V zákulisí antické show: Jak vypadaly přípravy na gladiátorské hry?
Gladiátorské hry v římském impériu byly velkolepými a pečlivě připravovanými akcemi, při nichž se prestiž pořadatele měřila nejen kvalitou soubojů, ale i okázalostí programu od ranních soubojů gladiátorů se zvířaty až po výjimečné námořní bitvy.
Standardizované pojetí gladiátorských her (munus legitimum) se začalo objevovat na přelomu letopočtu se za prvního císaře Augusta a skládalo ze tří základních částí. Po ranních venationes neboli soubojích lovců (bestiarii) se zvířaty, či boji zvířat proti sobě navzájem následovaly polední popravy, u nichž byli odsouzenci (noxii) pobíjeni k smrti nejrůznějšími kreativními způsoby. Mohla je doplňovat vystoupení atletů, komické vsuvky nebo různé umělecké performance. Vrchol zábavy představovaly odpolední gladiátorské zápasy, kde proti sobě nejčastěji bojovaly dvojice trénovaných zápasníků podle daných pravidel a za dozoru rozhodčích.
Jak sehnat účastníky
Představení se připravovala se značným předstihem. Sponzor a hlavní producent her zvaný editor musel nejdříve zajistit gladiátory. Pokud sám žádné nevlastnil, kontaktoval majitele nebo správce gladiátorské školy (lanista). Následně vyjednal počet, typ a schopnosti pronajímaných zápasníků.
Cena byla odstupňována do pěti kategorií podle jejich zkušeností v boji. Nejdražší gladiátor mohl stát až 15 000 sestercií, což byl ekvivalent několika desítek kilogramů stříbra. Částka se také odvíjela od toho, zda se bojovník během her těžce zranil nebo zemřel. V tom případě bylo potřeba jeho majiteli uhradit plnou tržní hodnotu. Pokud ale přežil, platila se mnohem menší suma pouze za jeho pronájem. Při obstarávání gladiátorů ke hrám se nicméně mohly vyskytnout nečekané komplikace, například na kvestorských hrách v roce 393 spáchalo 29 zajatých Sasů těsně před vstupem do arény hromadnou sebevraždu.
Dále museli pořadatelé her sehnat zvířata na ranní program. K ohromení diváků hledali stále exotičtější kombinace tvorů, čímž se hry stávaly z hlediska logistiky čím dál tím komplikovanějšími. Od záměru si zvíře obstarat ze vzdálených krajů až po finální dodávku do Říma mohlo uběhnout klidně i několik let, ani tento předstih ale nezajišťoval úspěch. Zvířata totiž při přepravě často umírala a odchyt populárních druhů na venatio dokonce v některých místech vedl k jejich vyhubení.
Po úspěšném transportu do Říma se shromažďovala ve speciálním zvěřinci (vivarium) za hradbami města u Porta Maggiore. Jejich krmení a péče však byly extrémně nákladné, a tak se v ideálním případě na místo dopravovala až těsně před zahájením her. Termín dodání musel být plánován přesně, jelikož absence tvorů by vedla ke skandálu a ztrátě prestiže pořadatele. I přes vysoké náklady spojené s odchytem, přepravou a péčí o zvířata byly jejich souboje stále levnější než ty gladiátorské.
Pro hladký průběh akce bylo potřeba najmout také velký počet muzikantů. Všechny části her byly doprovázeny melodií, jež dávala chystanému programu rytmus. Editor zajišťoval a platil též pomocníky, kteří šili kostýmy, pořizovali zbraně a zbroje pro účastníky, vyráběli i stavěli rekvizity a zároveň koordinovali nácvik a přípravu všech zúčastněných.
Přípravy vrcholí
Po zajištění účastníků her mohla odstartovat reklamní kampaň. Pořadatel najal profesionální písaře a malíře, kteří po městě a okolí nakreslili na zdi domů reklamní billboardy (edicta muneris). Na nich si každý kolemjdoucí mohl přečíst datum, místo a důvod konání, jméno producenta her, počet bojujících gladiátorů a informace o programu či přítomném vybavení, například o stínění i vonných postřicích pro ovlažení. Lidé se z propagačních kreseb mohli rovněž dozvědět, zda se během her budou rozdávat dárky, jídlo či drobné mince, zda bude hrát hudba, a jaké jsou možnosti ubytování pro diváky. Podrobný program se mezi obyvatele města a okolních obcí rozšiřoval i v listinné podobě, byl zdarma distribuován a rozkřikován na veřejných místech placenými promotéry.
Na základě velikosti rozpočtu her a bohatosti programu se přizpůsoboval samotný amfiteátr. Dle potřeb se přichystal dřevěný povrch překrytý vrstvou písku (harena), po němž získala aréna své jméno. Ale pokud to scénář vyžadoval, mohl být povrch jakýkoliv – kamenný či hliněný se zelení. V podzemí objektu chystali otroci zvířata, kulisy, zbraně a další potřebné věci, které se skrze systém výtahů, plošin, skrytých dveří a jevištních zařízení mohl kdykoliv nečekaně objevit přímo na scéně. Jen v římském Koloseu bylo na 60 takových zařízení. Pokud se v programu objevovaly souboje s divokými šelmami, byla dvou- až čtyřmetrová zeď, vedoucí okolo arény pod pódiem, opatřena sítěmi či mřížemi. Bezpečí diváků bylo pro pořadatele prioritou.
Den či dva před zahájením akce, kdy přípravy a očekávání vrcholily, se konala veřejná přehlídka všech účastníků, které si zde Římané mohli zblízka prohlédnout. Večer před slavnostním začátkem her se na účet editora uskutečnila i veřejná večeře (cena libera), na níž se občané zdarma dosyta najedli. Čím více chtěl organizátor na budoucí diváky zapůsobit, tím různorodější jídla jim poskytl na výběr. Po uplynutí her obdaroval i přeživší gladiátory. Vítězové nejčastěji obdrželi palmovou ratolest, vavřínový věnec a odpovídající sumu peněz, která se stala výhradním majetkem zápasníka, i když měl ve společnosti status otroka. Nejdražší dar pro gladiátory však představoval dřevěný meč coby znak svobody.
Prestiž, nebo ztráta moci
Příprava her zabrala minimálně dlouhé měsíce, u větších akcí i několik let, což je značně prodražovalo. I když byl editor her pouze jeden (zpravidla císař či jiný politik), stál za ním tým desítek až stovek lidí, kteří se na organizaci podíleli a měli na starost například tvorbu rozpočtu, logistiku, marketing, plánování nebo bezpečnost akce. Největším nepřítelem pořadatelů byla laxnost. Pokud se příprava zanedbala, nebo se zajištění nějakého aspektu her nechalo na poslední chvíli, hrozilo, že se utkání budou muset posunout a v nejhorším případě zrušit.
Gladiátorské zápasy představovaly vizitku a odraz prestiže i moci editora. Jejich neúspěch znamenal pohromu, která mohla mít fatální důsledky pro další život a kariéru ctižádostivých jedinců, již si pořádáním her chtěli zajistit přízeň veřejnosti. Například silný oponent Caesara Gaius Scribonius Curio (asi 84–49 př. n. l.) se organizací těchto zápasů zadlužil natolik, že paralyzoval svou svobodnou politickou činnost.
Velkolepé bitvy na vodě
Vrcholem pořadatelského umění gladiátorských her byla naumachia, námořní bitva se stovkami až tisíci zúčastněných. Tento typ programu se konal zcela výjimečně a náklady s ním spojené byly i na římské poměry astronomické. První hry na vodě uspořádal v roce 46 př. n. l. Gaius Julius Caesar. Na jeho příkaz na Martově poli v ohybu řeky Tibery bojovalo na 4 000 veslařů a 1 000 zápasníků rozdělených do dvou armád. Jednalo se o zajatce z Caesarových válek, odsouzené k smrti.
Caesarův dědic a první císař Augustus připravil ještě větší podívanou pro občany Říma v roce 2 př. n. l. a nazval ji naumachia Augusti. Stejně se jmenovalo i místo konání, což byla obrovská vodní plocha na břehu Tibery o rozměrech 536 × 357 m obklopená hledištěm. Císař nechal umělé jezero postavit speciálně kvůli hrám, uprostřed něj se nacházel ostrov spojený s břehem dřevěnou lávkou, bylo napájeno vlastním akvaduktem a užívalo se až do 3. století n. l. Naplnit nádrž vodou trvalo dle vydatnosti vodovodu 2–3 týdny. Gladiátorské show na vodě se zde za Augusta účastnilo kolem 3 000 bojovníků a nespočet veslařů.
Nejvelkolepější naumachia následovala v roce 52 n. l. Uspořádal ji císař Claudius při příležitosti dokončení monumentálního inženýrského díla, odvodněného Fucinského jezera nedaleko Říma, kde nechal bojovat na život a smrt 19 000 mužů a kolem obrovské vodní plochy dal postavit dřevěnou hradbu i hlediště. Dvě námořnictva představovala střet Rhóďanů a Sicilanů. Na každé straně zápolilo 50 lodí plných gladiátorů odsouzených k smrti.
