Modrá svastika v bílém poli: Vznik a první roky finského vojenského letectva

Dějiny Finů a jejich země se – stejně jako historie řady dalších malých národů – po většinu času utvářely ve vztahu k mocnějším sousedním velmocem. Dlouhá staletí kontroloval kraj tisíce jezer i jeho obyvatelstvo Stockholm. Po švédsko-ruském konfliktu (1808–1809) se země stala součástí carské říše, jíž zůstala až do první světové války. Cestu k samostatnosti otevřela teprve bolševická revoluce, po níž senát v Helsinkách 6. prosince 1917 vyhlásil odtržení od Ruska a vznik nezávislého Finska.

Již krátce nato se rozhořely bratrovražedné boje mezi stoupenci komunismu a jejich odpůrci, do nichž se na obou stranách zapojily i sousední státy. Zatímco finské rudé síly se těšily podpoře bolševiků, bílí spoléhali hlavně na pomoc Švédů, Estonců a Němců. Právě v té době se zrodilo letectvo mladé republiky.

První stroje

Ve chvíli vypuknutí občanské války síly loajální vládě (označované tradičně jako „bílé“) žádnými letouny nedisponovaly. Sousední Švédsko sice oficiálně odmítalo poslat jakoukoliv pomoc, ale s ohledem na dlouhou společnou historii se v zemi našla řada spolků i jednotlivců odhodlaných Finy v jejich boji za samostatnost podpořit.

Vůbec prvním strojem, který vzdušné síly stojící na straně bílých v únoru 1918 získaly, se stal průzkumný letoun NAB Type 9 Albatros. Složili se na něj švédští občané sdružení ve spolku Finlands vänner. Piloti John-Allan Hygerth a Per Svanbäck s ním přeletěli do sousední země, ale již po cestě se letadlo porouchalo a na místo určení – do Vaasy – dorazilo až po několika mezipřistáních a se značným zpožděním.

Oficiálně tak letectvo vzniklo až 6. března 1918 (ten den je v zemi státním svátkem, protože tamní vzdušné síly jsou nejstarší samostatné letectvo na světě), kdy Finové od švédského hraběte Erika von Rosena obdrželi průzkumný stroj Thulin typ D. Tento aristokrat do Finska přeletěl navzdory zákazu stockholmské vlády, za což jej později ve vlasti potrestali pokutou 100 korun.

Křídla svého „ptáka“ předtím vyzdobil znakem, který mu měl přinést štěstí – modrou svastikou. Tento symbol potom finské letectvo přijalo za svůj a používalo jej až do roku 1945. Osudy thulinu označovaného jako F.1 však příliš šťastnými cestami nevedly, neboť již o několik dní později havaroval a v jeho troskách zahynula celá osádka. 

V následujících týdnech a měsících se finské vzdušné síly rozrůstaly o další letouny, většinou dary ze spřátelených států, nebo ruská letadla, jejichž piloti dezertovali i se svými stroji. Ze zahraničí ale pocházela také velká část pilotů a pozemního personálu. S ohledem na nedostatek domácích odborníků proto v prvních týdnech v rámci Ilmavoimat sloužili pouze čtyři finští piloti z celkového počtu 27. Zbytek tvořili Švédové, Rusové a příslušníci dalších národů.

Bolševici v kokpitech

Souběžně s bílým vzniklo záhy po vypuknutí občanské války také rudé letectvo, disponující asi 12 stroji různých druhů (o celkovém počtu se s ohledem na fragmentovanost letectva vedou diskuse a údaje v literatuře se liší). Letouny a také většina pilotů i pozemního personálu přicházeli ve směs z Ruska. Tyto vzdušné síly ovšem nebyly nijak centralizované a podléhaly jednotlivým frontovým velitelům.

Letectvo finských bolševiků se od počátku své existence potýkalo především s nízkou morálkou ruských pilotů, kterým se příliš nechtělo riskovat krk v cizím konfliktu, zatímco boje zuřily i u nich doma. Vzdušné síly také limitoval špatný technický stav strojů i obecně nedostatečná koordinace akcí s pozemními jednotkami. S problémy podobného charakteru ale zápasili i na druhé straně fronty. Již 18. dubna 1918 byl z funkce kvůli příliš častým nehodám a špatným výkonům odvolán dosavadní velitel bílého letectva švédský poručík John-Allan Hygerth. Jeho místo zaujal Němec kapitán Carl Seber.

V ohni války

Ruské carské letectvo operovalo ve Finsku již před vyhlášením nezávislosti a v zemi se tedy nacházela vojenská letiště a základny. Přesto dosud velká část vojenské činnosti bílých i rudých vzdušných sil stála na improvizaci a piloti tak často startovali z provizorně upravených polí nebo zamrzlých hladin jezer.

První letecká základna bílých vznikla na břehu jezera poblíž Kolho, odkud vzlétaly na průzkumné mise do okolí až tři stroje. Bolševici vybudovali vzletové dráhy u Helsinek, Tampere a Vyborgu. Vojenská činnost obou stran vesměs spočívala právě v průzkumu, navádění dělostřelectva a shozu propagandistických letáků. Objevily se ale i ojedinělé případy bombardování nepřátelských pozic – první zaznamenaný shoz pum provedli rudí 10. března ve Vilppule.

Zároveň je třeba dodat, že význam leteckých sil zůstával během finské občanské války téměř zanedbatelný a průběh bojů zásadním způsobem nijak neovlivnily. Nakonec se jasně ukázalo, že za „delší konec provazu tahají“ bílí. I díky posunům fronty se jim podařilo ukořistit řadu nepřátelských letadel (zbytek rudí zničili) a na konci války disponovali asi 40 stroji různé provenience a kvality. Zlepšovala se také organizace. Vzdušné síly od počátku fungovaly jako samostatná formace nezávislá na pozemní armádě či námořnictvu. Později pouze došlo k jejich rozdělení na dvě velitelství – jedno operující z Kolho, druhé z Antrea v provincii Vyborgu, navíc se rozšiřovala síť letišť a základen. 

Berlín, Paříž, nebo Londýn?

Rozvoj finských vzdušných sil (označovaných dodnes jako Suomen Ilmavoimat) ještě nabral na obrátkách po skončení občanské války v květnu 1918 a stabilizaci situace v zemi. Limitovala jej ale obrovská různorodost strojů a především nedostatek vlastních odborníků – letců, techniků i zkušených důstojníků. Na přelomu jara a léta proto zamířila skupina pilotů do císařského Německa, kde prodělali odborný výcvik od zkušenějších kolegů – ostatně až do prosince 1918 stál v čele letectva německý důstojník.

Po skončení první světové války a pádu vilémovského režimu Finsko hledalo nové instruktory především ve Francii. Na nátlak Paříže Ilmavoimat také zrušil již domluvený nákup stíhaček Fokker D.VII a průzkumných albatrosů a místo nich nakoupil tři desítky strojů Breguet 14. Tyto letouny se pak v roce 1919 dostaly do ostré akce, když v říjnu prováděly průzkum v oblasti Petrohradu a jeden z nich utrpěl poškození v souboji s bolševickým strojem. Finské letectvo pak monitorovalo situaci za jihovýchodní hranicí až do roku 1921. 

Navzdory nepochybným pokrokům, které Ilmavoimat od doby svého vzniku učinil, Finové stále nebyli spokojeni. Jejich vzdušné síly představovaly na začátku 20. let svébytnou formaci, které však i přes snahy Němců a Francouzů chyběla jasná koncepce. Ukazovalo se, že spolupráce s pozemními silami vázne a chybí strategické ukotvení. V případě konfliktu by tak letectvo pravděpodobně nedokázalo provádět jakékoliv rozsáhlejší operace a stejně jako v minulosti by se muselo omezit na průzkumné lety a víceméně nahodilé bombardovací mise. 

Proto Finové v polovině 20. let vsadili do třetice na nového partnera, jenž měl s rozvojem vzdušných sil pomoci – Velkou Británii. Do země tisíce jezer zamířila vojenská mise, která výrazně posunula plány letectva směrem k rozvoji bombardérů a bližší podpoře pěších a námořních sil. Ačkoliv i kroky britských poradců představovaly důležitý posun kupředu, na přelomu 20. a 30. let již letectvo postupně zastarávalo. V důsledku zkušeností ze španělské občanské války čekala Ilmavoimat před vypuknutím nového světového konfliktu ještě celá řada zásadních reforem.

---

Čtěte také:

Raději císař než car: Finští dobrovolníci v německé armádě

Na přelomu let 1914 a 1915 překročilo ilegálně švédské hranice několik desítek poddaných cara Mikuláše II. finské národnosti. Cílem jejich cesty se stalo Německo, které mělo pomoci vybojovat...