Jen jeden mnoha padlých: Příběh neznámého vojáka, kterému vzdal čest celý národ

Kaplan britské armády David Railton sloužil roku 1916 na západní frontě. Jednoho srpnového dne narazil na hrob s prostým dřevěným křížem, na němž se skvěl nápis: „An Unknown British Soldier of the Black Watch.“ Hrob neznámého příslušníka pluku Royal Highlanders na duchovního velmi zapůsobil a tento zážitek stál o pár let později u vzniku pietního místa ve Westminsteru.

Slovo dalo slovo

Railton navrhoval pohřbít v místě posledního odpočinku anglických králů a královen také neznámého britského vojáka z francouzského bojiště, který by reprezentoval desetitisíce padlých, kteří položili život za impérium. Tento nápad zazněl už roku 1919 v novinách The Daily Express a podpořila jej také řada veteránských spolků. Vláda se k němu ale postavila odmítavě s argumentem, že v ten samý rok byl na památku všem padlým vztyčen národní pomník v centru Londýna. 

Když se nesetkal s pozitivní reakcí u úřadů, Railton se obrátil na děkana Westminsterského opatství Herberta Ryleho. Ten se pro kaplanův nápad nadchl a nakonec pro něj získal podporu ministerského předsedy Davida Lloyda George a náčelníka generálního štábu polního maršála Henryho Wilsona.

Skrze tuto dvojici se záhy podařilo přesvědčit také členy vlády i zpočátku váhajícího krále Jiřího V. Wilson panovníka přesvědčoval: „Žádná slova nemohou vyjádřit, jak hrdí bychom byli my důstojníci i mužstvo, kdyby byl jeden z našich prostých vojáků pohřben ve Westminsterském opatství.“

Závod s časem

V polovině října 1920 došlo k ustavení komise, která měla na vše dohlédnout a připravit, aby se mohl ceremoniál uskutečnit při příležitosti čtvrtého výročí podepsání příměří. Její členové tak na vše měli jen tři týdny. Vyvstala ale otázka, jak vybrat onoho neznámého vojáka, aby byl skutečně neznámý. Za tímto účelem došlo na různých místech někdejší fronty k exhumaci ostatků čtveřice mužů (některé zdroje hovoří až o šesti), které byly přepraveny do kaple Saint-Pol-sur-Ternoise nedaleko Arrasu. 

Na manipulaci dohlížel reverend George Kendall, jenž nechal připravit čtyři obyčejné rakve zabalené do britské vlajky. Do místnosti s padlými pak 8. listopadu vstoupil brigádní generál Louis Wyatt společně s podplukovníkem Gellem z Úřadu pro registraci hrobů (Directorate of Graves Registration and Enquiries). Nikdo z dvojice nebyl seznámen s totožností ani místem, kde došlo k exhumaci ostatků, načež generál zavřel oči a položil ruku na jednu z rakví.

Dar od krále

Zatímco zbylá trojice v tichosti zamířila jinou cestou, převoz neznámého válečníka do Londýna se „vší parádou“ právě začínal. Následujícího dne odpoledne zamířil do Boulogne v doprovodu generála Kendalla a podél cesty mu vzdávali hold dohodoví vojáci. Když rakev dorazila do cíle, spočinula v knihovně tamního středověkého hradu, kde po celou noc drželi stráž příslušníci francouzského 8. pěšího pluku.

Následujícího rána se ostatky přemístily do rakve k tomu účelu přivezené z Velké Británie. Tvořilo ji dubové dřevo pobité železem, na jejímž víku se skvěl meč ze 16. století, který z královské sbírky daroval Jiří V. Nad zbraň přibyl štít nesoucí nápis „A British Warrior who fell in the Great War 1914–1918 for King and Country“ (Britský válečník, který padl ve Velké válce 1914–1918 za krále a vlast). 

Takto vyzbrojen pokračoval neznámý válečník na své cestě. Do přístavu jej vezlo šestispřeží černých koní, podél cesty se shromáždilo na tisíc místních školáků i stovky francouzských vojáků a truchlivou atmosféru dokreslovalo vyzvánění všech městských zvonů. Na nábřeží jej ve slavnostní uniformě pozdravil maršál Ferdinand Foch a pak už jej osm mužů v britských uniformách vyneslo na torpédoborec Royal Navy Verdun. Válečné plavidlo pojmenované po významném bojišti následně zamířilo s ostatky do vlasti.

Konečně doma

Na moři se k lodi s truchlivým nákladem připojila ještě šestice dalších torpédoborců a společně zamířily k Doveru. Ještě než Verdun přistál u mola, nad pobřežím zahřměla čestná salva z několika děl. Z přístavu putovala rakev i s doprovodem na nádraží, odkud pokračovala na londýnskou Victoria Station, kam souprava dorazila 10. listopadu okolo 20.30.

Ve voze stojícím na nástupišti číslo osm pak neznámý válečník strávil noc, přičemž tuto událost připomíná pamětní cedule a dochoval se také patřičně zrekonstruovaný a udržovaný vagon, který na poslední cestě doprovázel také další britské hrdiny (zdravotní sestru Edith Cavellovou či námořního kapitána Charlese Fryatta).

Následující den vše vyvrcholilo státním pohřbem, přičemž pro tuto příležitost bylo zapotřebí obejít hned několik zvyklostí. Ještě nikdy se nestalo, aby se oné pocty dostalo anonymnímu člověku či reprezentantovi určité skupiny lidí.

Ráno 11. listopadu 1920 neznámý válečník opustil vagon a rakev byla přeložena na lafetu děla taženou šesti černými koňmi. Podél trasy k Westminsterskému opatství se shromáždily davy lidí, kteří v tichosti přihlíželi smutnému procesí – až u Hyde Parku ticho narušily další salvy z děl. Ve Whitehallu se pak průvod zastavil a přihlížel slavnostnímu odhalení pomníku obětem první světové války (The Cenotaph) za přítomnosti krále Jiřího V. Poté se za lafetu zařadil panovník, členové královské rodiny a ministři vlády a pokračovalo se až k Westminsteru.

Poslední spočinutí

Před opatstvím čekalo další velké shromáždění přihlížejících, jak vojáci sňali rakev a špalírem 100 držitelů Viktoriina kříže ji zanesli do útrob katedrály. Tam už čekaly desítky čestných hostů, největší pozornost však budila skupina asi stovky žen. Jednalo se o vdovy, které na bojištích první světové války přišly o manžely i syny. 

Po bohoslužbě byly ostatky uloženy v západním konci chrámové lodi do hlíny, kterou tam pro tento účel přivezli ze všech významných bojišť konfliktu. Za přítomnosti čestné stráže pak kolem hrobu defilovaly desítky tisíc lidí, aby se poklonily neznámému válečníkovi. Na závěr byl hrob překryt černou mramorovou deskou nesoucí nápis zkomponovaný děkanem Rylem. Mosaz z písmen pocházela z roztavených nábojnic. 

Oficiální část ceremoniálu skončila, přesto ještě v následujících dnech přicházely na místo tisíce lidí a obcházely jediný náhrobek, na nějž se v katedrále nesmí šlapat. Velká Británie tak symbolicky pochovala svého „neznámého vojína“, přičemž podobný ceremoniál ve stejný den proběhl také ve Francii a v následujících letech i v jiných zemích. 

Pohřbeni u cesty?

V průběhu let se vyrojila řada spekulací, že britské úřady údajně znaly skutečnou totožnost neznámého válečníka. Vojenským představitelům se je dařilo uspokojivě vyvracet, přičemž jako hlavní argument sloužila také metoda výběru ostatků, k níž došlo 8. listopadu v kapli francouzského městečka Saint-Pol-sur-Ternoise. Skutečná totožnost těla uloženého ve Westminsteru ale nezůstává po více než sto letech jedinou neznámou.

Otazník také visí nad osudem pozůstatků trojice mužů, kteří vybráni nebyli. Armáda trvala na tom, že musí být pohřbeny na neznámém místě, aby si nezískaly pověst těch, kteří „se mohli stát neznámým válečníkem“.

Některé prameny hovoří o tom, že je později uložili na místním hřbitově, ale k tomu nedošlo, protože místní by si všimli tří hrobů a spojili by si je s procesem výběru v kapli. Jejich pohřbení dostal za úkol tým pozdějšího generálmajora Cecila Smitha, jenž popsal, jak je zakopali u cesty mezi městy Albert a Bapaume. Britové předpokládali, že těla budou později nalezena a následně anonymně a pietně uložena na některém válečném hřbitově, přičemž si je nikdo s událostmi v Saint-Pol-sur-Ternoise nespojí. Smith také uvedl, že při pozdější kontrole záznamů se ujistil, že k tomu skutečně došlo.