Zbytečně složitá inovace: Zapomenutý americký samopal M50 Reising

Naprostá většina samopalů dodnes používá mechanismus, který se objevil již za první světové války a obsahuje neuzamčený dynamický závěr. Jde o velice jednoduchý a spolehlivý systém, mezi jeho nedostatky ovšem patří nízká přesnost, neboť není snadné samopal pevně udržet při automatické palbě. Řada konstruktérů tudíž přišla s inovacemi, jejichž cílem bylo tento problém řešit. Náležel k nim také Eugene Reising (1884–1967), někdejší asistent slavného Johna Browninga, jenž si v roce 1940 patentoval novou konstrukci zbraně, která měla nabízet vysokou přesnost a snadné ovládání.

Rozporuplné zkoušky

Reising původně navrhoval zbraně převážně pro civilisty a policejní složky, ale se samopalem už myslel i na  armádní zakázky, jelikož ozbrojené síly USA chtěly pod vlivem blížící se války nakupovat velké počty samopalů. Reisingův patent zaujal firmu Harrington & Richardson, která na jaře 1941 rozběhla sériovou produkci zbraně, jež posléze dostala označení M50. 

Její „srdce“ tvořil částečně uzamčený závěr se zpožďovacím mechanismem, jenž se staral o výraznou redukci zpětného rázu, díky níž se samopal i při střelbě dávkou vyznačoval vysokou přesností. Nabízel také ergonomický design pouzdra závěru a jeho výroba byla laciná, protože kovové části vznikaly převážně lisováním. Přednosti samopalu M50 potvrdily i zkoušky, které začaly v prosinci 1941 a jimiž kromě Reisingovy zbraně prošel i proslulý samopal Thompson. 

Typ M50 se ve většině ohledů projevil jako lepší, ačkoli testy přinesly také varování v podobě opakovaných poruch. Americká armáda tedy vsadila pouze na Thompsonovu zbraň, ale námořnictvo a námořní pěchota si objednaly také výrobu M50. Ta probíhala s přestávkami až do roku 1945 a vzešlo z ní přes 100 000 kusů několika provedení.

Na bojiště nevhodný

Bojová premiéra M50 se odehrála dne 7. srpna 1942, kdy námořní pěchota zaútočila na ostrov Guadalcanal. Do akce se v menších počtech dostala také varianta M55, jež postrádala úsťový kompenzátor zdvihu a místo klasické dřevěné pažby měla sklopnou kovovou ramenní opěrku. Byla určena zejména pro výsadkové síly či osádky vozidel, ale konstrukce opěrky se projevila jako nepovedená.

Brzy začaly vycházet najevo i problémy Reisingova funkčního systému, jež odpovídaly zmíněným varováním z vojskových  zkoušek. Ačkoli konstruktér usiloval o armádní zakázku, svůj samopal vytvořil podle policejních standardů, takže se ve vlhkém, slaném a písčitém prostředí Pacifiku množila mechanická selhání. Zbraně rychle korodovaly, rozebírání a čistění složitého mechanismu trvalo dlouho a poruchami trpěly i zásobníky. 

Menší počty M50 putovaly mimo jiné i do Velké Británie, Kanady, Austrálie či SSSR, ale v žádné zemi si Reisingovy technicky zajímavé, jenže komplikované zbraně nezískaly oblibu. Záhy je nahradily hromadně vyráběné samopaly systému Thompson, ačkoli ještě řadu let po válce se M50 vyskytovaly u policejních sborů států jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky.

---

Čtěte také:

Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (1)

Jedním z prvních a současně nejznámějších samopalů světa se stal americký Thompson. Do Velké války zasáhnout nestihl, za druhého globálního konfliktu už se ale dočkal masového rozšíření