Amazonky v uniformě carského vojska: S čím se musely potýkat první ženy bojující za Mikuláše II.?

Stopy přímé účasti žen v boji nacházíme po celou dobu trvání lidských dějin – a to jak v osudech jednotlivců (Johanka z Arku), tak i celých společenství (Skytové). Většinou jim připadla role pečovatelská, zatímco válečnictví zůstávalo doménou mužů.

Postavení i role něžného pohlaví se začalo výrazněji měnit s počátkem 20. století a první světová válka mnohé z těchto procesů urychlila, či je přímo zapříčinila. Ženám se postupně otevíraly další a další sféry původně vyhrazené pouze mužům a měnil se i jejich společenský status. O to více překvapí fakt, že vrchol emancipace v podobě volebního práva či možnosti vojenské služby v čistě ženských jednotkách získaly jako první ženy v silně patriarchálním Rusku. Tam díky únorové revoluci v roce 1917 dozrály podmínky pro jejich bojové nasazení.

První průkopnice

V době vypuknutí světového konfliktu se ruská monarchie stejně jako zbytek světa stavěla k otázce účasti žen v boji odmítavě. Na jejich uplatňování ve válce vlády nahlížely jen jako na dočasné řešení krize. Ruská společnost navíc zůstávala silně patriarchální a přísně hierarchická a v tomto uspořádání fungovala každá vrstva společnosti – od carského dvora až po poslední vesnice. Příslušnice něžného pohlaví tak do roku 1914 nedostávaly ani doklady a zcela závisely na manželovi nebo rodině.

Mentalitu východní velmoci ale ovlivňoval motiv „silné ruské ženy“ (boj-baba); v tamním folkloru i dějinách najdeme mnoho takových, které svými činy vysoce překonaly muže. Jednoho z největších ruských bájných bohatýrů Ilju Muromce přemohla jeho vlastní dcera, z historických osobností lze zmínit Sofii Petrovskou, která se podílela na atentátu na cara Alexandra II. (1881).

Vedle těchto významných osobností ale existovaly i ty, které se přes všeobecný zákaz účastnily bojů. Za všechny zmiňme Naděždu Durovu, která se za napoleonských válek stala první důstojnicí ruské armády a obdržela Svatojiřský kříž. Jednalo se však o výjimku potvrzující pravidlo, oficiálně se dámy a dívky mohly na frontu dostat pouze jako pomocný zdravotnický personál.

Do boje v přestrojení

Vypuknutí konfliktu vnímala většina ženských organizací v Rusku jako příležitost k většímu prosazení ve společnosti a jejich tisk tak burcoval k účasti ve válce na nebojových pozicích. Tuto výzvu vyslyšely tisíce žen. Našly se však i takové, které chtěly sloužit se zbraní v ruce. Pro ně existovaly dvě možnosti.

První představovala oficiální žádost narukovat, jež ale narážela na neochotu úřadů a většinou skončila zamítnutím. Nemalá část však zvolila druhou variantu a vydala se na frontu na vlastní pěst inkognito. Často se také nechávaly naverbovat vydávajíc se za manžela nebo mužské příbuzné. 

Do roku 1917 prošly takto ruskou armádou stovky příslušnic něžného pohlaví, jejichž totožnost většinou odhalilo až zranění a s ním spojený lékařský zákrok. Jejich další osud pak záležel na veliteli, který zpravidla vojákyně nechal poslat domů (vyznamenání si mohly ponechat), případně přeložit k pomocným složkám.

Výjimečně mohly u jednotky zůstat, k čemuž docházelo nejčastěji u kozáckých útvarů. Mezi ty, které šly proti regulím, patřila i Marie Bočkarjovová, která se na frontu dostala díky svolení samotného cara Mikuláše II. a v roce 1917 se stala velitelkou první ryze ženské bojové jednotky.

Tyto příběhy tisk v honbě za senzací aktivně vyhledával a přinášel zprávy o „statečných válečnicích“, které se tak staly svým způsobem celebritami v Rusku i v zahraničí – ať už jejich motivací byla obrana vlasti, touha po dobrodružství, snaha uniknout tíživé životní situaci nebo vymezení se vůči konvencím. Takové příběhy často okořenila skutečnost, že mnoho z nich si vysloužilo vyznamenání, zpravidla Svatojiřský kříž. 

Rozpad armády

Válka se pro Rusko nevyvíjela dobře, kvůli obrovským problémům se zásobováním šly carské jednotky (s výjimkou několika úspěšných ofenziv proti Rakousku-Uhersku) od porážky k porážce. Podcenění vojenské i sociální situace v zemi ze strany cara nakonec vedlo k pádu dynastie Romanovců a nastolení demokratické republiky. O moc v ní však soupeřila Duma s petrohradským sovětem, přičemž obě instituce se snažily dát lidem co nejvíce svobod, na které ale společnost nebyla vůbec připravena. Prozatímní vláda se navíc neprozřetelně rozhodla dostát svým závazkům vůči spojencům a pokračovat ve válce. 

V zemi se šířil chaos, jenž se nejvíce odrazil právě na armádě, jež směřovala k totálnímu rozvratu. Hřebíčkem do rakve se stal rozkaz č. 1 vydaný petrohradským sovětem, který kromě záležitostí jako disciplína či zacházení s vojáky řešil hlavně otázku jejich práv. Mužstvo mohlo zakládat ve svých jednotkách komitéty s právem odmítnout splnit rozkaz.

Důstojníci tak přišli jak o velení, tak o prostředky k vymáhání disciplíny. Roty, prapory i pluky tak většinou odmítaly nastoupit do útoku a množily se dezerce i násilí vůči vlastním velitelům. Z vojáků se i kvůli povolené protiválečné agitaci staly bandy věčně opilých a násilnických výtržníků, kteří se namísto obrany vlasti bratříčkovali s nepřítelem.

Zrozeny z krize

Prozatímní vláda proto rozjela obrovskou propagační kampaň, kdy i sám ministerský předseda a ministr války v jedné osobě Alexandr Kerenskij objížděl jednotky na frontě, kde plamenně mluvil o potřebě obrany vlasti. Motivace vojáků k dalšímu boji se po jeho odjezdu ale většinou vytratila s dopadem prvních nepřátelských dělostřeleckých granátů. S klíčem k řešení zoufalé situace přišel velitel jihozápadního frontu generál Alexej Brusilov, který již v roce 1916 s úspěchem nasadil úderné oddíly. 

Podle něj měly být zformovány nové jednotky složené z frontových veteránů a odhodlaných dobrovolníků, takzvané bataliony smrti, které by jako první vyrazily na zteč a svou příkladnou odvahou strhly k útoku i váhající okolní prapory. Tak se zrodil i nápad vytvořit ženské bataliony smrti, které by uštědřily mravní facku všem mužům, kteří zapomněli na svou povinnost.

Na jedné z propagačních cest narazil předseda Státní dumy Michail Rodzjanko také na desátníka Marii Bočkarjovovou, kterou s sebou přivezl zpět do Petrohradu. Tam se po schválení Kerenským začala 20. května 1917 formovat první ryze ženská bojová jednotka, v jejímž čele stanula právě Bočkarjovová.

Rolnice i aristokratky

Vzápětí začala masivní náborová kampaň, kterou vyslyšely stovky dobrovolnic ze všech společenských tříd – od rolnic až po aristokratky. Vstoupit do takzvaných praporů smrti mohly ženy starší 18 let, mladší 21 roků však potřebovaly písemný souhlas rodičů. Rekrutky procházely lékařskými prohlídkami a pro zápis musely být v dobré fyzické kondici, podepsat bezpodmínečnou poslušnost velitelce i prozatímní vládě a podřídit se přísné a tvrdé disciplíně.

Průkopnice Maria Bočkarjovová odmítala jakékoliv úlevy a nehodlala zavádět ani „manýry únorové revoluce“, jako například komitéty, kvůli čemuž se dostávala do sporu s Kerenským, a vysloužila si i nenávist sympatizantů revoluce, kteří proti ní aktivně vystupovali.

Výcvik jednotky probíhal v Kolomenském ženském institutu pod dohledem 25 důstojníků z Volyňského pluku. Ženy nafasovaly standardní vojenskou výstroj a po týdnu výcviku 500 opakovacích pušek. Každý den vstávaly v 5.00, následovala modlitba, snídaně a poté probíhal intenzivní výcvik až do 11.00. Po přestávce na oběd cvičily až do 21.00. Dril se skládal z fyzických cvičení, pochodů, vrhů granátem, používání protichemické ochrany, boje zblízka a hlavně střelby.

Velitelka byla ke svým podřízeným velmi tvrdá, osobně na vše dohlížela a nic nepromíjela. Často rekrutky bila rukou po zádech, nutila je chovat se nežensky a na (někdy oprávněné) stížnosti na spartánské podmínky měla reagovat: „Zvykejte si. Myslíte si, že na frontě to bude jiné? Jste vojáci, a ne ženy!“ Z celkem 2 000 rekrutek tak výcvik dokončilo pouze 300 žen, zato ale zocelených a připravených k boji.

Na frontu!

Po měsíci výcviku velení odeslalo prapor na frontu. Formace 21. června 1917 nastoupila slavnostním pochodem s hudbou a transparenty k přísaze do katedrály sv. Izáka, zatímco celé procesí sledovaly tisíce přihlížejících, kteří ženám provolávali slávu. Akce záhy přerostla v proválečnou demonstraci, na níž se podařilo vybrat 1 540 rublů a 15 kopějek, které pomohly jednotku dovybavit.

Po svěcení praporu, požehnání a přísaze se na cestě na Martovo pole batalion srazil s revolučně laděnými vojáky Pavlovského pluku, které ale dav vypískal. Na náměstí před Zimním palácem pak ženy čekal špalír nositelů Svatojiřského kříže s prapory a ti je s pokřikem „hurá“ doprovodili do kasáren.

O tři dny později vyrazila jednotka na západní frontu. Čím více se vzdalovala od Petrohradu, tím chladněji ji lidé shromáždění okolo trati přijímali. Davy podporovatelů brzy vystřídaly spíše zástupy udivených zvědavců a protiválečně laděných civilistů i vojáků, kteří ženám nadávali do prostitutek.

Velení prapor přidělilo ke 132. pěší divizi v rámci X. armády. Dne 27. června 1917 útvar dorazil do běloruského Moloděčna. Hned první noc se však objevily skupiny vojáků, kteří ženy začali obtěžovat. Vykřikovali urážky, močili na zdi kasáren a v jeden moment rozbili okna a snažili se vniknout dovnitř. Padlo i několik výstřelů, než Bočkarjovová nechala své podřízené nastoupit, zformovat řadu a vyhrožovala palbou, což útočníky nakonec odradilo.

Podobné excesy se množily a velení proto odeslalo formaci na frontu nedaleko města Smarhoň. Tam vojačky přívětivě uvítali příslušníci úderných oddílů, ale u zbytku vojáků jejich příchod vyvolal spíše nepřátelské reakce. Před nadcházející ofenzivou prapor obdržel osm kulometů s obsluhou, mimořádný příděl munice a nastoupil do zákopů u vesnice Siňki.

Nejistá ofenziva

Šestého července 1917 začala dělostřelecká příprava, po níž následoval povel k útoku. Spolehlivost ruských jednotek však zůstávala velmi nízká. I když některé útvary vyrazily vpřed, jiné odmítaly rozkazy splnit a setrvávaly na místech. Šířila se neposlušnost a narůstaly počty dezertérů, přesto velení nařídilo obsadit a udržet Novospasskij a Begušinskij les. Rusové v tomto prostoru čelili 18 německým praporům v opevněných pozicích. Ženský úsek měřil asi 1,5 km, přičemž k nepřátelským zákopům musely překonat vzdálenost kolem 250 metrů.

Když přišel ráno 9. července 1917 povel k útoku, nikdo se ale nepohnul. Okolní jednotky svolaly komitéty, začaly o rozkazu debatovat a nepomohly ani prosby nadřízených. Čas ubíhal a mimo pár stovek dobrovolníků zůstaly ženy samy. I přesto ale Bočkarjovová zavelela k útoku, doufajíc, že muži nebudou k jejich umírání lhostejní. Společně s důstojníky vyrazily její bojovnice vstříc kulometné palbě, přičemž je nakonec následovala asi půlka okolních jednotek.

Amazonky v boji

Území nikoho překonaly ženy za cenu několika zraněných a začal boj o zákopy. Podařilo se dobýt první dvě linie a zahnat Němce na útěk, přičemž vojákyně ukořistily dva kulomety a zajaly několik Němců včetně dvou důstojníků. Jeden z nich se přitom měl po zjištění, kdo jej zajal, pokusit o sebevraždu.

Ruským vojákům postupujícím na křídle se podařilo zajistit západní a jihozápadní oblast Novospasského lesa, ale útok se brzy změnil ve fiasko. Mužstvo objevilo v obsazených zákopech alkohol a odmítlo postupovat dále. Jejich spolubojovnice se sice snažily mužům v popíjení zabránit rozbíjením láhví, k ničemu to ale nebylo. Do večera se navíc většina jednotek svévolně stáhla do výchozích pozic.

Kritická situace se tak rázem mohla zvrhnout v generální ústup. Ženy a několik dobrovolníků se snažilo společně alespoň do rána zadržet Němce, kteří se postupně formovali k protiútoku. Velení slíbilo posily – ty však nikdy nedorazily. Prosby Bočkarjovové o pomoc nikdo nevyslyšel. Pouze několik obsluh těžkých kulometů pálilo z uctivé vzdálenosti přes hlavy a okopy žen.

Obránci zadrželi šest německých protiútoků, pak se ale museli stáhnout. Rusové tak ve výsledku téměř ničeho nedosáhli, ztratili veškerá nově dobytá území a utrpěli těžké ztráty. „Amazonky“ odepsaly dvě padlé a 36 zraněných, z nichž některé později zemřely při evakuaci do Petrohradu. Samotná Bočkarjovová ztratila při ústupu vědomí, když vedle ní explodoval dělostřelecký granát. Prapor se přesunul do zálohy a velení dočasně převzala adjutantka Skrydlová.

Velitelé nešetřili zaslouženou chválou a v hlášeních vyzdvihovali statečnost, odhodlání i výsledky žen, které tak splnily nejen svůj „propagandistický účel“, ale zároveň dokázaly, že se ve válečném umění vyrovnají svým mužským protějškům, z nichž mnohé překonaly. Dostalo se jim slávy i uznání jak v Rusku, tak v zahraničí. Nejvyšší vojenské kruhy však zůstaly k ženským bojovým formacím víceméně lhostejné a jejich další rozvoj zmařila bolševická revoluce.