Byl Edvard Beneš pěšákem Josifa Stalina? Jaká byla role československého prezidenta v krvavých čistkách v Rudé armádě?

Zpráva sovětského tisku z 11. června 1937 šokovala celý svět. Země, která se dosud navenek pyšnila především úspěchy při budování socialismu, náhle oznámila zatčení osmi nejvyšších důstojníků Rudé armády. Obvinění znělo hrozivě: vlastizrada a špionáž ve prospěch nacistického Německa a Japonska.

Na seznamu domnělých spiklenců se ocitla jména nejzářivějších stratégů té doby, včetně maršála Michaila Tuchačevského, velitele Frunzeho akademie Augusta Korka či elitních velitelů vojenských okruhů Jeronima Uboreviče a Jony Jakira. Soukolí stalinské justice se roztočilo s nevídanou rychlostí – již druhý den byli tito muži odsouzeni k smrti a vzápětí popraveni. Šlo ale jen o začátek.

Beneš informuje velvyslance

V následujících měsících se rozběhla největší vojenská čistka v historii, která doslova sťala hlavu nejvyšším patrům sovětské hierarchie. Bilance byla děsivá: o život přišli tři z pěti sovětských maršálů a téměř celé nejužší velení. Velitel politického oddělení Jan Gamarnik spáchal sebevraždu dříve, než jej stihli zatknout, a z patnácti armádních komisařů 2. stupně jich čtrnáct skončilo na popravišti. Perzekuce postihla celkem 50 z 57 velitelů armádních sborů a 154 ze 186 velitelů divizí. Postiženy byly desetitisíce důstojníků a blíže neznámý počet řadových vojáků. Část historiků se domnívá, že neblahou roli v celé události sehrál tehdejší československý prezident Edvard Beneš.

Ten přitom celou záležitost velmi stručně komentuje i ve svých Pamětech. Během československo-německých jednání se údajně zástupce Berlína omylem prořekl a přiznal tajné vyjednávání se spiklenci proti Stalinovi. Beneš měl zprávu o celé konspiraci obratem předat sovětskému velvyslanectví: „Jak nám bylo Trauttmannsdorffem jeho neuvědomělým podřeknutím vyzrazeno, bylo to jednání se sovětskými protistalinovskými spiklenci, maršálem Tuchačevským, Rykovem a ostatními; Hitler čekal, že se jednání to podaří, a neměl tudíž zatím zájmu na rychlém skoncování jednání ve věcech našich. Bylo by to opravdu změnilo celou situaci Evropy, kdyby se bylo zvrácení poměrů v Sovětském svazu podařilo. Stalin to však včas předešel. Hned jsem tehdy uvědomil sovětského vyslance v Praze Alexandrovského, co jsem se z Berlína z rozhovoru Mastný–Trauttmannsdorff dověděl.“ 

Hra Němců?

Co se tedy na přelomu let 1936 a 1937 vlastně odehrálo? Německá strana tehdy neoficiálně kontaktovala Československo s nabídkou jednání o bilaterální smlouvě mezi oběma státy. Zprvu nadějné rozhovory o politických a hospodářských záležitostech se však posléze zadrhly na klesajícím zájmu Berlína. Když v lednu velvyslanec v Berlíně Vojtěch Mastný sondoval, co je důvodem německého zdržování, dostalo se mu od jeho protějšku neoficiální informace o chystaném spiknutí v SSSR, které zmiňuje prezident Beneš – právě kvůli němu Hitler nespěchá na podpis smlouvy.

Část historiků spekuluje o promyšlené zpravodajské hře německých tajných služeb vedených Reinhardem Heydrichem. Jejich cílem byla diskreditace maršála Tuchačevského a špiček Rudé armády, vytvořily proto podvržené důkazy o spiknutí proti Stalinovi, které potom přes prostředníky předaly Čechoslovákům. 

Zpravodajci Oldřich Tichý a Emil Strankmüller později vzpomínali na takovéto dokumenty, které Beneš údajně ukazoval jejich nadřízenému, plukovníku Františku Moravcovi. A tuto verzi potvrzují i některá další svědectví. Někdejší šéf německé tajné služby Sicherheitsdienstu Walter Schellenberg například zpětně vzpomínal, jak nacisté nesprávnými informacemi vyřídili špičky Rudé armády a „československý prezident byl využit jako kanál“.

Na celý příběh se pak nabalila celá řada dalších, obvykle zcela smyšlených historek. Tradovalo se například, že Stalin na zvláštní schůzi politbyra osobně ocenil prezidentovu zásluhu na likvidaci puče, nebo že sovětský diktátor obdaroval jako poděkování Hanu Benešovou nádhernými šperky.

Je Beneš vinen?

Jakou roli ale tedy skutečně sehrála československá hlava státu? Zdá se, že sám Beneš nepochyboval o tom, že se díky jeho bystrému zásahu podařilo zabránit katastrofě, a byl na to patřičně hrdý. Příběh o tom, jak se mu podařilo zmařit spiknutí proti Stalinovi, potom za války vyprávěl různým reportérům, a dokonce samotnému Winstonu Churchillovi, který jej rovněž zaznamenal ve svých pamětech. 

Československý prezident se podle něj z „vysoce postaveného německého pramene“ dozvěděl o chystané zradě a včas o ní informoval Moskvu. „Stalin si byl vědom osobního dluhu prezidentu Benešovi a sovětskou vládu ovládla silná touha pomoci jemu osobně i jeho zemi ohrožené nacistickým nebezpečím,“ píše britský premiér ve svých vzpomínkách.

Velká část moderních historiků však o Benešově skutečném významu pochybuje. V první řadě se zpětně žádné zmíněné materiály nepodařilo dohledat ani v jeho osobním, ani v sovětských archivech (je samozřejmě možné, že byly později zničeny) a nefigurovaly ani v následném soudním procesu se sovětskými generály. A zdá se, že pravdivá není ani Benešova vzpomínka o neprodleném informování Moskvy. 

Prezident se s Alexandrovským sešel až 22. dubna 1937 a hlavním předmětem rozhovoru bylo sbližování SSSR s nacistickým Německem. Další jednání měli až po zatčení Tuchačevského a začátku čistek v létě téhož roku. Nezdá se tak, že by Beneš Sovětům předal jakékoliv klíčové informace, které by se později staly hlavním impulsem pro bezprecedentní sérii zatýkání v Rudé armádě.

Katalyzátor událostí

Poslední argument proti Benešově vině potom přináší samotný charakter čistek v Sovětském svaze. Ty totiž probíhaly ve velkém již od r. 1934 a po likvidaci Stalinových hlavních politických odpůrců se stále více blížily i k armádě. V srpnu 1936 zatkla policie vojenského atašé při velvyslanectví v Londýně Vitautase Putnu. Ten při výslechu přiznal, že byl v minulosti členem protistalinské opozice, i to, že ve vojsku existuje údajné trockistické spiklenecké centrum.

Následovala interní jednání, na kterých stále hlasitěji zaznívalo volání po důkladném prověření vojenských špiček – na sjezdu Všesvazové komunistické strany v zimě 1937 se takto vyjádřil například předseda rady lidových komisařů Vjačeslav Molotov. První vlna prověrek spojených s čistkami pak začala již v březnu, tedy ještě před setkáním Beneše se sovětským velvyslancem. Jestliže tak při čistkách československý prezident nějakou roli sehrál, šlo patrně spíše o katalyzátor událostí, než že by stál u samotného jejich kořene.