Archeologický poklad: Stopy středověkých střelců u Masarykova nádraží
Archeologové nacházejí v průběhu vykopávek především zlomky obyčejných keramických nádob nebo zvířecích kostí. Mezi těmito běžnými nálezy se ale občas najdou předměty, které je potěší o něco více, a nemusí se jednat zrovna o zlaté mince nebo šperky. Takovým nálezem může být třeba předmět označovaný jako ořech do kuše.
Arma diaboli neboli ďábelská zbraň – tak se také ve středověku říkalo kuši neboli samostřílu, tedy střelné zbrani fungující na podobném principu jako luk. Měla lučiště se silnější pletenou tětivou na pevnějším krátkém těle (soše) vyrobeném ze dřeva a podobném pažbě pušky. Tětiva se u menších kuší natahovala rukama, u větších pak pomocí kovového háku (násobil tažnou sílu střelce trojnásobně), pákového háku, a poté i kovového heveru, který zvětšil tažnou sílu více než desetinásobně. Historie této zbraně sahá až někam do 5. století před naším letopočtem, kdy se o ní zmiňují první zprávy z Číny a z oblasti dnešního Vietnamu. Nezávisle na těchto místech se začala podobná zbraň ve stejném období vyvíjet a používat také v řeckých městských státech.
Neúčinný zákaz
Ve střední a západní Evropě výrazněji pronikla do výzbroje armád v období středověku – spolu s dlouhým lukem to byla totiž jediná zbraň schopná na větší vzdálenost zneškodnit rytíře v plné zbroji. Mezi ní a lukem ale najdeme několik zásadních odlišností. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný – tedy kratší a jednodušší. Na druhou stranu nevýhodu představovala její větší hmotnost a nižší rychlost střelby. Výborně se tedy hodila jako pěchotní zbraň k obraně nebo dobývání opevněných míst a k využití ve stísněných prostorách.
Šlo opravdu o zbraň hrozivou s vysokou průrazností střel, a tak není divu, že byla na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 církví oficiálně zakázána v boji křesťana proti křesťanu. Její použití proti bezvěrcům však nijak omezeno nebylo a četné písemné zmínky svědčí o tom, že ani církevní zákaz se příliš nedodržoval. Doklad o rozšíření kuše nám podává třeba zpráva z roku 1410 z polského území, která uvádí, že Řád německých rytířů jich vlastnil hned 4 167 a ve zbrojnicích na třinácti řádových hradech bylo připraveno na 600 000 střel.
Význam kuše postupně klesal od druhé poloviny 15. století spolu s růstem využití ručních palných zbraní. Ještě dlouho do novověku se však využívala k lovu nebo ke střelbě na terče. Některé z těchto zbraní byly bohatě zdobeny a zůstaly dochovány v muzejních sbírkách jako doklady vysoce kvalitního renesančního a raně barokního řemesla.
Archeologické nálezy
Ale co vlastně je ten ořech zmíněný v úvodu článku? Jednalo se o součást spouštěcího mechanismu kuše. Měl podobu malého válce o průměru 25–45 mm, šířce 20–35 mm a vyráběl se zpravidla ze zvířecích kostí (méně často pak z parohu, později také ze železa). Nacházel se ve středu sochy zbraně a byl upevněn na kovovém čepu (nebo provázku) procházejícím jeho středem. Čep umožňoval volné otáčení válečku, na jehož jedné straně byl v celé jeho šířce vyhlouben polokruhový otvor pro zaháknutí tětivy po jejím natažení. Další menší otvor sloužil k zajištění ořechu kovovou spouštěcí pákou, která při stlačení uvolnila ořech, ten se protočil, uvolnil tětivu a došlo k výstřelu. Šlo o část kuše, která byla extrémně namáhána, a často docházelo k rozlomení ořechu, o čemž svědčí také archeologické výzkumy, protože jen málokdy se najde tento předmět nepoškozený.
Z našich zemí bylo dosud publikováno jen pár nálezů – jednalo se o jednotlivé nalezené kusy z města Berouna, ze zaniklé středověké vsi Mstěnice (okres Třebíč) a z hradů Tepenec (okres Olomouc) a Vildštejn (okres Cheb). Výjimku představuje hrad Rokštejn (okres Jihlava), ze kterého pocházejí nálezy hned tři.
Jelikož větší část kuše se vyráběla ze dřeva, jen málokdy se podaří najít ji celou. Objevují se však další kostěné (ozdobné obložení rukojetí), ale hlavně kovové součásti těchto zbraní, jako páková spoušť, natahovací hák, páka a hevery nebo takzvaný třmenový nášlapec. To bylo velké oko podobné třmenu na přední části kuše, do kterého se zasunula noha, která zbraň přidržovala při natahování tětivy oběma rukama. Zdaleka nejvíce hmotných dokladů použití kuše reprezentují kovové hroty šípů, které je někdy problematické rozeznat od šípů do luku – obecně ty do kuše jsou mohutnější a těžší, a tak váha jednoho kusu zpravidla přesahuje 30 gramů.
Střelci při zdech městských
Dne 8. března 1348 založil český král a pozdější císař Karel IV. ( 1346–1378) rozlehlé Nové Město pražské, které bylo během následujících dvou let obehnáno kamennými hradbami v délce přibližně 3,5 km. Ve snaze zabezpečit stálou obranu města a jeho hradeb rozhodl panovník o přesídlení všech pražských výrobců kuší včetně jejich rodin a čeledi do věží novoměstského, a také nového malostranského opevnění. Udělil jim zároveň četná privilegia, jako byl monopol na výrobu a opravu kuší, povolení ke zřizování dílen ve věžích i osvobození od městských berní. Tato práva potvrdil a rozšířil roku 1390 i jeho syn Václav IV. (1378–1419), který povolil střelcům v blízkosti hradeb stavět domky a budovat zahrady. Privilegia pak byla i nadále potvrzována dalšími panovníky, a to až do roku 1623, kdy bylo všech 58 tehdy v blízkosti novoměstských hradeb stojících domků během tří dnů strženo na rozkaz císaře Ferdinanda II. ( 1619–1637).
Ořechy z Masaryčky
V místě Masarykova nádraží v Praze již několik let probíhají rozsáhlé archeologické výzkumy. Plocha je zajímavá mimo jiné tím, že leží na samém okraji Nového Města pražského a v minulosti ji tak protínaly jeho městské hradby. Součást tohoto opevnění tvořily také čtyři mohutné brány, a právě jedna z nich – Horská brána – byla v areálu nádraží v blízkosti dnešní Hybernské ulice objevena.
Nedávno archeologové našli také základy střeleckého domku, který původně přiléhal k hradbě v místě jedné z hradebních věží. Ležel tak přímo v ploše příhradební uličky, která zevnitř kopírovala průběh hradeb a měla sloužit k případným rychlým přesunům obránců města. Ulička měřila v těchto místech na šířku 12 m a dům z ní zabral 5,5 m. Další sklep domu, zanikajícího v 1. polovině 17. století, pak objevili kousek dál za zdí oddělující uličku od městských parcel.
Neobvyklé umístění objektu v hloubce parcely, daleko od dnešní ulice Na Florenci, v jejímž čele novoměstské stavby stály, napovídá, že se jednalo o další ze střeleckých domků. Takových domů mělo stát v tomto úseku hradby (od řeky Vltavy k Horské bráně) na přelomu 16. a 17. století celkem dvanáct. Další důkazy, že v těchto místech výrobci kuší skutečně žili a provozovali své řemeslo, reprezentují nálezy zmíněných ořechů – těch archeologové dosud našli osm, což je na jednu lokalitu opravdu mimořádný počet. Ořechy o průměru okolo 40 mm a šířce 30–35 mm byly datovány do 2. poloviny 14. až 1. poloviny 15. století. Objevené předměty pak doplňují také nálezy železných hrotů k šípům, kterých dosud našli šest.
Písemné prameny nám zejména pro 16. století dokládají výrobu menších loveckých kuší s dvojitou tětivou, které se nazývaly balestry a vystřelovaly kamenné nebo kovové kuličky. Byly určeny pro lov ptáků nebo jiné menší zvěře, jako byli zajíci a králíci. V této souvislosti zaujmou nálezy více než 60 kuliček v ploše nádraží. Většina z nich pocházela ze situací datovaných právě do 16. století, a i když kuličky měly obecně více různých způsobů využití a jednalo se o kuličky keramické, nelze vyloučit jejich použití právě do balester. Kuličky z tohoto materiálu mohly být výrazně levnější variantou střeliva než z kamene nebo kovové. Je tak možné, že v tomto období, kdy bojový význam těchto zbraní rychle klesal, stala se důležitou výrobní náplní zdejších dílen výroba loveckých kuší.
