První „patenty“ vznikaly v kuchyni: Už ve starověkém Sybaridu si takto kuchaři chránili své recepty

Předchůdce patentových zákonů je zmiňován poprvé ve 3. století v díle jednoho řeckého historika, který se rozepsal o zvyklostech v řecké kolonii Sybaris v jihoitalském Tarentském zálivu: „Pokud by některý z kuchařů vynalezl nové, lahodné jídlo, neměl by nikdo jiný než sám vynálezce po dobu jednoho roku právo tento vynález používat. Během této doby měl mít z toho obchodní zisk, aby se ostatní snažili a soutěžili v překonávání takových vynálezů.“ 

Zmínka o použitelnosti vynálezu, motivaci k inovování receptů a o časovém omezení již připomíná moderní patentovou legislativu. Proto je tento sybarský kuchařský patent považován za nejstarší doklad o procesu podobném patentové ochraně.

První vlaštovka

Ve středověku se v Evropě objevovaly různé formy právní ochrany, které předznamenaly vznik moderních patentových zákonů. Panovníci a městské rady udělovali ochranné listiny, privilegia či výhradní práva vynálezcům, řemeslníkům a obchodníkům, aby podpořili inovace a zajistili ekonomické výhody. Tyto listiny často poskytovaly monopol na výrobu nebo prodej určitého produktu po omezenou dobu, čímž chránily investice do nových technologií a znalostí.

Ačkoli nešlo o systematickou ochranu duševního vlastnictví v dnešním smyslu, princip odměny za originalitu a omezeného monopolu se stal základem pozdějších patentových systémů, které v Evropě začaly vznikat od 15. století. První ochranná listina připomínající patent se dochovala ve středověké Anglii a pochází z roku 1331. Tehdy získal tkadlec vlněných látek John Kemp, jenž se přistěhoval z Flander, právo podnikat v celém království. 

Flanderské tkaniny byly v té době mnohem měkčí než anglické a pro jejich barvení se užívalo pokročilejší techniky, takže příslušní královští úředníci doufali, že Kemp tyto dovednosti předá anglickým tkalcům, kteří postupně sami uspokojí vzrůstající poptávku po kvalitních textiliích.

První patent v dnešním pojetí byl v Anglii udělen až roku 1449. Tehdy ho na dvacet let vydal Jindřich VI., poslední král z lancasterské linie, sklářskému mistru Johnovi z Utynamu na výrobu vitráží v oknech prestižní internátní školy Eton College. Zmíněný mistr, jenž do Anglie přišel z Nizozemska, používal při výrobě v Anglii dosud neznámý postup.

Přelomová renesance

V 15. století se centrem evropské ekonomiky a obchodu staly italské městské republiky, zejména Benátky, Janov a Florencie. Proto není náhodné, že první dochovaný italský patent propůjčila Benátská republika, a to v roce 1416 pro zařízení na zpracování vlny na plsť. Jednalo se o proces, při němž se vlákna ovčí vlny spojovala do pevné, nepropletené textilie bez použití tkalcovského stavu. 

O pět let později udělila Florentská republika patent architektu Filippu Brunelleschimu na člun se zvedacím zařízením, který přepravoval mramor po řece Arno. Potřeboval ho mimo jiné na stavbu kupole katedrály Santa Maria del Fiore, již postavil mimořádně inovativním způsobem bez tradičních dřevěných podpor a pilířů. Zasloužil se tak o jeden z klíčových momentů rané renesance i dějin inženýrství. Jeho výtvor ostatně zůstává do dnešních dnů největší zděnou kupolí na světě.

V roce 1474 vydal senát Benátské republiky patentový zákon, který do značné míry obsahoval dnešní základní kritéria, a to ochranu osobního duševního vlastnictví vynálezu, právo vyloučit z něj jiné osoby a časové omezení. Uvádělo se v něm: „Proto bude přijato rozhodnutí, že (…) každá osoba, která v tomto městě vymyslí jakýkoli nový důmyslný vynález, jenž dosud nebyl v naší říši vyroben, jakmile bude doveden k dokonalosti, aby mohl být používán a provozován, oznámí tuto skutečnost úřadu našich správců obecního majetku. Je zakázáno komukoli jinému na našem území a v jakémkoli místě vyrábět jakýkoli jiný vynález podobné formy a vzhledu bez souhlasu a licence autora po dobu deseti let.“ 

Pokud by někdo zákon nerespektoval, měl vynálezce právo předvolat ho před magistrát, který viníka donutil zničit padělané zařízení a zaplatit odškodné 100 dukátů. Jednalo se o vysoký trest, neboť tato částka odpovídala ročním výdajům zavedené benátské patricijské domácnosti, nebo přibližně jednomu milionu českých korun.

Význam tohoto zákona ale nelze přeceňovat, neboť příslušný orgán neudělil patent každému, kdo splnil předepsané podmínky. Navíc cechy měly v rámci zvykového práva vlastní předpisy, které určovaly, jak se nakládá s vynálezy či výrobními postupy.