I když se však nenápadná proměnná stálice AE Aurigae nachází asi 1 900 světelných let od Země, její stopování naštěstí není nijak strastiplné: Stačí, když na obloze vyhledáte o poznání nápadnější hvězdu Ióta Aurigae, poté se přesunete 4,5° na východ k 16 Aurigae a od ní pak zamíříte 1° na severovýchod.

Unikající stálice

Jelikož jde o hvězdu šesté velikosti, je AE Aurigae na hranici viditelnosti očima a představuje snadný cíl pro malý dalekohled. I v něm samozřejmě zůstane „pouhou“ hvězdou, uvozovky jsou ovšem namístě. Zmíněná stálice je totiž víc než výjimečná: Precizní astronomická měření jejího pohybu kosmickým prostorem ukázala, že zhruba před dvěma miliony let vyrazila ze souhvězdí Orionu. Zdá se, že k tomu došlo tam, kde dnes na nebi nalezneme Velkou mlhovinu v Orionu a k ní náležející mladou otevřenou hvězdokupu Trapez. Od té doby se AE Aurigae řítí vesmírem rychlostí přes 100 km/s a na pozemské obloze urazila od místa svého startu úhlovou vzdálenost 40°.

Důvod útěku?

Méně jasná už je příčina jejího úprku. Možná, že AE Aurigae tvořila součást dvojhvězdy – její souputník však explodoval jako supernova, což nebohou AE Aurigae vymrštilo na cestu mezihvězdným prostorem.

Podle jiné teorie se právě tam, kde se dnes nachází Trapez, srazily před dvěma miliony let dvě hmotné dvojhvězdy. Při kolizi byla z každé z nich doslova vystřelena jedna stálice, zatímco ze zbylých dvou vznikl nový dvojčlenný systém – snad by mohlo jít o podivuhodnou dvojhvězdu Ióta Orionis…

Kromě AE Aurigae pak astronomové našli ještě dvě další stálice s podobným osudem i místem původu: 53 Arietis ze souhvězdí Berana a Mí Columbae z Holubice (právě ta by mohla být druhou odmrštěnou stálicí z popsané srážky).

V zorném poli dalekohledu vypadá AE Aurigae jako prostá hvězda na poněkud světlejším pozadí. Na fotografiích z velkých přístrojů se však její podoba dramaticky promění a obklopí ji překrásná zářící mlhovina Planoucí hvězda. Přiléhavé přízvisko dostala díky svému nápadnému „ohnivému“ vzhledu a astronomové ji vedou pod katalogovým označením IC 405. Jako součást AE Aurigae se ovšem jeví jen šťastnou shodou náhod: Uprchlík z Orionu mlhovinou pouze prolétá, díky němu ji však vidíme. Vysoce energetické záření horké hvězdy totiž ionizuje její plyn a IC 405 pak rovněž sama září.

Od roku 2003 byly hlášeny dva případy vniknutí tygra ussurijského do vesnic na východě Ruska. V obou případech se tygři chovali velmi neobvykle – opustili svoje teritorium a dobrovolně se dostali do blízkosti lidí. Jedním z těchto jedinců byla Galia, tygřice, jejíž pohyb vědci již osm let monitorovali. Galia byla vyhublá a hledala snadnou kořist mezi toulavými psy. Kvůli potenciálnímu nebezpečí, které z její strany hrozilo obyvatelům vesnice, byla zastřelena policií. V následujících letech bylo na jiných místech pozorováno u tygrů podobné chování, jehož příčinu se podařilo rozluštit až nedávno.

Tygří spalničky

Původcem atypických projevů a špatného zdravotního stavu se ukázala být psinka, nakažlivé onemocnění podobné spalničkám, kterým trpí nejčastěji psi. Psinka však může postihnout i rysy, lvy, tuleně, mývaly a fretky.

„Vzhledem ke všem hrozbám, jimž musí tygři ussurijští čelit – od pytláctví až po ztrátu prostředí – bylo na nemoci zaměřeno jen relativně malé procento výzkumné činnosti,“ říká Dale Miquelle ze Společnosti pro ochranu divoké zvěře. „Neexistují žádné záznamy o vniknutí tygrů do vesnic před rokem 2000, takže jde o nový vývoj a novou hrozbu.“

TIP: Člověk jako kořist: Jak se připravit na rizika tygřího návratu

Tygři se mohli nakazit kontaktem s jinými divokými zvířaty či domácími psy. Vědci začali ihned budovat laboratoř pro provádění potřebných testů, které by v budoucnu pomohly rychle identifikovat ohnisko nákazy i nakažené jedince.

Jednadvacetiletý Boris Kiprijanovič z Volgogradu tvrdí, že v minulém životě žil na Marsu. O život ho prý připravila jaderná válka, která zahubila celou populaci rudé planety. Na Zemi se znovuzrodil v roce 1996 spolu s mnoha dalšími svého druhu. On a další marťané přišli, aby lidstvo uchránili od podobné katastrofy, jaká postihla jeho bývalou domovinu.

O výjimečnosti svého syna je přesvědčená i Borisova matka Naděžda. „Že je Boris jiný jsem věděla hned když se narodil. Během jeho porodu jsem necítila vůbec žádnou bolest. Když se na mě poprvé podíval, viděla jsem v jeho hnědých očích pohled dospělého“, říká o svém synovi Naděžda.

TIP: Astronaut NASA tvrdí, že mimozemšťané zabránili jaderné válce na Zemi

Už po dvou týdnech po narození prý dokázal držet vzpřímenou hlavu a mluvit začal, když mu byly čtyři měsíce. V 18 měsících uměl číst a kreslit. Často prý hovořil o svém dřívějším životě na Marsu a svou domovskou planetu dokázal popsat v ohromujících detailech, stejně jako další planety naší Sluneční soustavy. Zemi prý navštívil několikrát – naposled během vlády egyptských faraonů.    

Původní marťany Boris popisuje jako bytosti přes dva metry vysoké, dýchající oxid uhličitý. Poslední generace marťanů byla podle něj mimořádně technicky vyspělá se schopností cestovat v čase i do dalekých koutů vesmíru.

V neděli 12. listopadu odstartovala nákladní loď Cygnus společnosti Orbital ATK. Na palubě měla náklad pro Mezinárodní vesmírnou stanici ISS, jehož součástí byl i zajímavý experiment E. coli AntiMicrobial Satellite (EcAMSat).

Klíčovou roli v tomto experimentu hrají bakterie E. coli, které jsou nejen velmi známé a běžné, ale mohou být i pořádně nebezpečné. Patogenní kmeny E. coli zodpovídají za miliony infekcí močových cest a otrav z jídla, které každoročně trápí lidstvo.

Rezistence na oběžné dráze

Po přistání na palubě ISS čeká vzorky bakterií experiment, v němž budou vědci zjišťovat, jak prostředí mikrogravitace na oběžné dráze Země ovlivňuje schopnost bakterií odolávat antibiotikům.

TIP: Nákladní loď Dragon vynesla k ISS radioaktivní plísně z Černobylu

Bakteriální rezistence jsou dnes na vzestupu a musíme s nimi počítat. Odborníci chtějí zjistit, jak velké nebezpečí reálně takové bakterie představují pro astronauty v prostředí mikrogravitace, kde je lidská imunita zřejmě oslabena. Výsledky experimentu by měly přispět k zajištění vhodných opatření pro ochranu astronautů.

Žijeme v době průniku technologií a organismů. Vědci se již dlouho snaží propojit lidské mozky a počítače. Zatím to ještě úplně nefunguje, ale leccos již dokázali. Například vylepšit paměť.

Američtí badatelé z Univerzity Jižní Kalifornie vyvinuli implantát, který po vložení na správné místo do mozku dovede vylepšit paměť příjemce implantátu až o 30 procent.

TIP: Mozkový implantát velikosti sponky pro ovládání přístrojů myslí

Implantáty zlepšující paměť již mají za sebou první testy na lidech. Implantovali je 20 dobrovolníkům, kterým stejně museli otevírat hlavu kvůli léčbě epilepsie. Implantát funguje v mozku velmi podobně jako hippokampus a zesiluje schopnosti paměti. Podobná zařízení by brzy mohla pomáhat lidem s poškozenou pamětí, jako jsou například pacienti s Alzheimerem.

K dyž se NASA ve spolupráci s americkým vojenským letectvem pustila do vývoje raketoplánu, Sověti nepochybovali, že nová technologie poskytne Spojeným státům možnost vojensky využívat oběžnou dráhu. SSSR samozřejmě nechtěl zůstat pozadu, a tak se i na Východě začal rodit kosmický letoun.

SSSR versus USA

Vývoj a výrobu stroje dostala roku 1974 na starost konstrukční kancelář NPO Energija, jež se však rozhodla postupovat jinak než NASA. Projekt MKS (Mnogorazovaja kosmičeskaja sistema) například nedisponoval raketovými stupni na tuhé palivo, protože s jejich výrobou neměli v té době v Sovětském svazu mnoho zkušeností. Místo toho se konstruktéři rozhodli posadit nový raketoplán Buran („sněhová bouře“) na vznikající silný nosič Energija, který měl využívat výhradně kapalné palivové směsi. 

Další rozdíl spočíval v tom, že sovětský stroj nenesl žádné vlastní velké motory, ale spoléhal jen na zmíněnou raketu. Celý projekt to mírně prodražilo, Buran ovšem mohl na orbitu dopravovat až o 5 tun víc nákladu než americký systém STS. Energija navíc představovala samostatnou jednotku, jež mohla startovat i s jinými náklady než s raketoplánem. Podobný nosič tehdy v Americe nevznikl. 

Sovětský triumf

Soustava Energija/Buran vzlétla z Bajkonuru 15. listopadu 1988 v bezpilotním režimu, bez kosmonautů na palubě. Oddíl testovacích pilotů se však již připravoval. Raketa pracovala bez potíží a na přechodové oběžné dráze se od ní letoun podle plánu oddělil, načež po zážehu vlastních pohonných jednotek vystoupal na vyšší orbitu. Po dvou obletech Země následoval automatický zážeh trysek proti směru letu a zpáteční sestup atmosférou. Přistání na ranveji Bajkonuru se zdařilo navzdory silnému bočnímu větru o rychlosti až 60 km/h. 

Poprvé v historii tak raketoplán zvládl celý let včetně dosednutí sám, v automatickém režimu. (Podle některých zdrojů však Buran při závěrečném navedení na ranvej řídil pilot pomocí dálkové konzole.) U jeho amerických protějšků vykonával závěrečné vyrovnání s dráhou a samotné přistání velitel mise v režimu ručního řízení. Později se zjistilo, že Buran během orbitální mise ztratil jen osm z celkových 38 tisíc keramických destiček tepelné ochrany. Jeho premiéra patřila bezesporu k triumfům sovětské kosmonautiky. 

Místo rozkvětu rozvrat

S dalším letem se počítalo v roce 1993, kdy měl raketoplán strávit na oběžné dráze 15–20 dnů. V polovině 90. let pak měly následovat mise s kosmonauty. Místo toho však přišel hospodářský rozvrat a zánik SSSR, k němuž podle některých názorů přispěly i astronomické částky vynaložené na vývoj robustního stroje. Program MKS byl pozastaven kvůli finančním úsporám a nedostatku úkolů pro takový systém ve vesmíru, načež jej 30. června 1993 prezident Boris Jelcin definitivně zrušil. 

TIP: Sovětský kosmoplán Buran skončil dřív, než začal

Neveselý osud čekal i raketoplán – během oprav v květnu 2002 se na něj zřítila střecha hangáru na kosmodromu Bajkonur, když kazašskou step zasáhly silné deště. Nehoda si navíc vyžádala život osmi pracovníků. Po zrušení programu zůstaly v Rusku rovněž dva napůl dokončené vesmírné letouny a několik testovacích exemplářů. Jeden z nich dnes tvoří páteř kosmické expozice technického muzea v německém Speyeru. 

Charles "Lucky" Luciano se narodil v 1897 přímo v kolébce všech mafiánů, na Sicílii. Do země snů, do New Yorku, se jeho rodiče stěhují, když je klukovi deset let. Lucky navštěvuje místní školu, ale – jak jinak – vydrží v lavici jen do svých čtrnácti let. A pak vzhůru pracovat! Začíná jako expediční úředník za pět dolarů týdně.

Když však náhodou vyhraje v kostkách dvě stě čtyřicet čtyři dolarů pochopí, že poctivá práce není pro něj. Na takový chleba, jaký on chce a potřebuje, si poctivě nevydělá. Bude proto raději vydělávat na ulici. A místo toho, aby se přidal k nějakému zaběhlému gangu, zakládá si vlastní! A v čem spočívá jeho „práce“? Nabízí ochranu židovským mladíkům před italskými a irskými výrostky, samozřejmě placenou. Mezi nimi je prý i Meyer Lansky, jeho pozdější blízky spolupracovník.

Tak se dělá kariéra!

Luciano se neustále potýká se zákonem: hazardní hry, vydírání, loupeže. Ale to je zatím jen zahřívací kolo. K té pořádné kriminální činnosti si přičuchne až jako jeden z ozbrojenců Joea Masserie, mafiánského šéfa Brooklynu.

Pod jeho vedením se věnuje pašování alkoholu. Rozhodně však neplánuje zůstat pouhým pěšákem. Proto využívá známé Castellamarské války k tomu, aby povýšil. Jak? Castellamarská válka byla otevřeným konfliktem a velkým bojem o moc mezi dvěma newyorskými mafiánskými bossy: Masseriou a Salvatorem Maranzanou. A Luciano se rozhodne konat. Spolu s Mayerem Lanskym mají vražedný plán. Během oběda v jedné z restaurací nechají Masserie zavraždit.

Válku tedy oficiálně vyhrává Maranzano. A za odměnu udělá z Luciana svého muže číslo jedna! Ale to ambicióznímu gangsterovi nestačí! Po čase je jejich důvěra nalomená a plánuji si vzájemnou vraždu. A kdo že je rychlejší? Luciano! Do Maranzanové kanceláře posílá zabijáky převlečené za pracovníky berního úřadu. Ti vykonají čistou práci. V čele newyorské mafie tedy konečně stojí samotný ganster všech gangstrů: Luciano. A začíná se naplno věnovat svému vysněnému povolání, kuplířství!

Šéf frčí za mříže!

Ze své slávy se ale dlouho neraduje. Na scéně se totiž objevuje nový protivník. A není z řad mafie: Thomas E. Dewey, zvláštní prokurátor pro boj s organizovaným zločinem. Ten udělá velkou razii na dvěstě newyorských nevěstinců. Zatčených je spousta. Luciano však bere roha. Honem do Arkansasu! New York ale usiluje o jeho vydání. Dewey se nevzdává a Arkansas svého svěřence zradí. Velký mafiánský boss je poslán speciálním vlakem do New Yorku, do rukou spravedlnosti. V červenci 1936 je odsouzen ke třiceti až padesáti letům vězení za kuplířství. Zdá se, že se z vězení už nikdy nedostane...

Paradoxně mafiánského šéfa zachrání druhá světová válka. Plánuje se totiž vylodění na Sicílii. A kdo tam má kontakty? No přece Luciano! Přestěhují ho do trestnice pro nemocné v Comstocku. Na cele má rozhlasový přijímač a telefon. Nejenom, že spolupracuje s armádou a získává pro ně cenné informace, ale může dokonce dále řídit svět mafie. Válka po čase skončí a Luciano pořád sedí. „Kdo neupadne, nevstane!“, říká až do doby, kdy jeho advokát nepodá žádost o propuštění, ve které neopomene zdůraznit, že se mafián zasloužil o úspěšné vylodění na Sicílii.

Luciano je po devíti letech a šesti měsících propuštěn na svobodu! Má to však háček. Nesmí zůstat na území Spojených států! Koncem února se proto se svým domovem loučí. Pije whiskey, večeří špagety se svou novou milenkou, Igou Lissoneovou, a pročítá si Malého pastýře. Následně odplouvá směr janovský přístav. Cítí se ale stále být Američanem. A upřímně, ani v Itálii není vítaný. Po příjezdu však nezahálí, okamžitě začíná pracovat - pašuje heroin!

Zatracovaný vyděděnec

Ač na svobodě, pořád je Luciano nesvobodný, snaží se vrátit do milované Ameriky. V roce 1947 kubánský deník píše, že byl spatřen na Havaně. Úřady ihned konají. Musí odjet nejbližší lodí! Na žádost kanadských a amerických úřadů mu je odebrán pas, je pod policejním dohledem. Má zákaz vstupu do Říma. Nikde není vítán. Luciano to těžko snáší.

Slavný mafián umírá náhle na neapolském letišti. Jak? Má jednání, chce prodat práva na svůj životní příběh. Popíjí whiskey, směje se, ale při odchodu dostává infarkt. Náhoda? Nebo lze dát za pravdu dohadům o tom, že se na jeho smrti podílela mafie, která se bála zveřejnění důvěrných informací? To už se nejspíš nedozvíme.

Každopádně pohřeb mafiánského šéfa je ohromný. Vůz s rakví táhlo osm běloušů! A protože si Luciano za svého působení v USA nechal vybudovat mauzoleum v řeckém stylu poblíž vchodu na hřbitov svatého Jana v Queensu, alespoň po smrti se tak vrací do své milované země, do Ameriky.

Každého 11. dne 11. měsíce v roce, přesně v 11 hodin se ve Velké Británii na dvě minuty zastaví život. Již od roku 1919 je tímto způsobem v den podpisu příměří, jímž byly ukončeny krvavé boje první světové války, uctívána památka padlých. Avšak nejen zde – 11. listopad je jako Den veteránů nebo Den vzpomínek slaven i v ostatních demokratických zemích Evropy, v USA a Kanadě a od listopadu 2001 je tento významný den připomínán také v České republice. Lidé v těchto zemích si jako vzpomínku na padlé vojáky dávají do klopy papírový květ máku.

Oběťmi válek ale nebývají zdaleka jen lidé – ve všech světových konfliktech trpí také spousta zvířat. Právě na tento fakt se poněkud méně obvyklou formou rozhodla upozornit velšská cukrářka Emma Morrisová. Její dva a půl metru velký dort připomíná krutosti první světové války a trpkou úlohu, jakou v ní nedobrovolně sehráli koně.

TIP: Flákota z marcipánu: Sladké pokušení, které potěší i zapřisáhlé masožrouty

Na svůj realisticky vyhlížející dort spotřebovala Emma 50 kilogramů rýžových cereálií, 50 kilogramů želatiny, 70 kilogramů modelovací pasty, stejné množství cukru a další suroviny. Šikovná cukrářka svůj výtvor připravila pro mezinárodní cukrářskou výstavu, která se konala minulý týden v Birminghamu. 

Peter Wurz z Univerzity ve švýcarském Bernu a jeho spolupracovníci navrhují, že by impaktor, sonda podobná těm, které již byly použity k tomuto účelu v minulosti, narazil do povrchu ledového měsíce. Jako vhodný a zajímavý cíl se nabízí Jupiterova Europa, možných cílů je ale víc.

Zajímavé výsledky rychle a levně

Badatelé jsou přesvědčeni, že taková mise, která představuje extrémně nízké riziko, malé technologické úsilí a nevelkou složitost potřebných zařízení, by mohla přinést velmi kvalitní a ceněné vědecké poznatky.

TIP: NASA mění plány pro misi k Europě: Ve hře je přistání na povrchu měsíce

Tak jako v dřívějších misích, by malá sonda tvaru krychle, kterou Wurz a spol. prozatím nazvali Europa Descent Probe (EDP), byla součástí další mise, podle všeho sondy, která by mířila na oběžnou dráhu měsíce nebo někam hlouběji do vesmíru. Když by nastal správný čas, tak by tato sonda v ceně asi 116 milionů dolarů (asi 2,5 miliardy Kč) a hmotnosti nižší než 100 kg vyrazila na svou sebevražednou misi. Vší silou by narazila do ledu měsíce a zvědavé teleskopy by sledovaly, co se bude dít.