom to mohli přirovnat ke koexistenci s Avary, zhruba o století dříve na našem území ve střední Evropě, kterou mnoho historiků dnes nazývá spíše symbiózou než útlakem.

To ve zkratce znamená, že Slované představovali stále hlavní domácí prvek a Varjagové jim nechávali velkou míru autonomie, dokud se jim to hodilo, protože neměli ambici v těchto krajích přímo vládnout. Proto v podstatě využívali zdejší struktury jako spižírnu a zásobárnu pracovní síly, přičemž brzy pochopili, že prostým vyjednáváním a spoluprací získají větší prospěch než silovým útlakem.

Portáže dlouhých lodí

Oblasti dále na jihu pak byly o dost hůře dostupné, protože nejtěžší část obchodní cesty Iz Varjag v Greki ležela mezi Novgorodem a Smolenskem, respektive oblastí kolem něj, protože právě tam začínal sjízdný horní tok řeky Dněpr, po níž se dalo doplout na dlouhé lodi až do Černého moře a následně do Konstantinopole.

Oblast jižně od Novgorodu překonávali Varjagové s pomocí takzvaných portáží. Tento výraz dodnes používají třeba vodáci a ve zkratce jde o způsob, jak přepravit lodě přes pevninské úseky. V kontextu dlouhých lodí dokládá neuvě­řitelnou vynalézavost, ale i sílu a vytrvalost tehdejších severských národů.

Historici a archeologové sledovali stopy těchto tras a dokázali zhruba rekonstruovat, jakou cestou se lodě přepravovaly. Nejdelší úsek měřil zhruba 6 až 8 km a ležel mezi řekami Lovat a Kasplja, což je jeden z přítoků na horním toku Dněpru.

Lodě portážovali pochopitelně bez nákladu, který přenesli zvlášť (u otroků a zvířat to bylo jednodušší, protože ti se mohli přepravit po svých). Trup lodi pak táhli buď na speciálních saních, když byl povrch dostatečně kluzký (nejlépe sníh, ale mohlo to být i bláto či nějaká zamrzlá krusta), nebo po kládách. Přes mělké mokřady (tedy méně nebezpečné a prozkoumané bažiny) mohli lodě táhnout na provazech i přímo bez dalších pomocných prostředků. Tuhle přepravu umožňovala speciální konstrukce severských dlouhých lodí s plochým dnem a minimálním ponorem.

Ani další cesta ze Smolensku na jih po zmíněném Dněpru nebyla bez překážek. Řeka sice představovala (a dodnes představuje) důležitou dopravní tepnu, ale i tak bylo potřeba překonat sedm nebezpečných peřejí na dolním toku mezi Dniprem a Chersonem, kde se lodě musely znovu portážovat podobně jako v severních oblastech. Navíc zde hrozily přepady od Pečeněhů či jiných loupežných skupin, které si pochopitelně rády počkaly na obchodní loď ve chvíli, kdy byla nejzranitelnější a přitom plně naložená zbožím či otroky.

Lepší je spokojený otrok

Pro tehdejší válečníky a obchodníky představovali zajatí lidé určení na práci opravdu jen jeden z druhů zboží. Sami Varjagové při svém způsobu života používali otroky spíše výjimečně a asi se k nim nechovali primárně nijak špatně. Dobře si uvědomovali, že i zvíře lépe pracuje, když je dobře najezené, obstarané a spokojené než špinavé, hladové a zanedbané, takže u člověka to platí dvojnásob. Při nájezdech by však otroci zbytečně zabírali místo na lodi, takže veslování si Varjagové obvykle obstarali sami a při zemědělství či řemeslech si houževnatý germánský lid raději pomohl vlastními silami, než aby učil a hlídal větší množství nespolehlivých otroků.

Daleko širší využití měli otroci v civilizovaných krajích Byzantské říše, u Arabů či Peršanů, dá se říct v celé oblasti Středomoří (tedy včetně dnešní Itálie, jižní Francie i Španělska) a od 8. století pak postupně i na západě v rozvíjející se Franské říši. Proto také sem směřovaly hlavní dodávky pracovní síly ukořistěné v rozsáhlých ruských stepích.

Bez Varjagů není práva

Ke zlomu ve vztahu Varjagů a Slovanů došlo v letech 862/863, kdy mělo proběhnout ono slavné povolání Seveřana Rurika na knížecí stolec. Nejdůležitější písemný pramen Pověst dávných let k tomuto období pochází až z počátku 12. století a uvádí k tomu tématu: „Roku 6367 (tedy 859) pobírali Varjagové ze zámoří daň od Čudů, Slovanů, Meranů, Vesů i Krivičů… V letech 6368, 6369 a 6370 (tedy 860–862) vyhnali Varjagy za moře a nedali jim daně. Začali sami sobě vládnout, ale nebylo u nich práva. I povstal rod proti rodu, nenáviděli se navzájem a počali sami proti sobě bojovat.“

To tedy naznačuje už popsaný model jakéhosi varjažského protektorátu, což znamená zřejmě systém nějakých místních vládců, kteří si vykupují svůj mír od Varjagů a ti si občas od těch méně poslušných vyberou nějaké otroky.

Ale když tedy Slované nakonec sebrali odvahu a varjažským vládcům se vzepřeli, tak zjistili, že sami si vládnout úplně nedokážou, protože se nejsou schopní shodnout, kdo z nich má být nejvyšší vládce. I proto si zřejmě vyhodnotili, že vláda Varjagů, kteří je svou silou a dominancí všechny převyšují, je pro ně ve výsledku výhodnější, protože jim přináší jakási pravidla a řád, který je sice omezující, ale přináší klid.

Povolání k vládě

Tím tedy začala vláda Varjagů nad východní Evropou, kterou Pověst dávných let popisuje takto: „Řekli si tedy [míněno Slované]: ‚Vyhledáme si knížete, který by nad námi vládl a soudil podle zákona.‘ A šli za moře k Varjagům, k Rusům. Neboť tito Varjagové se nazývali Rusové, jakož jiní se jmenují Švédové, další Normané, Anglové, jiní Gótové. I řekli Rusům Čudové, Slované, Kriviči a všichni ostatní: ‚Země naše je veliká a bohatá, ale není v ní řádu. Pojďte k nám panovat a vládnout.‘ Vypravili se tři bratři se svými rody, vzali s sebou všechny Rusy a přišli. Nejstarší Rurik se usadil v Novgorodu, druhý Sineus na Bělojezeru a třetí Truvor v Izborsku. Od těchto Varjagů dostala země název.“

Podání z 12. století je určitě schematizované a zjednodušené, přičemž odráží spíše lidové pověsti než tvrdá fakta. Přesto je z něj vidět, jak Varjagové v těchto oblastech zhruba fungovali. Ze slovanských kmenových „státečků“ se stala varjažská panství, nastalo období sjednocování (rozuměj vzájemných válek), z něhož nakonec vyšel vítězně Rurikův syn Oleg, který z Novgorodu provedl výboj až do Kyjeva, kde vládli bývalí Rurikovi družiníci Askold a Dir. Své hlavní sídlo potom přenesl právě do Kyjeva a spojením dvou největších a nejdůležitějších panství vznikla říše, kterou z pozdějších vyprávění známe jako Kyjevskou Rus.