Maryša: Skutečný i divadelní příběh nejslavnější travičky ze Slovácka

V roce 1893 došlo v ještě novotou vonícím Národním divadle k téměř revolučnímu počinu. Ředitel František Adolf Šubert, který divadlo vedl od jeho samého vzniku, si uvědomil, že početnou diváckou skupinu představují střední a nižší vrstvy a především studenti. Pro ně však byly obvyklé časy představení, a zvláště ceny vstupného prakticky nedostupné. Pokrokový Šubert proto organizoval tzv. „představení pro lid“, uváděná vždycky ve středu o třetí hodině odpolední. Diváci se rekrutovali ze sociálních skupin, které ve středečním brzkém odpoledni nemusely být v práci – tedy právě studentů, ale i drobných podnikatelů nebo žen v domácnosti. Zavedení tohoto hracího času vedlo k určité demokratizaci Národního divadla.

A právě o jedné takové středě, konkrétně 9. května 1894, se konala i světová premiéra jednoho z nejslavnějších českých dramat: Maryši bratrů Aloise a Viléma Mrštíkových. Národní divadlo nabízelo na tuto premiéru mimořádně snížené vstupné – lístek do lóže stál 2 zlatky, křesla v přízemí 50 korun a místa na stání v přízemí 20 korun.

Těšany

Mrštíky měl k napsání ve své době dost kontroverzního titulu inspirovat pobyt ve slovácké vísce Těšany. Pětadvacetiletý Alois sem totiž v roce 1886 přišel coby podučitel místní dvojtřídky a strávil zde celkem dva roky. Sám pocházel z Jimramova na Českomoravské vrchovině a úrodné Těšany s rozlehlými lány ho okouzlily. Brzy si ale všímal i hlubokých sociál­ních rozdílů, které z bohatství kraje plynuly. 

Sedlák byl boháč, kterému nic nechybělo, jeho čeledín se však životem stěží protloukal. Páni se snažili svůj majetek chránit a rozmnožovat. Proto v selských rodinách fungovala sňatková politika. Bylo nemyslitelné, že by se nemajetný kluk přiženil na grunt anebo že by se z chudé dcerky stala nevěsta v zámožné selské rodině. Těšanský podučitel situaci citlivě vnímal, ale věděl, že on ji jen těžko změní. Chtěl na ni však aspoň upozornit, protestovat, zastat se lásky… 

Marie z gruntu

Jako konkrétní předloha Vilémovi Mrštíkovi posloužil příběh Marie Horákové, která se narodila v domku u kostela sv. Barnabáše na těšanské návsi. V době, kdy Vilém Mrštík přišel do Těšan, Marie už chodila k muzice. Půvabná dívka s milým úsměvem a v pestrém kroji dokázala pěkně zpívat i tančit a Viléma úplně okouzlila! Dokonce se s ní chtěl oženit. Marie však jeho žádost o ruku rozhodně odmítla. Měla totiž oči jen pro Šimona Petláka, mladíka, který bydlel v sousedství a který k Horákům často chodíval. Jenže neoplýval majetkem a pro Mariina otce nepředstavoval žádanou partii. A venkovský učitel samozřejmě také ne!

Před oltářem zkrátka s půvabnou dívkou nakonec nestál ani jeden. Mariin bohatý otec rozhodl, že dceru provdá za Felixe Turka. Postaršímu vdovci, který už měl z předchozího manželství tři dcery, totiž patřil výstavný grunt, který stál přímo naproti Horákovu domu.

Po Těšanech se povídalo, že Marie noc před svatbou plakala a rodiče na kolenou prosila, aby sňatek zrušili. Otcem ale v nejmenším nepohnula. Dramatický příběh pro bratry Mrštíkovy byl na světě!

Krimi zápletka

Alois to možná zamýšlel jako svého druhu pomstu. Za to, že ho Maruška Horáková odmítla, dokreslil celkem všední realitu do příběhu, ve kterém mladinká Maryša miluje rekruta Francka, jenže otec ji provdá za mlynáře Vávru – starého a krutého vdovce, který má už velké děti a Maryšu týrá. Zoufalá novomanželka nakonec muže otráví arsenikem, který nasype do kávy „od Žida“. Děvčica nešťastná! Původně chtěl Alois těšanskou lovestory, do které zasáhly peníze, zpracovat do románu, ale mladší bratr Vilém ho nakonec přesvědčil, že jde o látku pro divadlo.

Historie mu dala za pravdu. O premiéře v Národním divadle hrála Maryšu Hana Benoniová. Pro titulní postavu si ji vybrali sami autoři. Režisér prosazoval Marii Laudovou, Mrštíci však namítali, že její „impozantní zjev a eminentní hra“ by divákům zcela vysvětlovaly tragický čin. Podle autorů u subtilnější a jemnější Benoniové naopak vynikne přesně to, co měli u Maryši především na mysli. A sice, že ji „ku vraždě dohnalo zoufalství a ne rabiátství“.

Mlynáře Vávru hrál v prvním uvedení Jakub Vojta Slukov – „herec statného zjevu a mohutné energie“, jak napsal ve svém referátu divadelní kritik F. X. Šalda. Maryšina otce sedláka Lízala „spolehlivá opora“ Jindřich Mošna, který postavu Vávry: „prohloubil a vysondoval úžasně bohatě a bezpečně…“ Rekruta Francka pak Eduard Vojan. Ten se na první scéně teprve usazoval a právě i touto rolí dokázal svůj talent, protože Franckova „povaha drsná, místy až neurvalá, která divoce sleduje svou vášeň“ mu sedla. „Rozvinul tolik divokého, svérázného naturalismu, tolik přirozené opravdivosti, že jej obecenstvo nepoznávalo…,“ psaly reporty z představení.

Moc depresivní

A přitom se Maryša do zlaté kapličky dostala až na druhý pokus! Když bratři Mrštíkové přišli se svou hrou do Národního divadla v roce 1891 poprvé, dramaturg Ladislav Stroupežnický jim drama promptně vrátil. Tento vynikající dramatik měl sice rád moderní realistické hry, ale upřednostňoval dramata méně temná a konfliktní. Nejvíc mu podle všeho vadil tragický konec. Dráždil ho fakt, že Maryšin morálně dosti problematický čin není nijak potrestán, a naopak je ukazován s jistým pochopením, či dokonce ospravedlněním. Stroupežnický byl přesvědčený o tom, že takto naturalistické drama české publikum nepřijme, že mu bude připadat nemravné. Maryša se tedy na jeviště dostala až po Stroupežnického smrti, kdy se za ni postavil ředitel F. A. Šubert, ač k ní i on sám měl jisté výhrady.

Prožito

Ve skutečnosti ale Marie Horáková s Felixem Turkem žila v manželství dalších 39 let jako dobrá manželka a matka. Narodilo se jim sedm dětí, dospělosti se ale dožily jen tři. „Slávu“, kterou jim ve vesnici přinesla Mrštíkovic hra, Marie a především sedlák Turek těžce nesli. Felix se kolikrát v hospodě i porval, když Těšanští dramatické podání jeho života u piva zesměšňovali a leccos mu předhazovali. Jeho žena však i v takových chvílích stála při něm. 

Na náhrobku paní Turkové v epitafu stojí: „Napsáno drama – prožito větší“, protože její společný život s hospodářem Turkem sice neskončil arsenikem v kávě, ale společně prožili několik osobních tragédií, především předčasných úmrtí svých dětí. Nakonec se spoluobčané Turka ale přece jenom – po svém – zastali!

Když se Maryša inscenovala v Brně, vydala se na premiéru i delegace z Těšan. Po skončení rozhodně zavolali: „Tak to nebelo“ a brněnské divadlo rozhořčeně opustili. Každopádně Vilém Mrštík za svého života v Těšanech hrát Maryšu místním ochotníkům nedovolil. Nakonec drama místní Tělocvičná jednota Sokol nazkoušela až v roce 1926. Režíroval ho místní učitel František Čech a hrálo se na těšanské návsi před starou kovárnou s barokním podloubím a sochou svatého Dominika.

Divadelní život tohoto dramatu je dodnes více než pestrý. Maryša se už od začátku 20. století s úspěchem uváděla i na zahraničních jevištích. Hrála ji divadla v Lublani, ve Vídni, Lvově, Bělehradě, Záhřebu, v Rize, Lodži, Varně, ale i ve finských Helsinkách. A velice si ji oblíbili na Slovensku – zejména tamní ochotníci. Jednou z nejkrásnějších novodobých divadelních verzí byla inscenace Divadla Husa na provázku z roku 1995 v režii Vladimíra Morávka s Ivanou Hloužkovou v titulní roli a Jiřím Pechou coby mlynářem Vávrou. Momentálně ale Maryšu uvádí Národní divadla v Praze i Brně, Divadlo Radka Brzobohatého i HaDivadlo… 

---

Čtěte také:

Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Babička Boženy Němcové je klenotem české kultury. Od roku 1855, kdy vyšla poprvé, se dočkala více než 300 českých vydání a byla třikrát zfilmována. Co je z Babičky pravda a co jen...