Záchrana raněných v Pacifiku, Evropě, Koreji či Vietnamu: Boj o život (nejen) v polních nemocnicích ve 20. století

Druhá světová válka přinesla éru sulfátových léků a penicilinu k léčbě infekcí. Syntetické antimalarikum atabrin se hojně používalo v Tichomoří poté, co japonská okupace Nizozemské východní Indie přerušila dodávky chininu.

Už ve 30. letech 20. století se podařilo zdokonalit metodu oddělování plazmy od krve, což poskytlo polním lékařům reálnou možnost stabilizace raněných, když se nedostávalo plné krve. Morfin, který se v polních nemocnicích používal po celá desetiletí, byl nyní k dispozici v jednotlivých dávkách, které se daly okamžitě aplikovat. Díky tomuto pokroku ve druhé světové válce zemřelo pouze 4,4 % raněných, zatímco v první světové válce to bylo 8,1 %.

Jsi jen unavený, vojáku

Zdravotní systém americké armády vyvinutý během druhé světové války patřil k nejlepším na světě. Byl založen na koncepci dvou stanic pro odbavení zraněných (Casualtiy Clearing Station – CCS) pro každou divizi. Obvykle jedna pracovala, zatímco personál druhé odpočíval; v případě nouze pracovaly obě najednou.

Stanice pro odbavení zraněných představovala fakticky malou nemocnici s pěti lékaři, zubařem, kaplanem a 60 muži, se šesti velkými stany a několika menšími. Obvykle se nacházela 6–10 km od fronty a sloužila jako tranzitní stanice mezi stanovištěm první pomoci na frontě a hlavními nemocnicemi.

Většina vojáků v CCS dlouho nezůstala – ti, jimž ošetřili lehká zranění, se vraceli na frontu, zatímco muže vyžadující další péči čekala po stabilizaci evakuace do nemocnice. 

V této době se také vyjasňoval jeden velký omyl o první světové válce. Mnozí velitelé považovali „granátový šok“ za formu zbabělosti, lékaři si zase často mysleli, že jde o snadno napravitelné postižení: „Jsi jen unavený, vojáku. Pár dní mimo frontu a budeš v pořádku.“ 

V Itálii v roce 1944 však dva američtí lékaři – podplukovník J. W. Appel a kapitán G. W. Beebe – provedli studii o válečném stresu. Zjistili, že každý okamžik boje představuje tak velký nápor, že se muži zhroutí v přímé závislosti na intenzitě a délce vystavení této zátěži.

Jejich výzkum potvrdil, že prakticky všichni příslušníci pěších praporů 5. americké armády, kteří nebyli jinak postižení, se potýkali s narušenou psychikou. Průměrný bod, kdy se voják „opotřeboval“ a stal se neefektivním, se pohyboval mezi 200 a 240 bojovými dny; psychiatři ztotožnili 10 bojových dnů se 17 kalendářními dny. To už však představovalo extrém a nenapravitelné vyčerpání, skutečnou hranici bojové použitelnosti vojáka stanovili Appel a Beebe na 80 dní boje (přitom nemusely jít po sobě – účinky se kumulovaly i v delším časovém období). 

Složitosti moderní vojenské medicíny

Během druhé světové války se chirurgické techniky zdokonalily natolik pozoruhodně, že i zranění v oblasti břicha se vyléčila ve více než 50 % případů, zatímco za první světové války se takto postižených mužů uzdravilo pouze 25 %. Úmrtnost na poranění hrudníku činila 5,7 % (za první světové války 54 %), ztráta poškozených očí 37 % (v první světové 67 %). Jen o polovinu méně poraněných končetin bylo amputováno.

Američané však nestáli na čele pokroku ve všech aspektech vojenské medicíny. V severní Africe v roce 1941 vyslal britský Královský armádní zdravotnický sbor do akce první výsadkovou chirurgickou jednotku. Chirurg, anesteziolog a sanitáři seskočili s veškerým vybavením včetně operačního stolu. V průměru během této mise jednotka RAMC prováděla operace deset a půl hodiny po zranění a řešila 238 případů, pouze 17 z nich zemřelo. Byli to však Američané, kteří nejvíce využívali létající sanitky. Jen za rok 1943 evakuovali 173 527 nemocných a raněných do nemocnic na základnách, přičemž během letu došlo pouze k 11 úmrtím.

Američtí zdravotníci za druhé světové války představovali nový druh vojáků. Tito muži, většinou svobodníci, kteří měli technicky kvalifikaci pouze pro první pomoc, často prováděli „operaci v zákopu“, zastavovali krvácení, podávali plazmu a antibiotika, dávali injekce morfia a snažili se dostat raněné z fronty pomocí džípu, nosítek nebo připoutané k tanku. A to vše pod palbou a silným tlakem. Když nebyl v akci, ale v bojových podmínkách, zdravotník kontroloval jednotku, masíroval bolavé svaly, ošetřoval puchýře, léčil úplavici a stříkal DDT na vši a další parazity, kteří muže trápili. 

Samotný zdravotník potřeboval mít jakousi vrozenou obětavost. Nemohl se poddat přirozenému pudu sebezáchovy a přežití, ale vědomě se musel vystavit smrti. Válka v Tichomoří byla pro zdravotníky obzvlášť tvrdá. Označení červeným křížem znamenalo pro Japonce jediné – cíl. Pro odstřelovače představoval zdravotník ceněnou „trofej“, protože jeho smrt mohla způsobit, že mnoho vojáků bude vyřazeno z boje. Během druhé světové války v boji padlo 3 061 armádních zdravotníků a námořnictvo a námořní pěchota ztratily 1 724 osob.

Slavná MASH

Heslem poválečné éry se stala mobilita. Americká armáda koncem roku 1945 zřídila mobilní armádní chirurgické nemocnice (Mobile Army Surgical Hospital – MASH). Tyto jednotky, poprvé ve velké míře použité v korejské válce (1950–1953), byly navrženy tak, aby se mohly rychle přemísťovat v závislosti na posunu fronty. První tři jednotky MASH – 8055., 8063. a 8076. – se mezi červencem a prosincem 1950 stěhovaly padesátkrát. 

To vše umožnila letecká evakuace. Za první světové války se letadla k převozu raněných používala jen v omezené míře, ale v této oblasti došlo k rychlému pokroku. Za druhé světové války upravilo americké armádní letectvo stroj Douglas C-47 tak, aby kromě zdravotníků a sester přepravil i 18 pacientů na nosítkách.

Další převratný okamžik představovalo zavedení evakuačních vrtulníků, které se osvědčily v Koreji a ve Vietnamu se staly standardní praxí zdravotnické evakuace (Medevac). V terénu, často nepřístupném pozemní dopravě, mohl medevac dopravit na bojiště lékaře i odvézt raněné. Do roku 1951 se 60 až 80 % obětí podařilo dostat do polních nemocnic nebo jiných zdravotnických zařízení ještě týž den, kdy utrpěli zranění. 

Za půl hodiny v nemocnici

Boje ve Vietnamu probíhaly na často izolovaných odlehlých místech, odkud nebyla možná evakuace po zemi kvůli příliš vzdálenému týlu a náročnému terénu. Miny, nástražné výbušné systémy a odstřelovači evakuaci ještě víc ztěžovaly. Proto armáda vyvinula systém Medevac (Medical Evacuation) – odsun raněných z boje pomocí vrtulníku, na jehož palubě se nacházelo lékařské zařízení a zdravotnický personál, což umožnilo poskytovat život zachraňující péči už během letu. 

Nejrychlejší zaznamenaný čas mise Medevac ve Vietnamu byl 18 minut od přijetí žádosti v pohotovostní místnosti letky do okamžiku, kdy se zraněný ocitl na operačním stole v nemocnici; průměrná doba přitom činila 30 až 60 minut. To představovalo obrovský rozdíl oproti první světové válce, kdy cesta ze zákopů na operační stůl mohla trvat 12, ale i 48 hodin.

Na rozdíl od řidičů vojenských silničních sanitek musely osádky záchranného vrtulníku rozumět taktice. Ve Vietnamu mnozí piloti přivolávali palbu dělostřelectva na konkrétní cíl, aby mohli se svým strojem bezpečně přistát a poté odletět. Nesměli se na zemi zdržet déle než 50 sekund, neboť pro nepřítele představovali lákavý cíl.

Řeč čísel

Dostupnost rychlé pomoci patřila k faktorům, které pomáhaly udržovat morálku jednotek ve vietnamské válce. Lékařský úřad amerického námořnictva tvrdí, že asi 98 % mužů zraněných v poli, kteří žili v okamžiku příchodu zdravotníků, se podařilo zachránit. Míra přežití těch, kteří se dostali živí až do nemocnice, činila 99 %, i když těžké ztráty po velké akci mohly znamenat vytížení kapacit a prodloužit čekání na evakuaci o řadu hodin. 

Takových ohromujících čísel se podařilo dosáhnout za cenu vysokých ztrát samotných zdravotníků. Například z 15 000 mužů zdravotnického personálu US Navy, kteří sloužili ve Vietnamu, jich asi 600 padlo v boji nebo zemřelo na následky zranění; 30 % bylo zraněno.

Od doby americké občanské války do konfliktu ve Vietnamu uplynulo pouhé století, během nějž učinila vojenská medicína ohromující pokrok. Díky rozvoji lékařské vědy, technologií a organizace se průstřel břicha či roztříštěná holenní kost nerovnají automaticky rozsudku smrti či doživotní invalidity. Úkoly lékařů a zdravotníků v poli však zůstávají stále stejné: Dokud máte obě ruce, ošetřujte pacienta.