Luftwaffe nad Kurskem: Zoufalé nálety proti sovětským obrněncům
Luftwaffe sehrála během bitvy v Kurském oblouku klíčovou, avšak stále obtížnější roli. V létě roku 1943 zoufale brzdila mohutný sovětský tankový příval a přitom sama čelila rostoucí přesile ve vzduchu.
Bitva v Kurském oblouku představovala největší tankový střet v dějinách, přičemž Sověti měli v počtech obrněnců výraznou přesilu. K jejich ničení Němci nasadili kromě stuk také dvoumotorové bitevní Henschely Hs 129 od Panzerjagdkommanda Weiss.
K nejúspěšnější akci došlo v poledne 8. července v oblasti Bělgorodu. Kapitán Bruno Meyer tehdy objevil velkou formaci tanků valících se na odkryté křídlo II. pancéřového sboru SS. Jejich odražení dostalo nejvyšší prioritu a Hs 129 se na ně doslova vrhly. Zatímco jedna letka útočila, druhá se vracela na základnu, třetí doplňovala munici a palivo a čtvrtá již znovu letěla k cíli. Tento kolotoč pokračoval víc než hodinu a sovětský nápor se podařilo zastavit pouze nálety ze vzduchu.
Němečtí bitevní letci tehdy nárokovali 40 zničených tanků a další desítky obrněných vozidel jako poškozených. Reálně to sice nebylo tolik, přesto šlo o obrovský úspěch. Piloti protitankových letounů se k nepřátelskému obrněnci dokázali rychle přiblížit na velmi krátkou vzdálenost 300, 200 nebo dokonce 100 m. Útočili také zásadně z boku nebo zezadu, kde měly tanky nejslabší pancíř.
Nebe nad Prochorovkou
Dne 9. července se postup skupiny armád Jih pomalu zastavil a Luftwaffe s tím nedokázala nic dělat. Situace na zemi byla tak kritická, že kromě vzdušných bojů museli němečtí stíhači někdy i útočit na pozemní cíle. K tomu se jejich nepancéřované stíhačky příliš nehodily a protiletadlová palba pro ně představovala smrtelné nebezpečí. Když Sověti přešli 12. července do protiútoku, pilotům práce ještě přibylo.
Eskadry StG 2 a 77 se zapojily i do legendární tankové bitvy u obce Prochorovka. Hlavním cílem jejich stuk se staly opět tanky a často jich zničily i desítky za den. Účinnost jejich útoků potvrzuje i druhá strana a v hlášení štábu sovětské 5. tankové armády se uvádělo: „Tanky utrpěly těžké ztráty způsobené nepřátelským letectvem a zastavily se před vsí Okťabrskij. Další postup byl znemožněn nepřetržitými nálety nepřítele.“
Na jihu kurského oblouku Sověti zahájili rozhodující protiofenzivu až 17. července. Toho stejného dne padl i velitel III./StG 2 kapitán Walter Kraus. Jeden z příslušníků jeho jednotky na toto období později vzpomínal: „Ruští stíhači se tou dobou často neobjevovali. Několikrát se ale stalo, že bitevní Il-2 nalétávaly na tentýž prostor jako my a hrozilo nebezpečí srážky.“
Jak bitva kulminovala, stále ubývalo akcí zaměřených na střemhlavé údery a nejvyšší prioritu dostávaly útoky na obrovské masy sovětských obrněnců. K těm se hojně používaly také Junkersy Ju 87 G vyzbrojené dvojicí protitankových kanonů ráže 37 mm, z nichž každý disponoval 12 granáty s wolframovým jádrem. Díky dlouhé hlavni a průbojným střelám prorážely pancíř tanků na vzdálenost až 300 m.
Stuky v akci
S touto verzí létal i Hans-Ulrich Rudel, který způsob ničení tanků později popsal: „Útočil jsem v malé výšce a ve vzdálenosti asi 30 m jsem zmáčkl spoušť. Dříve než jsem mohl začít stoupat, objevila se přede mnou stěna ohně, které jsem se už nedokázal vyhnout. Udivilo mě, když jsem se nepoškozen vynořil na druhé straně. Můj zadní střelec viděl jednotlivé části tanku, jehož munice explodovala, opět dopadat na zem za naším strojem.“
Rudel hned první den kurské bitvy zničil 12 tanků T-34: „Sovětská protiletadlová obrana tankových jednotek byla sice silná, obě uskupení vojsk se však nalézala pouze 1 200 až 1 800 m daleko od sebe. Pokud po zásahu nespadnu jako kámen, bude vždy možnost dotáhnout poškozený letoun k postavení našich vlastních tanků. Hned při první akci pod palbou mých kanonů explodovaly čtyři sovětské tanky, do večera celkem 12.“ Přivedl k dokonalosti nasazení kanonových stuk a vypracoval nejúčinnější metody jejich nasazení. Jedna kanony vybavená skupina ničila tanky, zatímco běžné Ju 87 D ji kryly pomocí pum a ostřelování případných pozic protiletadlové obrany.
Proti tankům i pěchotě
Od 3. srpna sovětská 2. a 5. letecká armáda zahájily velkou ofenzivu proti pozicím nepřítele. Jejich stroje ten den provedly na 2 671 bojových vzletů, Luftwaffe dokázala kontrovat jen 569 starty. Německá převaha ve vzduchu byla definitivně pryč a prosadit se dokázali jen ti nejlepší. Předchozí boje ukázaly, že pomalé a neohrabané Junkersy Ju 87 D na své úkoly přestávají stačit, a stoupal tlak na jejich nahrazení, především novými Focke-Wulfy Fw 190 F. Jednalo se původně o stíhačku vybavenou přídavným pancéřováním, což se negativně projevilo na výkonech letounu, a zhoršila se i jeho obratnost. Pro přežití v husté protiletadlové palbě to však bylo nezbytné.
V době bitvy u Kursku už bitevní Fw 190 používala celá bitevní eskadra SchG 1, skládající se ale jen ze dvou skupin. Fockewulfy na cíle nalétávaly z vodorovného letu, bomby většinou odhazovaly postupně a pak na cíl útočily palubními zbraněmi. Proti tankům a opevněním se používaly běžné trhavé pumy řady SB. Na závěsníku pod trupem se obvykle nosila jedna o váze 250 kg a pod křídly čtyři 50kg. Proti živé síle nepřítele se velmi osvědčily dřevěné kontejnery AB, které se po odhozu otevřely a uvolnily malé protipěchotní pumičky SD.
Posvítit si na nepřítele
Poněkud ve stínu stíhacího a bitevního letectva zůstávaly u Kursku bombardéry. Základ výzbroje stále tvořily osvědčené dvoumotorové Heinkely He 111 a Junkersy Ju 88. Už v průběhu roku 1942 došlo na východní frontě k rozdělení úkolů, když se jednotky s rychlými junkersy zaměřily hlavně na denní operace na frontě či v nehlubokém týlu. Oproti tomu útvary s těžšími heinkely prováděly především nálety na vzdálenější průmyslové objekty, které se nacházely v oblasti jejich doletu.
U Kursku disponovala Luftwaffe bombardéry od šesti většinou nekompletních eskader. Během bitvy často operovaly těsně za frontou, kde napadaly sovětská nádraží, sklady a také vlakové soupravy přisouvající posily do oblasti bojů. Rudé stíhací letectvo ale neustále sílilo a ztráty bombardérů stoupaly. Proto postupně přecházely k nočním operacím. Jednu takovou popsal Georg Kellermann z KG 55: „Nejdříve shazujeme zápalné pumy, ať si na to hnízdo posvítíme. Flak se sice probouzí, ale pálí úplně vedle. Děláme celkem čtyři nálety a po posledním celé nádraží hoří. Vzdalujeme se dlouhou zatáčkou a s dobrým pocitem sledujeme námi způsobenou spoušť.“
Začátek hromadného ústupu
Během bitvy u Kursku už značně zesílila sovětská protivzdušná obrana složená z baterií protiletadlových děl, radiolokátorů a nočních stíhaček. Naopak stále klesala kvalita německých osádek, které později procházely už jen zkráceným výcvikem. Některé zkušené však dokázaly protivníkovi způsobovat stále těžké ztráty, obzvláště při samostatných nočních misích do hloubky nepřátelského týlu.
Rudá armáda stále postupovala a 5. srpna dobyla dva nejdůležitější nepřátelské opěrné body – Orel a Bělgorod. Luftwaffe se začala stahovat na západ a vyklízet svá letiště. Stíhací eskadra JG 52 musela 6. srpna opustit Kutejnikovo, 12. srpna Charkov-Rogan a o čtyři dny později i Perečepino. Už 9. srpna se na ústup dala také bitevní eskadra StG 1 a jeden její příslušník to popsal: „Silnice vedoucí kolem letiště byla plná naší chaoticky ustupující pěchoty. Vojáci říkali, že jsou jim Rusové v patách. Náš velitel se proto telefonicky spojil se štábem a už za hodinu jsme přelétávali na letiště Bolšaja Rudka. Děsilo nás, že se nikdo neobtěžoval s tím informovat nás, jaká je vlastně situace.“
Dne 23. srpna 1943 kurská bitva oficiálně skončila. Záznamy 4. a 6. německé letecké armády, které se do bojů u Kurska zapojily, udávají za červenec a srpen ztrátu 1 463 letounů. Dalších 469 utrpělo poškození neopravitelné přímo u útvaru. Ne všechny ztráty ale souvisely přímo s Kurskem, neboť část 4. letecké armády operovala u pobřeží Černého moře.
Luftwaffe se v průběhu střetnutí začala postupně dostávat do defenzivy. Nadále se jí však dařilo působit sovětskému letectvu velmi těžké ztráty za poměrně malých vlastních. Významnou roli přitom hrála velká stíhací esa, která měla na účtu někdy i stovky sovětských letounů. Ale vzhledem ke své početní slabosti a rostoucím kvalitám protivníka ztrácela Luftwaffe vzdušnou nadvládu i schopnost rozhodujícím způsobem ovlivňovat průběh pozemních bojů.
