Úderná pěst strýčka Sama: Vývoj, první typy a organizace jednotek amerických stíhačů tanků za druhé světové války

Bleskový úspěch německé invaze do západní Evropy na jaře 1940 znamenal šok nejen pro Spojence, ale také pro vojenské stratégy napříč světem. Do značné míry statická doktrína francouzské armády, jejíž velitelé očekávali vleklou zákopovou válku po vzoru prvního světového konfliktu, nedokázala čelit rychlým a iniciativním úderům tanků podporovaných bitevními letouny.

Panzery pronikaly obranou ve slabých místech, obcházely opěrné body a následně vnášely chaos do týlu. Početně silné, ale málo flexibilní protitankové útvary obránců tomuto vedení války nedokázaly čelit a utrpěly drtivé ztráty.

Rychlost, nebo palebná síla?

Dění v Evropě sledovali se znepokojením také zástupci ozbrojených sil Spojených států. Ty v té době disponovaly relativně nepočetnou a slabě vyzbrojenou armádou, přičemž vývoj obrněné techniky stál dlouhou dobu mimo zájem tamních armádních představitelů.

V oblasti protitankové obrany pak US Army zaostávala jak počtem a kvalitou výzbroje, tak i doktrínou. Ta spoléhala primárně na hloubkovou defenzivu tvořenou taženými kanony, nicméně právě německá lekce uštědřená Francii odhalila značné slabiny této taktiky. Po roce 1940 proto začaly v řadách amerických důstojníků sílit hlasy volající po zásadní reformě. 

Klíčovou osobou se stal generálmajor Lesley McNair, jenž od července 1940 zastával funkci náčelníka štábu vrchního velitelství pozemních sil. Jeho snaha změnit přístup k boji s nepřátelskými obrněnci našla zastání u generála George Marshalla, toho času náčelníka amerického generálního štábu. Právě on v dubnu 1941 přijal názor, že nejlépe mohou koncentrovaným úderům obrněné techniky čelit samohybná děla soustředěná do protitankových skupin. Tyto formace měly operovat na úrovni sborů a armád a dle Marshallova názoru je měla tvořit vozidla s co nejvyšší mobilitou a palebnou silou. 

V létě 1941 pak Marshall vydal rozkaz ke zřízení tří protitankových skupin sestávajících ze tří motorizovaných praporů s taženými kanony, průzkumné čety a podpůrných odřadů. Jejich potenciál měla ověřit dvojice velkých polních cvičení během roku 1941, kde tyto skupiny čelily hromadným útokům tanků.

Výsledky byly nanejvýš rozporuplné – ačkoliv obrněné svazky utrpěly vysoké simulované ztráty, o naprostou většinu z nich se postaraly organické protitankové útvary pěších divizí. Případné úspěchy mobilních protitankových skupin připadaly na vrub spíše nezkušenosti tankistů než samotné účinnosti koncepce. I přes tyto námitky však ministerstvo války dalo konceptu zelenou a v srpnu 1941 došlo k přejmenování protitankových praporů na prapory stíhačů tanků (v angličtině tank destroyer). 

První organizace

Dne 27. listopadu 1941 nařídilo ministerstvo války zformovat 55 praporů stíhačů tanků, jež by působily v přímé podřízenosti generálního štábu. Již existující protitankové prapory pak měly projít přezbrojením a reorganizací. Z doktrinálního hlediska však bylo nejvýznamnější nařízení k založení Střediska stíhačů tanků, které mělo poskytovat centralizovaný výcvik a patřičným způsobem rozvíjet doktrínu nasazení této nové zbraně. Do čela organizace se postavil podplukovník Andrew Bruce, záhy povýšený na brigádního generála. 

Bruceovi lidé nezaháleli: již 18. prosince 1941 vznikly první návrhy organizačních tabulek a v červnu 1942 byl standardizován takzvaný těžký prapor. Ten sestával ze tří rot stíhačů tanků, z toho jedné lehké s 37mm kanony a dvou těžkých se zbraněmi kalibru 75 mm. Každá rota čítala dvě sekce po dvou vozidlech, sekci s protileteckými zbraněmi a bezpečnostní odřad 12 pěšáků. 

Průzkumnou roli plnila výzvědná rota tvořená trojicí čet, z toho jednou ženijní. V čele praporu pak stála velitelská rota, jež slučovala štábní sekci, zásobovací odřad a tři podpůrné čety (spojovací, transportní a opravárenskou). Celkem měl mít jeden prapor k dispozici 36 samohybek, 18 protiletadlových kanonů a 842 mužů. 

První revize této organizace nicméně přišla už před úvodním kontaktem s nepřítelem. Zkušenosti z Evropy ukazovaly, že protitankové zbraně ráže 37 mm jsou již zastaralé a nemohou čelit nejmodernějším typům panzerů. Ještě během roku 1942 proto padlo rozhodnutí nahradit je kanony většího kalibru. První prapory stíhačů tanků nicméně do severní Afriky vyrazily ještě ve staré sestavě a na novou přešly až později.

Taktické poučky

Základem pro doktrínu stíhačů tanků se záhy stal polní manuál FM 18-5, který vyšel v červnu 1942. Klíčová teze spočívala v tom, že stíhače nemají pouze vyčkávat na nepřátelský útok, nýbrž protivníka aktivně vyhledávat a plnit tak roli mobilní protitankové zálohy. Filozofii nové složky shrnovalo motto Seek, Strike, Destroy (vyhledej, udeř, znič). Útvary stíhačů tanků měly dle FM 18-5 působit v podřízenosti velitelů sborů a armád, kteří by je nasazovali v kritický okamžik bitvy jako celistvé formace. 

Co se taktiky týče, měla mít činnost stíhačů tanků na bojišti několik fází. Základem byl důkladný průzkum s úkolem zjistit dispozice nepřítele a směr postupu jeho obrněných jednotek. Podle těchto informací měly následně stíhače obsadit palebná postavení vybraná tak, aby se z nich dalo střílet do boků či týlu protivníkových obrněnců.

Pozice měly umožnit vozidlům vzájemnou podporu, samotnou palbu měli střelci vést na krátkou vzdálenost a s maximální pravděpodobností zásahu první ranou. Po třech až čtyřech výstřelech se osádky měly přesunout na jinou pozici a vyhnout se tak odvetné palbě. V případě, že by se podařilo nepřítele donutit k ústupu, měly stíhače tanků převzít iniciativu a protivníka pronásledovat. 

Pod vlivem hlášení z Evropy vznikla popsaná doktrína na představě, že americké jednotky budou čelit koncentrovaným úderům tankových formací. Manuál FM 18-5 také kladl důraz na spolupráci stíhačů tanků s pěchotou, která měla vozidla chránit před nepřátelskými pěšáky; tuto roli v rámci praporů plnila zmíněná bezpečnostní sekce vyzbrojená lehkými kulomety.

Potřeba odpovídající výzbroje

Zatímco se pracovalo na doktríně, probíhal vývoj adekvátní výzbroje. V dané době totiž americká armáda žádným vhodným vozidlem nedisponovala. Ve snaze poskytnout jednotkám použitelné stroje co možná nejdříve proto padlo rozhodnutí vyvinout prozatímní design. Tím prvním se již v roce 1941 stalo samohybné dělo M3 GMC, které vzniklo instalací 75mm kanonu M1897 na korbu polopásového transportéru M3. Výsledné vozidlo vážilo lehce přes devět tun, jeho osádku tvořilo pět mužů a výzbroj mu se základní protipancéřovou municí umožňovala překonat asi 70 mm pancíře na vzdálenost necelých 500 m.

Druhým provizorním designem se stal kolový stíhač tanků M6 GMC (známý i jako M6 Fargo). Šlo o konstrukci ještě jednodušší: čtyřkolový nákladní vůz Dodge WC52 s 37mm kanonem připevněným na korbu. Výsledek byl levný, mobilní a lehký, s výjimkou malého pancéřového štítu děla ale postrádal jakoukoliv balistickou ochranu. S fargem se proto počítalo především pro výcvikové účely, nedostatek vhodnějších vozidel ale nakonec donutil špičky US Army vyslat tento typ i na frontu. 

Intenzivně se však pracovalo i na stvoření „plnokrevného“ vozidla, které se mělo do budoucna stát primární americkou protitankovou zbraní. Brigádní generál Bruce se snažil zrealizovat vizi „ideálního“ stroje, jež by disponoval vysokou rychlostí, 76mm kanonem a především plně otočnou, shora otevřenou, věží. Tento pro stíhače tanků nezvyklý prvek měl zajistit potřebnou fl exibilitu a vynikající výhled veliteli, a to i za cenu vyšší výrobní složitosti a zranitelnosti osádky.

Od polopásu...

Bruceův „superstíhač“ ale nešlo vytvořit přes noc a armáda nechtěla čekat. Již v listopadu 1941 proto vznikla specifikace na vývoj třetího prozatímního vozidla na podvozku středního tanku M4 Sherman. Výsledkem se v květnu 1942 stal model M10 GMC (neoficiálně známý také jako Wolverine); jednalo se o 29 t vážící stroj s pětičlennou osádkou, ručně poháněnou otočnou věží a 76,2mm kanonem s dlouhou hlavní.

Právě M10 se stal prvním „pravým“ americkým stíhačem tanků, a to i přes fakt, že brigádní generál Bruce proti jeho zavedení ostře brojil; považoval jej totiž za příliš pomalý a neohrabaný. Zástupci výzbrojní komise si ale prosadili svou a v září 1942 se rozjela sériová výroba. Do budoucna měl M10 nahradit všechny polopásy M3 GMC, v severní Africe však oba typy sloužily společně. 

Stíhač tanků podle představ brigádního generála Bruce nakonec nabral reálné kontury až v dubnu 1943, kdy továrna General Motors předala první tři prototypy modelu T70 GMC. O rok později pak byl typ standardizován jako M18 GMC (Hellcat). 

S výkonným hvězdicovým motorem a váhou sotva 18 tun šlo o velmi hbité a obratné vozidlo s vynikajícím poměrem hmotnosti a výkonu. Sériové hellcaty dosahovaly na silnici rychlosti 89 km/h, což z nich činilo bezkonkurenčně nejrychlejší pásová vozidla celé války. Výzbroj tvořil tankový kanon M1 ráže 76 mm, jenž dokázal na vzdálenost zhruba 500 m probít až 110mm pancíř. Daní za tyto kvality byla velmi slabá ochrana tvořená pláty o maximální tloušťce 25,4 mm.

... k 90mm kanonům

Starší M10 GMC ale neřekl své poslední slovo. Již v roce 1942 se totiž objevil návrh na stíhač tanků ozbrojený upraveným protileteckým 90mm kanonem M3. Šlo o reakci na příchod těžkého tanku PzKpfw VI Tiger, který na dlouhé a střední vzdálenosti snadno odolával projektilům ráže 76 mm.

Zmíněný 90mm kanon tak měl být zabudován do věže stíhače tanků M10, což vyústilo v model T71 GMC. Ten byl v létě 1944 standardizován pod označením M36 GMC, lze se však setkat i s neoficiálními označeními M36 Jackson nebo M36 Slugger. Hlavní zbraň nového vozidla dokázala na vzdálenost 100 m probít až 188 mm pancíře, což z M36 činilo nejlépe vyzbrojený americký stíhač tanků. 

Právě na případu M36 se projevily mezery v uvažování brigádního generála Bruce. Ten proti tomuto stroji od začátku brojil, neboť jej považoval za příliš pomalý. Z toho důvodu stále upřednostňoval výše zmíněný M18.

Právě Bruceovy tvrdohlavé protesty a jeho přehnaná fixace na rychlost zapříčinily, že M36 se k frontovým jednotkám dostal až na podzim roku 1944, a prapory stíhačů tanků si tak v úvodních měsících bojů v západní Evropě musely vystačit s hůře vyzbrojenými stroji.