Dvojí metr středověké morálky: Cizoložnice končily na pranýři, milenci vyvázli bez trestu
Když manžel přistihl svou ženu s milencem, mohl je oba beztrestně zabít – alespoň ve středověké Kastilii. Šlechtici se báli o otcovství svých potomků, proto staré právo cizoložnice tvrdě stíhalo, zatímco mužům leccos tolerovalo.
Ve středověku panovaly jiné morální hodnoty než dnes. Většinou vycházely z Bible a v mnoha rodinných a vztahových záležitostech měla hlavní slovo katolická církev, jejíž hlavní představitelé museli oficiálně dodržovat celibát. To samozřejmě vnímání manželské nevěry značně ovlivňovalo, ale zdaleka nešlo jen o křesťanství.
Zpochybněné otcovství
Ani v moderní době není nevěra obecně a veřejně nijak zvlášť vyzdvihována, či snad dokonce chválena. Středověká společnost však problém chápala jinak, přičemž velmi odlišovala nevěru ženskou od mužské a v některých případech ji trestala i nejtěžšími tresty. Kupodivu za to nemohla až tolik moralizující katolická církev, jako staré germánské či římské právo. Přesto je až s podivem, že v některých aspektech a v jistých případech se okolí stavělo k cizoložníkům s podobným pochopením jako v dnešní době.
Důvod, proč byly ženy už od dob nejstarších civilizací či kmenových společenství kvůli nevěře mnohem více stíhané než muži, je poměrně zjevný. Jednak se vesměs jednalo o patriarchální společnosti, kde byli muži od počátku vnímaní jako vládci s mnohem větším rozsahem privilegií, ale zejména šlo o to, že nevěra vdaných žen zpochybňovala legitimitu potomků. Zatímco muž mohl „rozsévat své sémě“ v podstatě libovolně a zplodit přitom množství bastardů, nevěrná žena v případě otěhotnění mohla zanést „kukaččí“ mládě do rodinného hnízda. A to bylo vnímáno jako velký problém, zejména u mocných rodů, kde děti dědily nejen majetek, ale také třeba funkce, vliv a moc.
Naopak bastardi měli specifické postavení a ve středověku to v mnoha prostředích vůbec nebylo pejorativní slovo. Jejich nelegitimní původ jim způsoboval zjevné nevýhody zejména v majetkových záležitostech a nemohli konkurovat legálním potomkům, i když se k nim otec třeba později přihlásil.
To byl důvod, proč třeba v germánské či římské společnosti (podobně to bylo i u Slovanů) se mohla dopustit cizoložství pouze žena a její případný spoluviník, zatímco muž souložící s neprovdanou konkubínou vlastně nic moc hrozného nespáchal. Do toho ovšem vstoupila církev, která zejména od dob svatého Augustina (354–430) kladla velký důraz na manželskou věrnost, jež měla být vzájemná. Jako trest ukládala zpočátku zejména pokání muže i ženy, jenže se tím střetla se světskou společností, která žádala pro cizoložnice trest smrti nebo alespoň zmrzačení, zatímco mužskou nevěru víceméně přehlížela. V pojímání světských soudů se cizoložství (samozřejmě ženské) například v Katalánsku či v Languedoku od 10. do 12. století zařadilo mezi tři nejtěžší hříchy vedle žhářství a vraždy.
Milosrdná církev
Je pozoruhodné, že křesťanští kněží naopak od počátku existence své církve sice manželskou věrnost kladli vrchol svých morálních kázání, ale kanonické právo při trestání zdaleka nepožadovalo tak přísné tresty. Ve vrcholném středověku, kdy se postupně zlepšovala hospodářská situace, sice některá západoevropská města přistupovala ve svých zákonících k cizoložství rovnostářsky (tedy stejně pro muže i ženy), ale je zajímavé, že se jednalo vesměs o sídla v církevní správě – například Lezat či Pamiers, kde vládli opati místních klášterů, nebo Manosque, kde byl místním pánem velmistr řádu johanitů. Z českých poměrů známe případ svatého Vojtěcha, který se z pozice pražského biskupa zastal cizoložnice, čímž zřejmě způsobil krevní mstu některého z mocných velmožských rodů (možná Vršovců), jež vedla až k vyvraždění velké části jeho příbuzných Slavníkovců roku 995 na Libici.
Nutno poznamenat, že společnost bohužel často přistupovala k jednotlivým případům podle svých starých zvyků, i když zmiňované městské zákoníky uváděly něco jiného. Například v onom johanitském městě Manosque bylo výslovně uvedeno, že cizoložství je završeno „pokud muž má manželku, nebo pokud žena má manžela“, ale když byl souzen případ nevěry z roku 1306, kdy byli při činu přichyceni ženatý muž s vdanou ženou, tak obvinění a soudnímu procesu čelila pouze žena. Provinivší se muž za svůj prohřešek musel pouze zaplatit kauci.
K podobným případům se přistupovalo rozdílně na různých místech Evropy, a to i v rámci vrcholného středověku. Například v Kastilii zvyková práva dokonce přímo přiznávala muži možnost beztrestně zabít svou ženu i jejího milence, pokud je přistihl přímo při aktu. Nicméně ve většině Evropy už třeba ve 13. století hrdelní trest jako výsledek soudního procesu za cizoložství nehrozil. Případ z 11. století hraběte Fulquese Nerra z Anjou, který nechal svou nevěrnou manželku upálit, tak byl spíše výjimečný a postupem času se používal stále méně.
Ulička hanby
S postupujícím časem ke konci středověku městské úřady čím dál více upouštěly od hrdelních či mrzačících trestů za cizoložství a nahrazovaly je například takzvanou „uličkou hanby“, která se poprvé objevila v katalánském Oloronu roku 1080, ale nejvíce se rozšířila v jižní Francii, kde se s oblibou používala až do 16. století. Při tomto potupném trestu měli hříšníci běhat po městě nazí nebo jen spoře odění a výrazně označení jako cizoložníci, takže si po nich měšťané mohli hodit třeba shnilým ovocem či vajíčkem.
Je třeba dodat, že veřejné zostouzení nebylo spoustě vážených měšťanů příjemné, takže se zavedla možnost vykoupení peněžitým trestem. To logicky vedlo k tomu, že potupné „běhání“ po městě čekalo pouze chudé a často jím byla postižena pouze žena, zatímco její movitý milenec se z trestu vykoupil. Takové veřejné ponížení kolikrát nebylo po chuti ani postiženému manželovi, který nechtěl být obecně vnímán jako „paroháč“, takže často raději své ženě oficiálně odpustil, pokud se kála a slíbila, že už to neudělá.
Zálety přemyslovských králů
Nevěra se pochopitelně nevyhnula ani českým zemím a jejich panovníkům. Obecně je třeba říct, že u šlechticů a speciálně u panovníků v celé Evropě se s mužskou nevěrou tak nějak počítalo a byla vlastně veřejným tajemstvím. Způsobovala to samozřejmě politika domlouvaných svazků, které se uzavíraly za účelem politických spojenectví a samotný ženich či nevěsta měli jen malý vliv na to, koho si vezmou. I v případech, kdy král či kníže domlouval sňatek sám sobě, tedy nikoliv třeba svému synovi, hrály primární roli politické zájmy, nikoliv osobní sympatie.
Samozřejmě se často dbalo na to, aby manželé byli k sobě v přiměřeném věku, nebo alespoň žena aby byla mladá a potenciálně plodná, protože i starší muž mohl zplodit následníka, zatímco porod u starší ženy byl nepravděpodobný, případně nebezpečný. Výjimkou byl v tomto případě známý sňatek budoucího krále Přemysla Otakara II., který si roku 1251 bral ve věku necelých dvaceti let za manželku Markétu Babenberskou, jíž bylo už 47 let. Vyženil s ní dědictví rakouských zemí, které v takovém případě bylo důležitější než plodnost.
Přemysl ji později pochopitelně z neplodnosti obvinil, Markéta se však bránila a dle pověsti mu měla doporučit nějakou svoji dvorní dámu, aby se ukázalo, zda je vlastně plodný Přemysl. Dáma se jmenovala Anežka Palceřík, měla mít vlasy nezvykle nakrátko ostříhané. Král s ní zplodil několik bastardů, čímž se jeho plodnost potvrdila. Tak mohl Přemysl po vítězné bitvě u Kressenbrunnu roku 1260 svou ženu Markétu zapudit a vzít si místo ní mladou uherskou princeznu Kunhutu. Několik bastardů zplodil i Přemyslův syn Václav II. Nejznámější z nich Jan Volek se pak stal pražským biskupem.
Milenky Otce vlasti
O záletech prvního Lucemburka na českém trůně, krále Jana, by se jistě dal napsat celý román (a nemálo jich koneckonců i vyšlo) a věrnost nedokázal udržet ani jeho syn Karel IV. zvaný Otec vlasti. Ke svým hříchům mládí (kdy už byl ženatý s první ženou Blankou z Valois) se nepřímo přiznal i ve svém spise Vita Caroli, zatímco ve starším věku se snažil dávat najevo svou zbožnost a své případné zálety dovedně skrýval. Proto až moderní historici zjistili, že ještě kolem roku 1365, tedy v téměř 50 letech, zplodil levobočka při jedné ze svých cest do Francie.
Karlův syn Václav IV. měl velkou zálibu v nadměrném pití vína, ale ani společností žen nepohrdal. Vyprávěly se pověsti o jeho návštěvách pražských lazebnic inkognito a v takzvané Bibli Václava IV. je mnoho lazebnic zobrazených. Naopak jeho bratr Zikmund odpustil nevěru své druhé ženě Barboře, což byla na poměry středověku skutečně nevídaná velkorysost. Dá se říct, že se tím ukázala pověstná pragmatičnost posledního Lucemburka, jenž se nehodlal nimrat v případech, z nichž nemohl mít žádný prospěch.
