S křížem na křídle: Označování německých vojenských letounů za světové války
Hlavní světové vojenské mocnosti, jako USA, Čína nebo Rusko, zpravidla užívají systémy označování vojenských letadel, z nichž lze poznat účel, popřípadě výrobce příslušného typu či verze. Z historického hlediska je velice zajímavé, že poprvé s podobným způsobem přišli již během první světové války v císařském Německu.
O Němcích se často hovoří jako o pořádkumilovných, systematických a pečlivých. Ačkoliv se zajisté dá diskutovat o tom, do jaké míry takové „národní stereotypy“ odpovídají realitě, nelze popřít, že jejich ozbrojené složky obvykle velice dbaly na přesné označování své techniky. Lze připomenout třeba propracovaný systém názvů kořistní výzbroje, který zavedl hitlerovský Wehrmacht.
Příklady se však dají nalézt už v dobách první světové války, neboť císařské vzdušné síly se rozhodly udělat pořádek v dosud hodně chaotickém názvosloví letounů a vytvořily metodu, jež odkazovala ke konstrukci nebo účelu jednotlivých typů. Jednalo se o první ucelený systém pro označování vojenských letadel v historii válčení.
Zavedení nové metodiky
První létající stroj s pevným křídlem se dostal do majetku císařské armády v roce 1910 a za tři roky vznikly první letecké jednotky, oficiálně označované jako Die Fliegertruppen des deutschen Kaiserreiches (Letecké vojsko německého císařství). Nadále však fungovaly jako součást armády a až v říjnu 1916 se formálně osamostatnily, když byly (spolu s protivzdušnou obranou) vyčleněny do nové složky s názvem Deutsche Luftstreitkräfte (Německé vzdušné bojové síly).
V příslovečně důkladné německé byrokracii samozřejmě existoval také úřad, jenž se zabýval administrativními a organizačními záležitostmi letectva – Inspektion der Fliegertruppen (Inspektorát leteckých vojsk), obvykle však známý pod zkratkou Idflieg. Právě tam v roce 1914 vznikl oficiální systém označování letounů, protože v předchozích letech se jednotlivé stroje zaváděly do služby pod továrními jmény, což někdy působilo zmatky.
Úředníci z Idflieg tedy rozhodli, že každý typ dostane formální název obsahující jméno dodavatele, dále písmeno určující kategorii a římské číslo, které bude udávat pořadí typu v oné kategorii od příslušného dodavatele. Jeden z nejstarších strojů proto obdržel jméno Pfalz A.I, jelikož se jednalo o první typ kategorie A značky Pfalz. Pro každého výrobce a kategorii tak existovala samostatná číselná řada.
Název ano, služba ne
Pro přesné určení typu německého letounu se proto musí vždy uvést také název výrobce, aby nevznikala nedorozumění. Na první pohled velice jednoduchý systém ale skrývá i některá úskalí, na něž lze během studia archivních dokumentů narazit. Formální označení dle systému úřadu Idflieg se přidělovala jen oficiálně objednaným strojům, jenže někdy ještě předtím, než byly fyzicky postaveny prototypy, takže obrovské množství typů s formálními názvy neprošlo zkouškami a nedostalo se do reálné služby. Někteří výrobci navíc začali pro svá letadla užívat tovární označení, která připomínala ta ze systému Idflieg, aniž by na takové letadlo existovala oficiální objednávka, k jejímuž získání patrně měla tato praxe přispět.
Samotný systém Idflieg se postupně rozšiřoval s tím, jak přibývalo kategorií letounů, ale základní princip se nezměnil. Před vypuknutím první světové války existovaly pouze dvě kategorie – písmeno A dostávaly jednoplošníky, kdežto „béčko“ se přidělovalo dvouplošníkům. Zpočátku se nerozlišoval ani přesný účel, neboť naprostou většinu obou skupin tvořily nevyzbrojené dvoumístné letouny pro průzkumné, spojovací či cvičné účely.
„Áčka“ potom prakticky vymizela, protože po roce 1915 se už žádné označení s tímto písmenem nepřidělilo, zatímco u kategorie B proběhlo upřesnění specifikací. Nadále se tak označovaly dvoumístné dvouplošníky bez výzbroje, které zajišťovaly zejména výcvik a další pomocné úkoly.
Nástup prvních stíhaček
Právě přítomnost zbraní se potom stala důležitým rozlišujícím prvkem, jelikož iniciativní letci záhy začali na své stroje montovat kulomety – nejčastěji na lafetu u prostoru pozorovatele, jenž tak mohl střílet do různých směrů. Z improvizace se poté stala standardní praxe a zbraně se na letouny instalovaly už v továrnách. V dubnu 1915 tak Idflieg zavedl novou kategorii C, jež zahrnovala dvoumístné dvouplošníky s motorem o výkonu nejméně 111 kW a výzbrojí. Tu na začátku tvořil onen kulomet u pozorovatele, ale pozdější typy dostávaly i pevně umístěné synchronizované zbraně pro střelbu vpřed.
Letadla bez výzbroje a se slabšími motory nadále spadala do kategorie B a zastávala převážně pomocné funkce, zatímco „céčka“ se stala prvními letouny, které se daly popsat jako bojové. Kromě kategorie C se objevilo také písmeno E (Eindecker – jednoplošník). Tato skupina nejprve zahrnovala veškeré vyzbrojené jednoplošníky, takže měla vůči kategorii A podobný vztah jako C vůči B.
Některá „éčka“ tedy byla dvoumístná, jenže záhy se objevily jednomístné letouny Fokker řady E. Ty jako první nesly synchronizované kulomety a sloužily výlučně k boji s nepřátelskými letadly. Zrodily se skutečné stíhačky a označení z řady E již následně dostávaly pouze typy s tímto určením, tedy kulomety vyzbrojené jednomístné jednoplošníky.
S více motory
Rychlé a obratné prvoválečné stíhačky reprezentovaly jeden ze směrů evoluce původně univerzálních letounů. Zcela opačným směrem postupovali konstruktéři, kteří usilovali o prodloužení doletu a zvýšení nosnosti pum. Začaly se rodit bombardéry, pro něž německá terminologie tradičně užívá termín Kampfflugzeug (bojový letoun). Označení se nejvíce „proslavilo“ v nacistické Luftwaffe, avšak původně vzniklo právě již za první světové války. Idflieg v roce 1915 zavedl i kategorii K, do které spadaly vyzbrojené dvouplošníky s nejméně dvěma motory, tedy většinou právě bombardéry.
Označení řady K se ale užívala pouze několik měsíců, protože ještě téhož roku bylo pro dvoumotorové bombardéry zavedeno písmeno G (Grossfflugzeug – velké letadlo). Nejvíce takových strojů vyráběla společnost Gotha, což mohlo budit mylný dojem, že se ono „géčko“ vztahuje k názvu firmy. Letouny s větším počtem motorů, jejichž chod mohla osádka kontrolovat i ve vzduchu, se zařadily do nové kategorie R (Riesenfflugzeug – obří letadlo). Nejčastěji používaly tři nebo čtyři agregáty, ačkoliv se objevily dokonce i šestimotoráky. Ke konci války Idflieg vytvořil novou třídu L, kam měla patřit letadla nacházející se mezi kategoriemi G a R. Vznikl však jenom jediný takový typ, třímotorový Siemens-Schuckert L.I, který se navíc nikdy nedostal do operační služby.
Výběr z abecedy
Další velká novinka přišla v roce 1916. Počáteční převaha Fokkerových jednoplošníků řady E začínala slábnout, jenže vzdušné síly císaře Viléma II. již chystaly další trumf. Na nebi se objevila nová generace stíhaček, tentokrát převážně dvouplošníků, mezi které se řadily zejména výrobky firem Albatros, Halberstadt či LFG Roland. Právě pro taková letadla vznikla kategorie D (Doppeldecker – dvouplošník), tedy vyzbrojené jednomístné dvouplošníky.
Kromě stíhaček se objevily i stroje pro spolupráci s pěchotou, vlastně pravzory bitevníků, které se vyznačovaly kovovou pancéřovou ochranou. V Německu se jim říkalo Infanterieflugzeuge (pěchotní letouny), ale německé písmo švabach má pouze jednu tiskovou literu pro I a J, a tudíž pro tyto stroje v roce 1917 vznikla kategorie J, jejímž nesporně nejznámějším typem je Junkers J.I.
Ve stejném roce se objevilo i první označení se dvěma písmeny, a sice CL, jelikož Idflieg chtěl odlišit lehčí typy řady C, které měly fungovat jako doprovodné stíhačky pro těžší „céčka“. Mělo tedy vlastně jít o dvoumístné stíhačky, ale v praxi se tyto stroje uplatňovaly pro široké spektrum zadání včetně napadání pozemních cílů. V tomto případě se jednalo o vzor budoucích stíhacích bombardérů. Je však třeba zdůraznit, že kategorie CL byla považována za určitou část kategorie C, se kterou tedy sdílela jednu číselnou řadu. Například společnost Halberstadt dodávala postupně letadla C.I, CL.II, C.III a CL.IV.
Přicházejí trojplošníky
Druhá polovina roku 1917 přinesla i obrovské nadšení pro trojplošníky, jelikož do německých rukou padla britská stíhačka Sopwith Triplane. Vzdušné síly ihned požádaly o obdobné stroje, takže mnoho výrobců v císařství začalo stavět trojplošníky. Do čela tohoto snažení se dostala firma Fokker, jejíž prototyp dostal formální označení F.I, ještě před sériovou produkcí však došlo ke změně a výsledný letoun vstoupil do služby jako Fokker Dr.I, kde ono Dr znamenalo Dreidecker (trojplošník).
V seznamech výrobků dalších německých firem se vyskytuje mnoho dalších typů nazvaných Dr.I, popřípadě Dr.II. Žádný se už ale nedostal do služby, protože Němci (podobně jako před nimi Britové) záhy poznali, že trojice nosných ploch přináší vedle velkých výhod i četné problémy. Éra slávy těchto letadel tak neměla dlouhé trvání.
Dva trojplošníky firmy Siemens-Schuckert, které se vyznačovaly velmi nezvyklým řešením se dvěma motory (jedním tažným a druhým tlačným), dostaly zcela specifické označení DDr.I a DDr.II. V roce 1917 byla zavedena nová podkategorie se dvěma písmeny CN. Jednalo se o letouny řady C uzpůsobené pro noční bombardování, což zahrnovalo zejména větší rozpětí křídel. Od roku 1918 se pro tyto stroje užívalo pouze písmeno N (Nachtflugzeug).
Dosud nejasná označení
Největší změnu v posledních měsících války přinesla racionalizace označování stíhaček. Inspektorát na podzim 1918 rozšířil kategorii D na všechna jednomístná stíhací letadla – bez ohledu na počet křídel. Došlo tedy mimo jiné k tomu, že jednoplošník Fokker E.V dostal nové označení D.VIII. Většina nových konstrukcí, jež podléhaly uvedené změně, už ale nevstoupila do výzbroje, jelikož listopad 1918 přinesl rychlý konec konfliktu a s ním i císařského letectva.
Totéž se týkalo i letadel několika dalších kategorií, které přibyly v posledních měsících války, například lehkých bombardérů série GL. Firma Gotha vytvořila dvoumotorový stroj G.VII, ale odborníci inspektorátu chtěli nějak vyjádřit, že oproti dřívějším „géčkům“ jde o relativně lehčí a rychlejší konstrukci. Přeznačili jej proto (dle téže logiky jako u řady CL) na Gotha GL.VII, načež vznikly ještě prototypy s čísly VIII, IX a X.
V archivních dokumentech se objevují i další dvě označení se dvěma písmeny, konkrétně AEG DJ.I a AEG DA.I, která se vztahují k jednomu typu bitevního letadla (písmeno A zřejmě znamená Angriff – útok). Stále ale není jasné, jestli šlo o novou kategorii systému Idflieg, nebo zda společnost AEG sáhla k popsané praxi užívání továrních jmen podobných úředním názvům inspektorátu. Obdobné pochybnosti panují také u jediného známého typu série S (snad Schlachtflugzeug – úderné letadlo). Pancéřovaný letoun AGO S.I nesl 20mm kanon, ale do vzduchu se patrně dostal až po skončení války.
Metoda značky Fokker
Nepochybné naopak je, že Idflieg v roce 1918 zavedl ještě další novou kategorii, která dostala označení zahrnující dokonce tři písmena CLS, kde doplněné „esko“ znamenalo Schnell (rychlý). Několik letounů tohoto druhu (například Halberstadt CLS.I nebo Junkers CLS.I) mělo oproti dosavadním designům série CL nabízet vyšší rychlost, jež by odpovídala jednomístným stíhačkám. Na rozdíl od strojů C a CL, které tvořily jednu číselnou řadu, ale kategorie CLS dostala samostatné číslování. Ani jeden z typů se však už nestihl uplatnit v boji, protože všechny zůstaly pouze na úrovni prototypů.
Mnohá označení ze systémů Idflieg se používala ještě dlouhá léta po válce, zejména ve státech provozujících letouny německé výroby (včetně Československa). Vskutku svérázný postup pak zvolila firma Fokker, která pokračovala v činnosti v neutrálním Nizozemsku a dovedla k dokonalosti onu praxi vymýšlení továrních názvů podobných metodice inspektorátu. Jelikož produkty společnosti Fokker si v letech 1914–1918 získaly skutečně vynikající pověst, firma pak u meziválečných letadel „navázala“ na systém Idflieg. Ten původně skončil zmíněným typem D.VIII, takže výrobce svou další stíhačku nazval D.IX. Stejným způsobem pokračoval až do konce 30. let, kdy vznikl Fokker D.XXIII.
