První rok bojů o Leningrad: Hitlerův ideologický cíl se proměnil ve vyčerpávající obléhání

Když Němci 22. června 1941 zahájili operaci Barbarossa, bylo jedním z jejich hlavních cílů dobytí Leningradu, severské metropole na řece Něvě. Jednalo se přitom o osobní přání Adolfa Hitlera, neboť před jeho zásahem se počítalo zejména s postupem na Kyjev a Moskvu, zatímco Leningrad v prvních operačních plánech coby klíčový cíl invaze vůbec nefiguroval. Více než o vojenskou potřebu šlo o ideologii: ve vůdcově uvažování představovalo tažení na východ pomyslnou křižáckou výpravu proti bolševismu, a tak bylo nasnadě, že musí být zničena i jeho kolébka, tedy Leningrad, kde v roce 1917 začala Říjnová revoluce.

Zákopy místo blitzkriegu

Tento úkol dostala nově utvořená skupina armád Sever pod velením polního maršála Wilhelma von Leeba. Jeho tanky po zahájení invaze rychle pronikly Pobaltím a během pouhých pěti dnů překonaly poloviční vzdálenost z výchozích pozic k Leningradu. Když 9. července padl Pskov, chybělo Němcům k cíli už jen asi 250 km. Pak se sice jejich postup výrazně zpomalil na improvizované sovětské obranné linii zřízené podél řeky Lugy, nicméně i tu útočníci v polovině srpna překonali. 

Získaný čas obránci Leningradu mohli využít ke zbudování defenzivních pozic na jihozápadních přístupech k městu, jenže k jejich překvapení německý postup pokračoval východním směrem, takže 20. srpna došlo u Čudova k přerušení životně důležitého železničního spojení s Moskvou. Leeb pak nasadil XXXIX. motorizovaný sbor k obklíčení Leningradu z jihovýchodu, zatímco připravoval hlavní úder na město.

Dne 4. září německá děla začala ostřeloval samotný Leningrad a o čtyři dny později padl Šlisselburg, čímž bylo uzavřeno obklíčení sovětské severské metropole. Jediné zbývající spojení s okolním světem vedlo buď vzduchem, nebo přes Ladožské jezero. Obránci se však nehodlali vzdát, právě naopak: s maximálním úsilím a všemi dostupnými silami budovali obranné linie vyztužené pevnůstkami, přehrazovali cesty, přerušovali železniční tratě a organizovali další a další bojové útvary složené převážně z obyvatel města.

K frontálnímu útoku ale nakonec nedošlo, neboť Hitler změnil své úmysly a Wehrmachtu přikázal soustředit se prioritně na dobytí Moskvy. Naopak Leningrad měl být obléhán a postupně pomocí těžkého dělostřelectva srovnán se zemí. Blesková válka se tak na severním válčišti záhy změnila v zákopovou.

Držte pozice!

Vojáci Wehrmachtu začali urychleně budovat vše potřebné pro dlouhodobé obléhání: v přední linii stavěli střelecké a pozorovací posty stejně jako kryty a zodolněné pevnůstky, které měly sloužit coby opěrné body. V týlu pak rostlo zázemí pro ubytování jednotek: velké bunkry z dřevěných klád zasypané zeminou, vybavené postelemi a dalším nábytkem, stejně jako kamny k topení i vaření. Vojáci tady mohli odpočívat, jíst, hrát karty nebo psát dopisy domů. Ještě o něco více vzadu se pak nacházely palposty těžkých děl a moždířů, které bombardovaly obléhané město.

Velká porce práce čekala na ženisty a zásobovače, kteří museli zajistit vše potřebné pro obléhatele. Budovaly se nové zpevněné cesty (často pokládáním klád vedle sebe), skladiště a překladiště zásob i munice. V Gatčině, zhruba 45 km jihozápadně od Leningradu, si své velitelské stanoviště zřídil polní maršál von Leeb a Němci se starali i o bezpečnost v týlu svých vojsk. 

Příslušníci Einsatzgruppe A pod velením SS-Brigadeführera Walthera Stahleckera totiž dle jeho hlášení „vyčistili zónu kolem obléhacích linií od všech původních obyvatel a poté zadrželi ty, kteří se z okolí snažili vrátit do města s jídlem“. Některé ze zadržených pak esesmani nasadili do Leningradu jako špicly, většinu však bez milosti popravili. 

Povinnosti předsunutého pozorovatele

Na průběh zákopové války vzpomínal příslušník 58. pěší divize William Lübbeck, který v prostoru Uritska sloužil v přední linii: „Předsunutý pozorovatel musí za všech okolností zůstat ostražitý vůči jakýmkoli změnám v přední linii nepřítele, které by mohly naznačovat blížící se útok, a upozornit velitele své roty na aktuální vývoj situace. (...) Během tohoto období poziční války před Leningradem byly počty německých a sovětských sil přibližně stejné, ačkoli nepřítel postrádal náš výcvik, zkušenosti a kvalitní velení.“

„Obě strany se neustále zapojovaly do četných menších průzkumných misí i větších útoků, aby otestovaly obranu druhé strany a také získaly informace výslechem zajatců. Jako předsunutý pozorovatel jsem byl neustále ve střehu před jakýmkoli sovětským pokusem infiltrovat malou skupinku vojáků do našich linií. Když jsem zpozoroval jednotku Rudé armády směřující k našim zákopům, okamžitě jsem informoval týl a pokusil se před nepřátelské vojáky umístit přehradnou dělostřeleckou palbu, abych je odradil od dalšího postupu. Naše těžká děla měla oproti kulometům velkou výhodu v tom, že disponovala větším dostřelem, takže mohla dostat nepřítele pod palbu mnohem dál od našich linií. Pokud jsme v takovém střetu museli použít kulomety, znamenalo to, že se protivník dostal příliš blízko k nám.“

Smrtící předmostí

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se zahájením obléhání se bojové akce omezily hlavně na dělostřelecké duely a občasné výpady, realita byla zvláště na některých úsecích jiná. Rudoarmějci se totiž snažili z obklíčení prorazit. Jedny z nejtěžších bojů probíhaly při pokusech o výpady z předmostí na řece Něvě u obce Dubrovka. Špatně živení sovětští vojáci však proti připraveným Němcům neměli prakticky žádnou šanci a tyto akce je stály tisíce raněných a padlých.

Plukovník Alexander Sokolov vzpomínal: „Zákopy byly plné těl našich padlých vojáků. Nepřátelské ostřelování bylo zdrcující. Za celou dobu, kterou jsem na předmostí strávil, si pamatuji jen jedinou krátkou epizodu, kdy během denního světla nastal klid. Trval jen asi 10 minut. Německá palba zkrátka neustávala a nepřátelské pozice byly navíc tak blízko, že se během dne nikdo nemohl zvednout z krytu, aniž by okamžitě neupoutal pozornost odstřelovače.“ 

Stav, v němž se sovětští vojáci na něvském předmostí nacházeli, byl jen těžko popsatelný slovy. Pokusila se o to divadelní herečka Tamara Pavlockaja, kterou společně s dalšími herci poslali přímo na frontu, aby vojákům zvedli náladu: „Před námi bylo moře zčernalých tváří. Někteří muži rychle usnuli, jiní ať už kvůli únavě nebo granátovému šoku byli úplně otupělí, neschopní na cokoliv reagovat. Naše představení složené ze zpěvu, tance a vtipů pokračovalo v naprosté tichosti.“ Některé zdroje udávají, že průměrná doba přežití vojáka na něvském předmostí čítala zhruba tři dny.

Sovětské vrchní velení (Stavka) nařídilo jeden z dalších velkých pokusů o průlom na 20. října 1941. Hlavní údernou sílu měly představovat 115. střelecká divize a 4. brigáda námořní pěchoty, které by z předmostí zaútočily směrem k městu Siňavino. Zhruba po týdnu bojů byly ale obě formace zcela zdecimovány, aniž by dosáhly výraznějšího postupu. Podobně dopadly i další pokusy v tomto prostoru, přičemž vždy se coby rozhodující element ukázala zdrcující palba dobře připraveného a zásobeného německého dělostřelectva. 

Mráz a hlad

Mezitím se u Leningradu přihlásila o slovo zima. Teplota začala citelně klesat již s prvními listopadovými dny a během následujících týdnů se dostala až k −30 °C. Wolfgang Buff, poddůstojník 227. pěší divize, si 30. prosince zapsal do deníku: „Venkovní teploty se nyní pohybují kolem −20 °C, ale rekord těchto dnů je −32 °C . Naštěstí je ale jen slabý vítr a málo sněhu, takže je počasí snesitelné. (...) Krátce před Vánoci jsme zde měli dvoudenní kuriozitu v podobě jednoho stupně nad nulou, takže sníh začal tát. To byla nanejvýš nepříjemná věc, protože v každém bunkru kapala ze stropu voda. Byli jsme rádi, že teploměr se zase umoudřil a klesl pod nulu.“

Kromě zimy na sovětské vojáky stále silněji doléhal také nedostatek potravin. Jeden z nich si začátkem ledna 1942 poznamenal: „Musím stále myslet na to, jaký mám hlad. Nikdo nevěří zprávám, že jsme zahájili novou velkou ofenzivu. Dnes náš strážný na hlídce zkolaboval. Odvezli jej do nemocnice, sotva se držel při životě. Téměř se nemůžu hýbat, natožpak něco nosit. Naši velící důstojníci si navzájem začali krást chleba.“ 

Zatímco obyvatelé a obránci obléhaného města trpěli hladem, němečtí vojáci měli jídla zpravidla dostatek. Každý večer dostávali na ubikace teplou stravu a chléb z polních kuchyní a pekáren, na přilepšenou pak i příděly sýra, čokolády, žitné kávy nebo alkoholu. Během větších bojových střetů se pak mohli spolehnout na konzervovanou stravu, zejména různé druhy ryb, ke kterým měli trvanlivý Knäckebrot.

Někteří pamětníci vzpomínali, že vojáci, již trávili dlouhé měsíce na frontě bez žen, někdy měnili potraviny u místních dívek za sexuální služby. Již citovaný poddůstojník Buff si 21. ledna 1942 ohledně zásobování zapsal do deníku: „Nedávno nám zvýšili denní příděl másla z 50 na 60 gramů. Kromě toho dostáváme šestkrát do měsíce navíc ještě po 200 gramech marmelády nebo umělého medu a standardně dávku masa nebo sýra (120 g na den).“ O něčem takovém si rudoarmějci na druhé straně fronty mohli nechat jen zdát.