Svatý otec vládcem státu: Zrod papežského státu provázely intriky, války i korunovace císařů

Stát pod přímou vládou papežů vznikl v 8. století díky donaci franckých králů z rodu Karlovců jako důsledek politické situace. Abychom ho však mohli plně pochopit, bude nutné si alespoň stručně projít předchozí vývoj římských biskupů, tedy nástupců svatého Petra, kteří se řízením osudu stali hlavou celé křesťanské církve.

Prvotní chudá církev

Ne vždy hráli papežové důstojnou roli mocných a vlivných politických hráčů, mnohdy se naopak sami stávali figurkami na šachovnici jiných. Přesto dokázalo Kristovo učení přitáhnout obrovské množství lidí. Teprve císař Konstantin Veliký (vládl 306–337) učinil z křesťanství oficiální římské náboženství, k němuž se navíc sám přihlásil a vzal ho v ochranu. Přitom sám přesídlil z Říma do nově zbudované Konstantinopole (pojmenované po něm), takže se církev mohla do jisté míry vymanit z přímé kontroly císařů.

Jenže právě Konstantin si nárokoval velkou vůdčí roli uvnitř církve, a především učinil z původně chudého spolku, hrdého na svoji skromnost, reprezentativní organizaci, pro niž se začaly stavět honosné kostely, baziliky a časem i paláce. To znamenalo obrovský posun, protože ze skromných duchovních pastýřů se stali mocní a zámožní mužové.

V následujících stoletích si navíc západní část původní antické Římské říše prošla obří krizí, která vedla roku 476 k jejímu zániku. Papežství však všechny otřesy dokázalo přežít, a někteří svatí otcové dokonce vynikli při obraně Říma před barbary. Za všechny můžeme jmenovat Lva I. (pont. 440–461), který se roku 452 osobně sešel s hunským vůdcem Attilou nedaleko Mantovy, když bylo jasné, že se jeho hordy nezadržitelně blíží k Římu. Papež dokázal s mocným vládcem vyjednat výkupné, za které zůstalo Věčné město ušetřeno pohromy hunského plenění.

Duchovní vládci Západu

Papežové si udrželi velký vliv i pod vládou germánských králů, a to nejen v samotném Římě či Itálii, ale jejich nadřazenost uznávali duchovní na celém Západě, tedy v původní Západořímské říši i v nových barbarských královstvích, která postupně přijímala křesťanství.

Významný mezník se v tomto ohledu odehrál o Vánocích 496, kdy byl v Remeši pokřtěn francký král Chlodvík z rodu Merovejců. Obřad vedl katolický biskup Remigius, což představovalo velký úspěch římského papeže, protože král významné expanzivní říše nepřijal ariánství ani jinou z početných herezí, ale uznal autoritu svatého otce. Zrodila se tak spolupráce Říma s Franky, která měla v budoucnu sehrát důležitou roli (ostatně i při zakládání papežského státu), ale zatím stálo budování Francké říše na samém počátku.

Na východě musel zatím Řím čelit silné konkurenci, a to nejen ve čtyřech významných patriarších Konstantinopole, Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Papežové totiž v 6. a 7. století bojovali také se silným byzantským vlivem.

Počátek problémů nastal za vlády silného císaře Justiniána I. (vládl 527–565), který se rozhodl dobýt zpět vládu nad někdejší Západořímskou říší, aby obnovil silné vševládné impérium. A dočasně se mu to s pomocí schopného vojevůdce Belisaria dokonce i podařilo. Roku 535 otevřel brány byzantské armádě pozdější papež Silverius (pont. 536–537), takže se Byzantinci zmocnili Věčného města bez boje, a to zůstalo ušetřeno ničení a plenění.

Pod byzantským jhem

Novým vládcům se tím ale Silverius nadlouho nezavděčil, protože nevyhnutelně upadl do bahna byzantských intrik, které byly pro politiku mocné říše typické ve větší míře než kde jinde. Roku 537 si ho předvolala sama Belisariova manželka Antonie. Podle slavného souboru popisujícího život papežů Liber pontificalis ležela Antonie na lůžku a předstírala nemoc. Belisarius seděl u jejích nohou. Jakmile Silverius vstoupil, zeptala se ho Antonie: „Ó řekni, papeži Silverie, čím jsme se provinili na tobě a na Římanech, žes nás chtěl vydat do gótských rukou?“ 

Obvinění ze zrady bylo zjevně vykonstruované, ale tím se byzantští politici nezatěžovali. K papeži přistoupil rovněž přítomný jáhen Vigilius, odebral mu insignie a navlékl mu mnišskou kutnu. Nato ho poslali do vyhnanství do Lýkie, kde nedlouho poté zemřel, možná hladem, možná utrpěným příkořím.

Papežem se zatím stal právě Vigilius (pont. 537–555), oblíbenec císařovny Theodory, známý kariérista, který byl ochoten pro moc udělat takřka cokoliv. I jeho však čekala četná pokoření ze strany byzantského císaře. Jednalo se o věroučné spory, kterými se tu nebudeme zabývat, ale podstatné je, že dokonce i přizpůsobivý Vigilius v nich zpočátku odmítl císaři ustoupit. Nakonec však byl pozván do Konstantinopole „na kobereček“, takže roku 548 podlehl nátlaku a uznal císařovo stanovisko, byť zatím tajně.

Císař Justinián nadále zvyšoval svůj vliv na církev tím, že usiloval o sjednocení západní a východní liturgie, protože obě církve se staly součástí jeho říše. A on byl myšlenkově ukotven na východě.

Podle dohody s papežem měl být k tomuto tématu svolán koncil, kde Vigilius podpoří císařovo stanovisko, ale ten se konal v Konstantinopoli. Papež se zase vzepřel, ale císař ho nechal násilím zajmout v římské bazilice svatého Petra, kam se papež uchýlil, a dovlekl ho do Konstantinopole. Tam ho před celým koncilem zesměšnil tím, že zveřejnil jeho předchozí tajné sliby. Vigilius tedy nakonec znovu změnil názor ve prospěch císaře, čímž se stal směšnou figurou zavrženou oběma částmi církve. Směl se sice vrátit do Říma, ale cestou tam zemřel.

Snaha o emancipaci

Není divu, že následující papežové nenašli odvahu byzantským císařům vzdorovat. Během dalších dvou století putovali často do Konstantinopole, aby si vyslechli císařův názor a stanovisko, přestože Itálie ani ostatní západní části dlouho pod byzantskou kontrolou nevydržely a vrátily se zpět pod kontrolu Germánů.

Čestnou výjimku z tohoto období představuje Řehoř I. Veliký (pont. 590–604), který dokázal svým skvělým organizačním talentem uspořádat majetkové záležitosti katolické církve natolik, že mohla poměrně účinně pomáhat chudým, takže v něm obyvatelé Apeninského poloostrova viděli svého obhájce a ochránce (viz Papež, který předběhl dobu).

Bohužel Řehořovi nástupci na jeho práci nenavázali a celé 7. století se označuje z hlediska papežů za takzvané byzantské zajetí. Teprve Sergius I. (pont. 687–701) si dovolil odporovat Konstantinopoli. Krutý císař Justinián II. (vládl 685–695 a 705–711) ho chtěl zatknout a dovést do Konstantinopole. Jenže za svatého otce se postavili samotní obyvatelé města.

Římský lid tehdy zabránil byzantským vojákům v papežově zajetí, což byla do té doby nevídaná věc. Byzantský důstojník prý před hněvem davu uprchl až do papežovy ložnice, schoval se pod jeho postel a prosil o slitování. To mimo jiné znamenalo, že od těch dob v Římě už neplatilo slovo císařovo, ale vůle papežova.

Zavržení obrazoborci

Posledním papežem, který navštívil osobně Konstantinopol, se stal symbolicky Konstantin I. (pont. 708–715), který se s Bosporem tímto rozloučil na více než 1200 let, protože po něm vstoupil do tohoto města, už pod názvem Istanbul, až Pavel VI. (pont. 1963–1978). Začalo tím období výrazné emancipace papežství, které se nadále tvrdě postavilo proti zvůli byzantských obrazoborců (ikonoklastů), kteří chtěli na Sicílii zničit všechny svaté obrazy.

Tehdy Řehoř II. (pont. 715–731) poslal císaři Lvu III. (vládl 717–741) jasný vzkaz: „Jestliže zbrojíš a vyhrožuješ nám, nebude nám zatěžko se s tebou pustit do boje. […] Netrápí nás, že divoši a barbaři jsou nyní kultivovanější než ty, sice vzdělaný, ale divoký a nekulturní. Celý západní svět přináší apoštolskému knížeti v oběť plody své víry, a pošleš-li muže, aby zničili obrazy svatého Petra, pak uvidíš!“

Vzkaz o rozluce obou světů nemohl být jasnější. Italská vojska pak na mnoha místech povstala a bojovala s byzantskými nepřáteli. Na obzoru se však objevil nový problém – Langobardi. Rozpínavost jejich krále Liutpranda (vládl 722–744) zasahovala až do severní Itálie a Byzanc nedokázala tamní obyvatele ochránit. A tak Řehoři III. nezbylo než se roku 739 obrátit na Franckou říši, která na západě rostla ve skutečnou velmoc.

Jenže se tak nedělo díky vládě merovejských králů, potomků Chlodvíka I., který kdysi přijal křesťanství z rukou Říma. Jejich panování v té době už bylo čistě formální, zatímco skutečnou moc v zemi drželi jejich majordomové, v té době Karel Martel (zemř. 741). Ten ještě účinnou pomoc papeži neposkytl, ale položil základy k budoucí spolupráci.

Oboustranně výhodné spojenectví

Řím potřeboval silná vojska na svoji ochranu a frančtí majordomové toužili stát se skutečnými vládci. Proto Martelův syn Pipin III. Krátký položil roku 751 papeži Zachariášovi (pont. 741–752) návodnou otázku: „Je dobré, či špatné, že se králem nazývá jen ten, kdo vlastní titul, nebo by měl být králem ten, kdo má v rukou veškerou moc?“

Co mu asi mohl Zachariáš odpovědět? Pipin se následně zaštítil papežskou autoritou a poslal posledního Merovejce Childericha III. do kláštera, zatímco se sám dal zvolit králem.

Spolupráce mezi franckými králi z rodu Karlovců a římskými papeži trvala více než století a vedla mimo jiné i k založení papežského státu. Pipin III. dorazil do Itálie v čele vojska roku 754 a papež Štěpán II. (pont. 752–757) ho pomazal i se syny Karlem a Karlomanem na krále Francké říše a propůjčil jim titul „Patricius Romanorum“, což mělo znamenat, že přebírají vojenskou ochranu nad Římem a západní církví. Pipin za to slíbil, že předá Štěpánovi do správy veškerá území, která se mu podaří dobýt na Langobardech.

A jelikož byl Pipin úspěšný vojevůdce a francká vojska poměrně silná, zaznamenal četná vítězství nad langobardským králem Aistulfem. Svůj slib pak dodržel, čímž vznikl církevní stát pod přímou vládou Petrova stolce. Zahrnoval vévodství římské, ravennský exarchát a oblast zvanou Pentapolis (Pětiměstí) a Štěpán svůj nárok na toto území podpořil Konstantinovou donací.

Tři papežové tří stran

Zdálo by se, že tím úspěšné založení státu skončí, ale Langobardi se nevzdali. Využili zmatku, který v Římě nastal po smrti Pavla I. (pont. 757–767), kdy jisté šlechtické kruhy vyvolaly státní převrat a vévoda Totone z Nepi dal zvolit papežem svého bratra Konstantina. Tehdy se poprvé projevila negativa spojení světské a duchovní moci.

Následující rok 768 pak oslabený Řím dobyli Langobardi a dosadili za papeže mnicha Filipa. Ve městě ale stále zůstala profrancká strana a ta si zvolila za papeže Štěpána III. (pont. 768–772), který sice nebyl příliš schopný, ale aspoň nikomu nevadil. Čerstvě nastoupivší francký král Karel Veliký (vládl 768–814) se totiž dočasně dohodl na spojenectví s langobardským králem Desideriem, takže spory v Římě ustaly.

Štěpánův nástupce Hadrián I. (pont. 772–795) byl mnohem schopnější, takže se rázně obrátil ke Karlovi pro pomoc, když Desideriovi Langobardi oblehli v zimě 772/773 Řím. Karel Veliký už langobardské spojenectví nepotřeboval, takže rád vyslyšel žádost a roku 774 Langobardy skutečně porazil, sesadil Desideria, poslal ho do kláštera a někdejší langobardskou říši začlenil pod svoji vládu.

Spolupráce Karla s Hadriánem I. i nadále přinášela ovoce pro obě strany. Papeži se podařilo vymoci na Karlovi potvrzení někdejšího Pipinova daru, když se rázně odvolával na Konstantinovu donaci. A tak roku 781 král Karel potvrdil církevní stát ve zmíněném rozsahu a přidal k němu ještě jižní Toskánsko. V této podobě papežský stát vydržel s drobnými obměnami až do 19. století.

Nový západní císař

Spolupráce papežů s Franky pokračovala i po Hadriánově smrti, přestože jeho nástupce Lev III. (pont. 795–816) nebyl příliš schopným politikem a celkově šlo o pochybnou osobnost nepříliš pevných mravů. Začalo se projevovat velikášství Karla Velikého, který se prohlašoval nejen vládcem veškerého křesťanstva, ale nepřímo i nejvyšším knězem.

Lev III. měl v Římě řadu nepřátel, kteří ho při jednom z procesí roku 799 do krve zbili a vykázali do kláštera. Papež utekl ke Karlovi až do vestfálského Paderbornu, kde král papeži slíbil vyšetření celého případu a poslal ho pod ochranou svých vojáků zpět. O rok později přijel osobně sám do Říma na synodu, která stanovila, že svatou apoštolskou stolici smí soudit pouze Bůh. Následně se Lev III. očistil přísahou od četných pomluv šířících se Římem a na první svátek vánoční pak osobně korunoval Karla Velikého na císaře, načež mu složil hold.

Tak se stali papežové nezbytnými „tvůrci císařů“ a vzájemná závislost obou nejvyšší západních vládců, světského i duchovního, tím dostala zcela nový rozměr, který pak ve středověku vedl k mnoha sporům a válkám.