Na vlnách růžové: Jaký byl životní příběh patrona svátku zamilovaných?
Přestože je svátek lásky 14. února celosvětově jedním z nejpřipomínanějších v kalendáři, víme toho o sv. Valentinovi velice málo. Jisté je patrně jen to, že muž dnes označovaný za patrona zamilovaných žil v dobách antického Říma, kdy za svou křesťanskou víru podstoupil mučednickou smrt.
Není ani zcela jasné, zda se v nejstarších pramenech o sv. Valentinovi jedná vždy o tutéž osobu, či jde o osudy různých postav. Valentin bylo ve starém Římě časté jméno (pochází z latinského valere, což znamená být zdravý, způsobilý) a světců, většinou mučedníků, kteří jej nesli, byla celá řada. Co se týče samotného data 14. února, pak k tomuto dni takzvaná martyrologia (církevní seznamy osob uctívaných pro jejich mučednickou smrt za víru) uvádějí památku hned dvou Valentinů.
Který je ten pravý
Jeden z nich měl být Říman a kněz, původně snad dokonce lékař, který pomáhal křesťanům uniknout před pronásledováním za císaře Klaudia II. (268–270). Sám Valentin pak skončil ve spárech nemilosrdné státní moci a byl 14. února (snad v roce 269) popraven. Místo jeho smrti i hrob se měly nacházet na severním předměstí Říma při Via Flaminia, antické silnici směřující k Jaderskému moři.
Druhý Valentin zase měl pocházet z města Terni v centrální části Apeninského poloostrova. Nebyl pouhým knězem, ale stal se biskupem, disponoval tedy jednou z nejvyšších pozic v církevní hierarchii. Také on pro svou víru zahynul po polovině 3. století mučednickou smrtí. Až do roku 313, kdy císař Konstantin I. Veliký ( 306 až 337) zařadil křesťanství mezi povolené náboženské kulty v Římské říši, zde byla křesťanská víra považována za nebezpečnou náboženskou odchylku a její vyznavači čelili za některých vladařů krutému pronásledování. Veškeré struktury rané církve tedy byly ilegální, a tudíž tajné.
Vedle toho si můžeme posloužit ještě legendami. Jde ovšem o svébytný literární žánr a ty svatovalentinské navíc pocházejí až z 6.–7. století. Jedna z nich vypráví, že poté, co prvně jmenovaný Valentin odmítl obětovat římským bůžkům a vzdát se svého Boha, předal jej císař žalářníkovi jménem Asterius. Ten ho zavřel do vězení, načež chtěl vyzkoušet jeho víru, a tak Valentinovi řekl, že pokud dokáže vrátit jeho slepé dceři zrak, uvěří v křesťanského boha. Vězeň vložil dívce ruce na oči, vroucně se modlil a ona skutečně začala vidět. Dívka i celá její rodina se pak skutečně nechali pokřtít.
Velmi podobný příběh se měl udát i druhému Valentinovi, biskupovi. Ten zase uzdravil chlapce s křečovitě zkrouceným tělem. Také proto je světec v tradici považovaný i za patrona osob trpících epilepsií. Je docela dobře možné, že různé verze příběhu odkazují k téže osobě, která ovšem těžko mohla být vším dohromady.
Kořeny valentinské tradice
Kult svatého Valentina se nicméně utěšeně rozvíjel. Křesťanství mezitím získalo status oficiálního náboženství, jeho vyznavači se už nemuseli skrývat a na místě Valentinova hrobu při Via Flaminia nechal zhruba o sto let později papež Julius I. (v úřadu 337–352) postavit baziliku zasvěcenou právě tomuto mučedníkovi. Později se dočkala dalších rozšíření, ale zanikla ve středověku poté, co byly Valentinovy ostatky přeneseny do jiné baziliky, sv. Praxedy, nacházející se v centru Říma.
Nejpozději na sklonku 5. století se pak Valentin ve dvou verzích dostal do již zmíněných martyrologií, což fakticky znamenalo, že tím byl zpečetěn jeho status světce a jeho památka se od té doby slavila v udávaný den jeho úmrtí 14. února. Daleko zajímavější než mlhami dávnověku obestřený pozemský život sv. Valentina se ovšem zdá být jeho další posmrtná existence, a sice to, jak se z antického mučedníka stal patron dnešních zamilovaných párů. Tato cesta nebyla vůbec přímočará a i ona vzbuzuje mnohé otazníky.
V této souvislosti se dnes obvykle vypráví příběh o tom, že Valentin pomáhal vojákům římské armády, kteří se chtěli oženit. Z císařského rozhodnutí totiž příslušníci ozbrojených sil nesměli údajně vstupovat do manželství, protože to mělo snižovat jejich bojovou efektivitu. Navzdory nařízení měl Valentin snoubenecké páry tajně oddávat, což ho nakonec ve výsledku stálo život. Podle jiné verze je zase oddával proto, že ženatí muži nemohli být povoláni do války.
Další souvislost se světem partnerských vztahů může plynout ze samotného data Valentinova svátku v kalendáři. V antickém Římě se právě v polovině února konaly takzvané luperkálie, pohanské svátky oslavující mimo jiné plodnost. Tato teorie, která se v literatuře velice často objevuje, se však jeví pouze jako dodatečně nalezené vysvětlení. Legendy o mučedníkovi sv. Valentinovi se totiž stejně jako jeho ostatky po celá staletí šířily Evropou, aniž by je kdokoliv spojoval s příběhy romantické lásky.
Den milostných námluv
Ty začal s nejvyšší pravděpodobností tvořit až anglický spisovatel Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400), mimo jiné autor známých Canterburských povídek (1387–1400). Ve své rozsáhlé básni Ptačí sněm na jednom místě píše: „Na svatého Valentina si každý pták vybírá družku.“
Protože neexistují žádné doklady o tom, že by byl tento den v tehdejší Anglii zvláštním svátkem partnerských dvojic, lze usuzovat, že k poznámce o ptačím páření básníka zkrátka inspirovalo blížící se jaro a přírodní cykly. Protože Chaucerovo dílo dosáhlo záhy velké proslulosti i za hranicemi Britských ostrovů, začali také další (nejen) pozdněstředověcí tvůrci spojovat den sv. Valentina s námluvami a věcmi lásky. Italská básnířka Kristina Pisánská (1364–1430), působící na francouzském královském dvoře, ke svátku navázala několik svých milostných básní.
Zřejmě i pod jejím vlivem vzniklo v Paříži o tomto datu společenství urozených mužů, kam patřil samotný král Karel VI. ( 1380–1422). Tento takzvaný milostný dvůr se měl pravidelně scházet a pěstovat hudbu a milostnou poezii. Není jistě náhodou, že další podobný kroužek vznikl rovněž 14. února z podnětu králova mladšího bratra Ludvíka Orleánského, jehož manželka z italského rodu Visconti se jmenovala Valentina.
Nadto se nejpozději v 16. století v Anglii rozšířil zvyk poslat vyvolené osobě opačného pohlaví lístek, takzvanou valentýnku. K nejčastěji tradovaným vysvětlením v literatuře patří, že valentýnky měly volně vycházet z již zmíněných luperkálií, kdy římští mladíci losovali na lístku napsané jméno dívky, s níž měli tento svátek strávit. Jiná verze se zase snažila tuto zvyklost naroubovat na výše uvedenou křesťanskou legendu o uzdravení slepé dívky, jíž měl poté uvězněný kněz v předvečer své smrti adresovat poslední dopis s podpisem „Tvůj Valentin“.
Sladká komerce
Ať už to bylo jakkoliv, zvyk posílat si 14. února zamilovaná přáníčka se rozšířil především v anglosaských zemích. Právě zde se také svatovalentinský svátek poměrně rychle komercionalizoval. Již na sklonku 18. století někteří obchodníci začali nabízet předtištěné valentýnky. Jejich estetická hodnota nebyla valná: obvyklým motivem byl římský bůžek lásky Cupid a červená srdce, již tehdy chápaná jako symbol lásky.
Protože v polovině února se vracejí ze svých zimovišť ptáci, stali se také oni oblíbeným symbolem. K valentýnkám se v 19. století postupně připojovalo stále více dalšího zboží, jež lidé nakupovali a vzájemně se jím obdarovávali, mezi ním květiny (zvláště červené růže) a různé sladkosti.
