Operace Tet: Ofenziva, která změnila válku ve Vietnamu
Zpočátku špatně koordinované útoky severovietnamské armády a Vietkongu se podařilo odrazit, šlo však jen o předehru k rozsáhlé ofenzivě. V následujících dnech, týdnech i měsících nápor sílil a v ohrožení se ocitl také Saigon.
Krátce po půlnoci 30. ledna 1968 začala série útoků severovietnamských partyzánů na americké základny. Zůstává nejasné, zda akce cíleně propukly během původně deklarovaného příměří, nebo šlo o důsledek špatné koordinace. Většinu akcí provedl Vietkong, místy s podporou regulérních jednotek severovietnamské lidové armády (PAVN). Přepady sice Američany zaskočily, nepříliš koordinované útoky se však podařilo během pár hodin odrazit. Nový šéf zpravodajství amerických sil ve Vietnamu (Military Assistance Command, Vietnam – MACV) Phillip Davidson varoval, že lze v nejbližších dnech očekávat další střety.
Postupný návrat vojáků z novoročních dovolených přesto probíhal vcelku liknavě a řada důstojníků nadále nepovažovala situaci za nikterak vážnou. Následující noci však přišly rozsáhlé útoky na řadu měst včetně Saigonu. Hlavní tíha obrany na většině míst ležela na jihovietnamské armádě (ARVN).
Podle válečných korespondentů štáb MACV zachvátila panika. Westmoreland však navenek nadále vystupoval optimisticky a probíhající přepady označoval za pouhou diverzi. Stále věřil, že skutečným cílem PAVN je Khe Sanh. Válečný reportér Peter Braestrup jeho názor veřejně odsoudil jako absurdní a konstatoval, že útok na samotný Saigon rozhodně nelze zlehčovat jako krycí manévr.
Boje o Saigon
Ačkoliv z pohledu PAVN byl Saigon primárním cílem, útočníci nepočítali s úplným ovládnutím města. Soustředili se na dobytí hlavních úřadů a štábních budov. Severovietnamským jednotkám se podařilo obsadit budovu rozhlasu, odkud měly odvysílat Ho Či Minovu výzvu k celonárodnímu povstání. Po šesti hodinách boje s ARVN vojáci, jimž docházela munice, zničili vysílací zařízení a poslední obránci spáchali sebevraždu. Ho Či Minovo poselství se do éteru nedostalo.
Souběžně probíhající útok na velvyslanectví USA se podařilo odrazit. Uhájit se podařilo také americkou zásobovací základnu na předměstí. V místní části Cholon, obývané především Číňany, probíhaly boje od domu k domu.
Obrana samotného Saigonu spadala do kompetence ARVN, Američané pod Weyandovým vedením se tak přednostně soustředili na zajištění širšího perimetru kolem metropole. Druhého února jedna z hlídek 9. pěšího pluku upadla do léčky Vietkongu a ztratila 48 padlých. Ačkoliv z metropole se podařilo útočníky vytlačit během několika dní, boje v jejím okolí pokračovaly. Ještě začátkem března v prostoru operovalo 20 praporů Vietkongu. Až dvě vlny protiofenziv v dubnu a květnu vedly k postupnému „vyčištění“ regionu.
Obrana Hue
Paralelně s napadením Saigonu začal také útok na Hue, někdejší hlavní město země, jehož obranu posilovala historická citadela, nyní sídlo štábu 1. divize ARVN. Útočníci díky momentu překvapení rychle obsadili většinu města včetně části citadely. Americkou základnu proti značné přesile uhájily dvě stovky vojáků. Následovalo 25 dní bojů, během nichž obě strany přisouvaly posily a zásoby. Hue se v příštích týdnech změnilo v „mlýnek na maso“, který si do 2. března vyžádal přes 3 000 mrtvých bojovníků (z toho 2 400 na straně PAVN).
Po prvních zprávách o útoku na místo vyrazila 1. divize USMC, která ale od zpravodajců dostala značně podhodnocené zprávy o síle protivníka. Zaskočení mariňáci se tak záhy ocitli v pouličních bojích, komplikovaných navíc deštivým počasím. Střety v Hue se staly nejtěžšími a nejrozsáhlejšími operacemi v městském prostředí, do nichž se ozbrojené síly USA zapojily od bitvy o Soul v roce 1950. Další americké oddíly včetně součástí 101. výsadkové divize se mezitím snažily odříznout nepřátelské zásobovací trasy.
Kontrolu nad městem a jeho okolím se nakonec Američanům a ARVN podařilo obnovit až počátkem března. V následujících měsících se v okolí postupně objevilo několik masových hrobů, v nichž se nacházely ostatky asi 2 800 osob, převážně civilistů. Později nalezené hlášení PAVN potvrdilo, že útočníci na obsazeném území prováděli popravy „úředníků, policistů a tyranů“. Velkou část obětí se nepodařilo identifikovat. Pozdější odhady hovořily až o šesti tisících mrtvých, z nichž mnohá těla se nikdy nenašla. K obětem patřili také cizinci včetně několika kněží a německých lékařů.
Obklíčení Khe Sanh
Dalším z bojišť nadále zůstávalo okolí Khe Sanh. Westmoreland z dosavadních zkušeností věděl, že generál Thanh se obvykle vyhýbá rozsáhlým plošným ofenzivám. Netušil však, že Thanh již nežije a že došlo k mocenskému přeskupení uvnitř politbyra. Proto Khe Sanh stále považoval za hlavní bojiště.
V předmětném prostoru se 6 000 vojáků USMC a ARVN bránilo přesile zhruba 20 000 nepřátel. Útočníci se neodhodlali k pozemnímu výpadu proti dobře opevněné základně, takže obléhání se omezovalo převážně na oboustranné dělostřelecké přepady. Obklíčené oddíly se držely díky zásobování ze vzduchu, jelikož pozemní komunikace severovietnamské jednotky zcela odřízly. Nákladní letouny musely doprovázet stíhací bombardéry, snažící se eliminovat intenzivní protiletadlovou palbu PAVN.
K vyproštění obklíčených sil Američané vyslali část 1. jízdní divize. Operace s kódovým označením Pegasus slavila úspěch 8. dubna, kdy se podařilo základnu v Khe Sanh vyprostit. Celkově boje stály životy 730 Američanů. Ztráty PAVN se odhadovaly na 5 500 bojovníků. Další střety v blízkosti základny však trvaly až do léta.
Mezidobí
Obráncům se na většině míst podařilo PAVN a Vietkong odrazit během prvního týdne ofenzivy. Útočníci ztratili zhruba 45 000 mrtvých a téměř 6 000 zajatců. Ztráty ARNV činily necelé 3 000 padlých. Z řad Američanů a dalších spojeneckých sil padlo 1 536 mužů. Zemřelo rovněž přes 14 000 jihovietnamských civilistů. Hanojské velení přecenilo své logistické a koordinační možnosti při souběžných útocích na více místech, naopak podcenilo mobilitu protivníka. Záměr politbyra na rozpoutání masového povstání na jihu zcela selhal. Svou roli snad sehrála výměna velitele v průběhu příprav ofenzivy.
Z vojenského hlediska se tedy celá akce jevila jako vítězství ARVN a jejich zahraničních spojenců. V dlouhodobějším horizontu však významně přispěla k aktivizaci a zefektivnění partyzánských operací Vietkongu. Ironií osudu k tomu napomohl fakt, že kvůli vysokým ztrátám a klesajícímu zájmu dobrovolníků muselo dojít k nahrazení většiny důstojnického a poddůstojnického sboru gerilových formací vojáky PAVN, kteří na rozdíl od svých předchůdců disponovali solidním vojenským výcvikem a organizačními zkušenostmi.
Již během bitvy velitel severovietnamských sil u Hue generál Tran Do upozorňoval nadřízené orgány, že rychlé a drtivé vítězství není reálné. Zároveň ale konstatoval, že se daří nepřátelům způsobovat značné ztráty. Na základě jeho podnětů pak vedení v Hanoji ve druhé polovině roku 1968 postupně přijalo novou koncepci, založenou primárně na postupném vyčerpání protivníka, nikoliv na jednoznačné výhře v polních bitvách.
Saigonskou vládu a vedení (jihovietnamské armády) ARVN zaskočilo, jak Američané severovietnamskou Tet ofenzivu z počátku podcenili. Westmorelandovo úvodní tápání značně ochromilo důvěru v USA a vedlo dokonce ke spekulacím, že Američané chtějí z války vycouvat. Rovněž ve Spojených státech a v Evropě záhy posílily již tak rozšířené protiválečné protesty.
Požadavky generality na vyslání posil do Vietnamu se v dané atmosféře stávaly terčem ostré kritiky. Nový ministr obrany Clark Clifford, který do úřadu nastoupil 1. března 1968, pod vlivem rostoucích nákladů a klesající společenské podpory opustil svůj dosavadní bojovný postoj a takřka okamžitě začal prosazovat deeskalaci a postupné stažení amerických jednotek z Vietnamu. To následně vedlo k rozhodnutí ukončit nálety na sever země a pokusit se o vyjednávání. Dané rozhodnutí přirozeně rozčílilo předáky saigonského režimu. Na krizi paradoxně vydělal prezident Thieu, který využil společenské nejistoty po ofenzivě k posílení svých pozic a odstranění oponentů z politického a správního aparátu.
Od 10. května 1968 v Paříži začala jednání mezi zástupci USA a Severního Vietnamu. K posílení svých vyjednávacích pozic hanojská vláda již v závěru dubna spustila druhou fázi ofenzivy. V bitvě u Dai Do se přes 8 000 bojovníků PAVN pokusilo ovládnout strategickou americkou základnu. Současně se od 4. května rozběhly lokální útoky na více než stovce míst. V ohrožení se ocitla pohraniční základna Kham Duc, kterou Westmoreland nakonec nechal raději evakuovat.
Od 25. května se opět rozhořely diverzní akce v Saigonu. Oddíly Vietkongu během pouličních střetů hledaly úkryt v buddhistických chrámech ve víře, že je tam jednotky ARVN nebudou ostřelovat. Jejich předpoklad se ale nenaplnil. Přes 87 000 obyvatel jihovietnamské metropole muselo opustit své domovy.
Oslavované vítězství
Během června se však útočníci postupně dostávali do defenzivy. V závěru května útoky polevily a do konce června pak na většině míst boje opět utichly. K památné události došlo 18. června, kdy 152 příslušníků Vietkongu složilo zbraně. Šlo o největší hromadnou kapitulaci prohanojských oddílů v průběhu celé války. Mezitím v červnu také došlo k převelení Westmorelanda zpět do USA, kde se následně ujal funkce náčelníka generálního štábu. V čele MACV jej pak nahradil Creighton Abrams, jenž se oproti konvenční strategii svého předchůdce hodlal přednostně zaměřit na eliminaci partyzánů.
Třetí a poslední vlna střetů následovala od 17. srpna. Do útoků se tentokrát zapojily pouze regulérní jednotky PAVN bez podpory partyzánů a soustředily se téměř výhradně na vojenské cíle. Těžiště bojů tentokrát leželo hlavně podél hranice mezi severem a jihem, komunistům se nepodařilo přenést operace do jihovietnamského vnitrozemí. Po pěti týdnech se útočníci nakonec stáhli, přičemž jejich ztráty činily přes 20 000 mužů. Štáb MACV to prezentoval jako fatální prohru protivníka. Nicméně pozdější vývoj ukázal, že komunisté poměrně rychle zvládli své síly konsolidovat a doplnit. Odražení ofenzivy zároveň neznamenalo paralyzaci stále aktivního partyzánského hnutí na jihu.
Epilog
Ofenziva Tet přiměla obě strany přehodnotit střednědobé cíle. Zatímco politbyro v Hanoji přijalo koncept „opotřebovací války“, Američané spolu s ARVN se začali více zaměřovat na protipartyzánské operace. Ve Washingtonu však současně sílily úvahy o rychlém ukončení konfliktu formou kompromisu, což pochopitelně bylo pro jihovietnamské autority nepřijatelné.
Záhy po nástupu Richarda Nixona do prezidentského úřadu v následujícím roce USA zahájily politiku „vietnamizace“. Ta stála na myšlence, že hlavní tíhu bojů mají co nejdříve převzít samotné jednotky ARVN. Úlohou Američanů a dalších spojenců potom zůstávalo především zajišťování kvalitního výcviku a výstroje a poskytování zpravodajských informací. Zahraniční vojenské útvary se ale měly z Vietnamu postupně stáhnout. Pro danou strategii ostatně hovořil také sílící tlak veřejného mínění a médií ve Spojených státech.
Nicméně také mezi bojovníky PAVN a Vietkongu, kteří většinově nevnímali širší strategické a politické souvislosti, si těžké ztráty a minimální územní zisky vybraly citelnou psychologickou daň. Během roku 1969 přes 20 000 vojáků dezertovalo. Navzdory signifikantnímu poklesu morálky však štáb v Hanoji dokázal udržet bojeschopnost svých jednotek. Oproti tomu ochota západních spojenců saigonské vlády pokračovat v boji citelně klesala.
