Pokus velmocí nastolit v Albánii pořádek prostřednictvím nizozemské četnické mise skončil fiaskem

Počátkem 20. století se Albánie stále nacházela v osmanském područí. „Nemocný muž na Bosporu“, jak se tehdy Turecku přezdívalo, však neustále slábl a v listopadu 1912 Albánci vyhlásili nezávislost. V červenci 1913 pak došlo v Londýně k úmluvě šesti velmocí, které balkánský státeček uznaly za neutrální a suverénní knížectví. Než však došlo k volbě nového panovníka, měla výkonnou moc zastávat Mezinárodní kontrolní komise. 

Neutrální muži zákona

Mocnosti v Londýně vyřešily také otázku bezpečnostních složek. S ohledem na požadovanou neutralitu země se hledal vhodný kandidát, který by zaštítil vybudování albánského četnictva. Delegáty jako první napadlo Švédsko, jež tou dobou ale mělo podobnou misi v Persii, a tak se diplomaté museli poohlédnout jinde. Volba nakonec padla na Nizozemsko představující dobrou volbu pro všechny zúčastněné – království zachovávalo v půtkách mocností neutrální postoj, na Balkáně nepotřebovalo hájit žádné své zájmy, zato zkušeností s vedením kolonií mělo víc než dost.

Vláda v Amsterodamu nakonec do čela mise jmenovala plukovníka Willema De Veera, který vypracoval obsáhlou zprávu, na jejímž základě měl vzniknout sbor o 5 000 mužích v čele s nizozemskými důstojníky. Jejich hlavní skupina dorazila do Vlorë koncem února 1914 a záhy došlo k náboru první tisícovky rekrutů. Albánie mezitím poznala také jméno nového panovníka, jímž se stal Vilém Wied.

Příliš mnoho kuchařů

De Veer měl před sebou velice obtížné zadání. Na pořádek mělo sice dohlížet jeho četnictvo, ale v mezidobí se v zemi začaly formovat různorodé skupiny, které si tento úkol nárokovaly pro sebe. Většinou se jednalo o nepravidelné ozbrojené bandy mnohdy vládnoucí v různých oblastech pevnou rukou a terorizující místní obyvatelstvo. V jejich čele stáli lokální vůdcové a bandy mívaly národní či náboženský charakter. Na jihu působili Řekové, na severu bulharští komitadjové, v severních horách katoličtí mirditové a ve střední Albánii na pořádek dohlížely oddíly vesnické domobrany.

Už tak složitou situaci hned na začátku roku zkomplikovalo odhalení tureckého plánu na převrat s cílem navrácení země do sultánova područí. Bezpečnostní složky počátkem roku 1914 zadržely na dvě stovky osmanských agentů řízených Bekirem Fikrim, jehož soudní tribunál v čele s plukovníkem De Veerem odsoudil k trestu smrti, následně zmírněnému na doživotí v žaláři.

Místo uklidnění dramatické situace však následovala jen další eskalace poměrů, když separatisté v severním Epiru (jižní části Albánie) vyhlásili nezávislost. 

Povstání se rozrůstá

Mezinárodní kontrolní komise, která si stále v zemi zachovávala částečný vliv a pod niž nizozemská mise spadala, nabádala vládu k diplomatickému řešení, ale kabinet se nakonec rozhodl jednat z pozice síly. Ministr války Essad Paša zakoupil v Itálii několik tisíc pušek, zatímco v Rakousku-Uhersku pořídil těžké kulomety a několik děl. 

Vzhledem k absenci regulérní armády se pak velká část výzbroje dostala do rukou převážně muslimských vesničanů v centrální Albánii. Ti ale nakonec pozvedli zbraně proti oficiální moci a v zemi vypuklo povstání. 

Vláda zoufale hledala podporu u různých autonomních bojůvek, jejichž představitelům slibovala podíl na správě země – situace se však neuklidňovala. Vše ještě zhoršilo nařčení Essada Paši ze zrady a intrik s cílem svrhnout knížete Viléma, a tak někdejší ministr musel zemi opustit a zamířil do exilu.

Za této situace měli zasáhnout nizozemští četníci a jimi vycvičené bezpečnostní složky. V květnu se tyto síly pokusily obsadit rebely okupované město Shijak, ale většina jejich mužů jim odepřela poslušnost. Část Holanďanů zajali povstalci, kteří v následujících dnech zaútočili i na hlavní město Drač. S příchodem června se většina důstojníků nacházela v zajetí a jeden byl po smrti poté, co jej zabila kulka odstřelovače. 

Nová krev

V předvečer první světové války zuřilo v zemi povstání. Kníže Vilém uprchl z hlavního města a vyhledal útočiště na italské lodi, čímž pozbyl i zbytek sympatií Albánců. Na začátku července pak do Drače dorazila skupina rakousko-uherských a německých důstojníků, kteří měli „vystřídat“ své nizozemské kolegy. Vzhledem k tomu, že plukovníku De Veerovi už nezbylo příliš vlastních mužů, 27. července 1914 na svou funkci rezignoval.

Pohled Evropy i celého světa se tou dobou už ale upínal jinam a na Albánii jako by každý zapomněl. Ve světle vyhlašování válek mezi mocnostmi starého kontinentu na přelomu července a srpna skoro nikoho nezajímalo, že rebelové v Albánii obsadili další části země.

Nizozemci opustili horkou balkánskou půdu v létě 1914. První část se vrátila do vlasti začátkem srpna a poslední důstojníci byli propuštěni 13. září 1914. Do Albánie se tou dobou vrátil také někdejší ministr Essad Paša, jehož pozvali rebelové. Zajistil si finanční podporu ze strany Itálie a Srbska a s těmito penězi začal budovat novou armádu, která v průběhu podzimu 1914 obsadila i zbytek země. Albánie sice v následujících letech formálně zůstala knížectvím, ale Vilém Wied se tam už nikdy nevrátil.

Tou dobou už dávno „vyklidili pole“ také zástupci Mezinárodní kontrolní komise i jí kontrolovaného četnictva. Bývalý kníže hledal podporu u centrálních mocností, a dokonce sloužil v německé císařské armádě na západní frontě, což jej zcela diskreditovalo v očích Dohody jako možného panovníka země po skončení konfliktu.

Na přelomu let 1915 a 1916 pak světová válka dorazila také do Albánie. Nejprve tudy ustoupila srbská armáda, aby se balkánské knížectví následně stalo bojištěm mezi německo-rakouskouhersko-bulharskými jednotkami na jedné a dohodovými divizemi na druhé straně. Po roce 1918 si pak sice velkou část země rozdělily Itálie a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale malá část s hlavním městem v Tiraně si uchovala nezávislost.