Středověké nevěstince: Místa potěšení i smrtelného hříchu
Nevěstky, jak se ve středověku říkalo prostitutkám, neměly na růžích ustláno. Morálně pokleslé povolání kritizovala nejen církev, ale musela se s ním vypořádat i nově vznikající města. Praha byla nejbohatší, a tak nejvíc lákala. Brno mělo zase rozvinuté městské právo, k němuž je dnes k dispozici více pramenů, než bývá běžné.
Katoličtí kněží bojovali od počátku středověku proti morálním zvrhlostem, které s sebou přinášela pozdní antika, včetně bujarých večírků přerůstajících místy až v nevázané orgie. Sexuální služby byly v římském impériu často dostupné na mnoha úrovních od chudých až po vybrané a vzdělané společnice.
Jenže s postupem času a proměnou společnosti do podoby typického středověkého feudalismu si i duchovní uvědomili, že fungování takzvaného nejstaršího povolání je v podstatě nutné zlo i kvůli morálce běžných křesťanů. Bez těchto služeb totiž mnohem více bujelo nekontrolované cizoložství i mezi „ctnostnými“ ženami, což celkově rozkládalo společenské vztahy. Jeden ze ctihodných otců je trefně přirovnal k žumpě v paláci. Nevěstky jsou stejně potřebné: samy sice „smrdí“, ale bez nich by smrděla celá společnost, podobně jako palác bez žumpy.
Přirozený hřích
K podobným úvahám brzy došli i další racionálně založení lidé, zejména městští radní. Těm bylo jasné, že úplným potíráním prostituce docílí jen toho, že se placené sexuální služby přesunou do soukromých domů či hostinců a lázní, kde je nebude možné kontrolovat. Proto lze od vzniku měst pozorovat i snahu o řešení tohoto problému, byť záznamů zůstalo zejména v českých poměrech spíše poskrovnu. Slavná červená lucerna jako označení veřejného domu se sexuálními službami se rozmohla od 14. století, ale spíše na západě (zejména ve Francii).
Podstatnější je, že kvůli biblickému chápání hříchu smilstva čelily prostitutky ve středověku odsuzování a ponižování. Obvykle ani ne tak ze strany církve, ale běžní lidé často měli pocit, že si mohou směrem k nevěstkám všechno dovolit. I proto jim města vymezovala zvláštní prostor, který kontrolovala a občas i spravovala. Problém totiž spočíval v tom, že z pohledu obyčejného měšťana vlastě ani nebylo hříchem třeba prostitutku znásilnit proti její vůli, protože ona se přece dopouští hříchu běžně a on jí tím neudělá vlastně nic horšího.
Přes uvedené racionální přístupy nehodlali městští radní trpět „lehké holky“ jako součást běžné společnosti. Už v průběhu 11. a 12. století, kdy začal v západní Evropě nový rozvoj měst, byly nevěstince vytlačovány k hradbám. Jestliže společenské elity uznávaly nutnost prostituce, o to více dávaly prostitutkám najevo své opovržení. Z toho důvodu musely tyto v mnoha městech chodit viditelně označené (například žlutým lemováním oblečení), nesměly nosit stejné šaty či pokrývky hlavy jako počestné dámy a do lepších čtvrtí měly vysloveně zakázaný přístup. Na trhu se pak nemohly dotýkat zboží a prohlížet si ho, protože se věřilo, že by jej svým dotykem znesvětily.
Na druhou stranu právní ochranu požívali návštěvníci nevěstinců, kteří v oněch chudších čtvrtích neměli být napadáni. To byl totiž pro soužití ve městě mnohem větší problém než ochrana samotných nevěstek, považovaných za nečisté. I jejich zákazníky bohužel někteří obyvatelé brali jako zavrženíhodné hříšníky. Tady nastal prostor pro systémové řešení v rámci městského práva.
Nevěstince na Puhlíku
Podívejme se na proces, jakým prošlo od svého založení město Brno, kde máme díky dochované právní knize na české poměry nadstandardní informace. Byť samotná statuta na toto téma pocházejí až z poloviny 14. století, částečně popisují stav i starších dob, takže existují nepřímé doklady o tom, že nevěstky tam byly už o století dříve, kdy Brno získalo roku 1243 status města prostřednictvím privilegií od krále Václava I. ( 1230–1253).
Víme, že je radní vykázali hned za městskou hradbu na kopec zvaný Puhlík vedle Brněnské brány, která stála na dnešním Šilingrově náměstí. Umístění blízko za hradbou poblíž některé z bran se ve městech často vybíralo proto, aby prostitutky na jednu stranu neotravovaly přímo prostor vnitřního města, ale na druhou stranu byly relativně snadno dostupné pro obyvatele i návštěvníky.
Naproti Šilingrovu náměstí vede z kopce dolů ulice Pekařská na Staré Brno kolem Mendlova náměstí, kde ve středověku bývalo nejstarší osídlení a teprve ve 13. století se centrum přesunulo na kopec, kde zůstalo dodnes. To ovšem znamenalo, že za hradbami hned pod Petrovem a Špilberkem u dnešní ulice Husovy vzniklo rozsáhlé předměstí, kde se koncentrovali chudší lidé, kteří si nemohli dovolit koupit dům v samotném městě.
Nicméně Pekařská ulice zůstala důležitou dopravní tepnou pro zboží i lidi, takže nebylo myslitelné, aby se nevěstky usídlily právě tam. Kolem ní pak stálo spoustu prostých dřevěných domů, sice chudších, ale veskrze „ctihodných“. Ti nejchudší se uchýlili právě na kopec Puhlík, tedy vlevo od Brněnské brány (při pohledu z města), kde dnes jezdí tramvaj od Šilingrova náměstí na hlavní nádraží. Jakkoliv by se mohla zdát problematická blízkost chrámu sv. Petra a Pavla, díky prudkému svahu a hradbám byl kostel od Puhlíku dostatečně oddělený, a tím i vzdálený.
Problémy s kuplíři
Vypadá to, že řešení městské rady zpočátku poměrně spolehlivě fungovalo. Nevěstky pravděpodobně bydlely mezi chudinou na Puhlíku v jednoduchých dřevěných domcích, takže to měly blízko „do práce“. Nakupovat chodily na blízké Staré Brno, takže bohatší obyvatelé města je nemuseli ani na trzích moc potkávat.
Jenže postupem času začaly na Puhlíku bujet problémy s rostoucí kriminalitou, kterou „nejstarší řemeslo“ nevyhnutelně přitahuje. Samotné nabízení sexuálních služeb není ve skutečnosti nijak agresivní a problémové, jenže často přitahuje zkažené a bezohledné lidi, kteří se na nevěstkách přiživují. Jde především o kuplíře, kteří původně měli prostitutkám zprostředkovat nabídku služeb k zákazníkům, a navíc je ochránit před případným násilím z jejich strany. Za to si brali určitou část jejich zisku. Bohužel časem se tento obchod nevyhnutelně rozbujel do podoby organizovaného zločinu. Jednak si kuplíři brali čím dál větší díl z výdělků a jednak se sami dopouštěli násilnického napadání, nejen nevěstek, ale často také zákazníků.
Na okraji společnosti, kde jsou loupež a podvod považovány za normu, se záhy rozšířila i spolupráce s dalšími kriminálníky (zloději, vrahy, násilníky), kteří se za přispění kuplířů často v nevěstincích skrývali před spravedlností. Za hradbami na ně městská rada nemohla, a navíc měli rychlý a snadný přístup do města, aby mohli krást či jinak škodit. Je jasné, že za těchto okolností se z Puhlíku stala velmi nebezpečná čtvrť, kam se běžní obyvatelé báli chodit, takže městská rada musela reagovat na jejich stížnosti. Tak to alespoň popisují zmíněná statuta z poloviny 14. století.
Zásah markraběnky
Nakonec byla potřeba intervence markraběnky Markéty Opavské, ženy Jana Jindřicha, který si po svém jmenování markrabětem roku 1349 ve městě vybudoval sídlo. Už v tomto roce máme (shodou okolností) zmínku i o dvou nových budovách veřejných domů na dnešní Josefské ulici (tehdy se nazývala Česká) nedaleko hlavního nádraží. I v tomto případě šlo o promyšlené umístění, protože toto místo sice leželo uvnitř městských hradeb, takže ho rada mohla kontrolovat, ale za židovskou čtvrtí poblíž Židovské brány, takže tam bohatší obyvatelé běžně také moc nechodili a celkově se dalo počítat s řídkým pohybem lidí.
K roku 1353 se pak přistoupilo ke „konečnému řešení“ puhlíkovské otázky. Na příkaz markraběnky vyhnaly stráže nevěstky z Puhlíku a jejich veřejné domy spálily. Městská rada následně vydala zákaz provozování této živnosti na Puhlíku a přesunula problémové pracovnice do dalších dvou nově vykoupených a připravených domů poblíž Židovské brány, takže tam najednou stály čtyři vedle sebe.
Díky právním a účetním záznamům známe dokonce i způsob, jakým město nechalo tyto nevěstince spravovat. Samotné domy zůstaly v majetku Brna, které je svěřilo do správy dvěma ženám. Dva objekty řídila Pletlinna a další dva pak Pragarinna. Tyto „dámy“ pronajímaly prostory v domě jednotlivým prostitutkám a z toho pak odváděly městu pravidelný plat čtyři groše týdně (každou středu) za každý dům, přičemž jeden z nich byl pravděpodobně nějaký větší či luxusnější, takže stál dokonce šest grošů týdně. Tím se eliminovalo působení kuplířů, protože prostitutky zůstávaly pod neustálým dohledem podrychtáře, biřiců a soudních zřízenců, takže nikdo z nich je nemohl využívat k vydírání, nelegálnímu vymáhání peněz, či požadovat nějaké výjimečné služby zdarma.
Na tomto příkladu je zřejmé, že „kolektivně“ organizovaná a regulovaná prostituce byla mnohem efektivnější pro všechny zúčastněné, na rozdíl od původních individuálně působících nevěstek pod vlivem kuplířů.
Nevěstky za Týnským chrámem
Poněkud odlišný příběh si v tomto ohledu zažila Praha, coby sídlo knížete a později krále, a zejména hlavní finanční i obchodní centrum celé země. Proto tam vykvetla prostituce o mnoho dříve. Už zhruba od přelomu tisíciletí se vytvořilo její hlavní centrum na Ungeltu, což je prostor za Týnským chrámem nedaleko Staroměstského náměstí (dnes je tam třeba Jazzový klub Ungelt). To určitě není na okraji za hradbami, navíc je zarážející blízkost božího svatostánku. Proč právě tady?
Na tomto místě totiž vybírali úředníci clo od zahraničních kupců, proto se zde shromažďovali bohatí zákazníci se značným množstvím peněz, čehož nevěstky rády využívaly. Navíc sem do oficiálního prostoru pod správou knížete nesměli vstupovat městští strážci, a to ani v příštích staletích. Není tedy divu, že tam prostitutky a veřejné domy vydržely až do 19. století. Bylo to v blízkosti obchodního centra, a přitom je mohutný Týnský chrám kryl před zraky zvědavých davů.
Další veřejné domy pak vyrostly už na typičtější lokalitě za hradbami a z pohledu Starého Města i za řekou Vltavou v místě dnešního Smíchova, tedy pod Petřínem a relativně nedaleko Pražského hradu a Malé Strany. Vzhledem k umístění se dá předpokládat, že se tady koncentrovaly chudší vrstvy, zatímco na Ungeltu zůstávaly kvalitnější a dražší společnice pro bohaté. To se ovšem již pohybujeme ve 13. a 14. století.
Záznamy máme z doby Karla IV. ( 1348–1378), kdy začali v Praze působit první reformátoři, kteří se uvádějí jako předzvěst husitských kazatelů. Šlo zejména o Jana Milíče z Kroměříže, který prý napravil kolem 300 nevěstek, když je svým kázáním přesvědčil, aby opustily své „řemeslo“, a nechal jim postavit dům zvaný Jeruzalém. Je zřejmé, že toto povolání zde bylo v té době dost rozšířené a mravnostně přísní kněží i kazatelé v něm viděli velký problém, který se snažili napravit.
Z městských knih víme, že velká koncentrace nevěstinců a jiných podobných domů se nacházela v takzvaných Benátkách (dnes Bartolomějská ulice), tedy blízko hradeb Starého Města směrem k Novému Městu, které Karel IV. založil. Kromě nevěstek tam mimo jiné bydlel i kat, což ukazuje, že se tam shromažďovali lidé na okraji společnosti – sám kat byl vyloučen z lepších kruhů. Z roku 1365 máme záznam i o hampejzu na okraji židovského ghetta, což bylo zřejmě podobně motivované jako v Brně.
Husitští zastánci mravnosti
Specifický vývoj zažilo pražské souměstí po vypuknutí husitských válek (1419), kdy ho obsadili kališníci a vyhnali odtud nejen katolíky a duchovní, ale také všechny prostitutky. Mravokárci navazující na Jana Husa (ale třeba i Jana Milíče) totiž hříchy tohoto typu nesnášeli a nehodlali je nechat oficiálně působit. Stalo se samozřejmě přesně to, co bychom očekávali – nevěstky se stáhly do ilegality v hostincích a lázních.
Po nástupu Zikmunda Lucemburského ( 1419–1437) se pak jejich struktura poměrně rychle obnovila. Je známo, že i mladý Ladislav Pohrobek ( 1453–1457) rád navštěvoval hampejzy, ale je fakt, že spíše ve Vídni. Naopak Jiří z Poděbrad ( 1458–1471) jim příliš neholdoval, ale záznamy z jeho doby uvádějí, že „Praha je plná hampejzní nečistoty, poněvadž nemá stanoveného místa hříchu“. To ovšem znamená, že neregulovaná prostituce bujela nekontrolovaně a působila problémy.
Na příkladu středověku můžeme vidět, že racionální přístup k lidské přirozenosti bez zbytečných předsudků může ve výsledku vést ke zlepšení mravnosti i potlačení kriminality, což se lépe podařilo v katolickém Brně než v husitské Praze.
