Hrdina od Varšavy, který ovládl stát: Příběh Józefa Piłsudského a jeho balancování mezi demokracií a diktaturou

Po konci první světové války a obnovení nezávislého Polska se diskutovalo o tom, jaké zřízení by mělo mít. Většina obyvatel rozhodně odmítala monarchii, protože ta byla spojena s mocnostmi, které si Polsko koncem 18. století rozdělily. Komunismus také neměl velkou podporu, hlavně proto, že přišel z Ruska. V úvahu tedy připadalo republikánské zřízení. Brzy se vyrojila skoro stovka politických stran a hnutí, ale prakticky nikdo nevěděl, jak „dělat“ politiku. 

Vítězství za pět minut 12

První volby do Sejmu proběhly koncem ledna 1919 a vyhrál v nich Národní lidový svaz. Sejm pak potvrdil ve funkci náčelníka státu Józefa Piłsudského. Ten v té době začal bojovat s Rudou armádou a nejprve se mu dařilo, protože zatlačil bolševiky hluboko do vnitrozemí Ukrajiny. Za své úspěchy obdržel v březnu 1920 hodnost prvního maršála Polska.

Image

Čtěte také

Nepoddajný maršál na frontách první světové války: Józef Piłsudski ve službách centrálních mocností za nezávislé Polsko

V té době také spolupracoval s Ukrajinci usilujícími o nezávislost pod vedením Symona Petljury a během společné polsko-ukrajinské ofenzivy se podařilo 7. května 1920 obsadit Kyjev. Poté však následovala protiofenziva jednotek nepřítele pod velením Michaila Tuchačevského a Semjona Buďonného. 

Ta frontu prolomila a Kyjev v červnu padl do sovětských rukou. Bolševici měli tehdy velkou početní převahu a rychle postupovali k Varšavě. Lidé, kteří nedávno Piłsudského vynášeli za jeho úspěchy až do nebes, jej nyní začali kritizovat. Připojil se pochopitelně i jeho politický konkurent Roman Dmowski, který maršála obvinil z dezorganizace armády. Piłsudski chtěl za dané situace podat demisi, ale premiér Wincenty Witos ji nepřijal.

Bolševici mezitím 3. srpna dobyli Brest Litevský a 13. srpna už stáli necelých 20 km od Varšavy. Poláci pod Piłsudského velením však provedli náhlý protiútok a Rusy zcela rozdrtili.

Odchod do ústraní

Jednalo se o krutou porážku. Rudá armáda celkem ztratila asi 120 000 vojáků, z toho více než polovina se dostala do zajetí. Tuchačevskij se s posilami ještě pokoušel zachránit situaci, ale ve dnech 20.–26. září 1920 přišel další debakl v bitvě na řece Němen. Sověti ztratili dalších 40 000 mužů a museli požádat o příměří.

V březnu 1921 došlo k podepsání rižského míru, kterým Polsko získalo rozsáhlé oblasti Ukrajiny a části Běloruska. Řada polských politiků se však obávala maršálovy moci, a proto prosadili přijetí nové ústavy, která zásadně omezila pravomoci hlavy státu. Ta už nebyla velitelem armády a ztrácela možnost rozpustit Sejm nebo vetovat přijaté zákony. 

Piłsudski se v té době věnoval spíše rodinným záležitostem. V srpnu 1921 zemřela jeho žena Maria, takže se nyní mohl oženit se svou dlouholetou milenkou Aleksandrou Szczerbińskou. Politický vývoj se ubíral jiným směrem, než si maršál přál, takže v prosinci 1922 odmítl kandidovat na prezidenta. Posléze rezignoval na všechny funkce a odešel do ústraní.

Politiky se však ve skutečnosti nehodlal vzdát a jen čekal na vhodnou příležitost. Středopravicová vláda si uvědomovala maršálův význam a nabízela mu různé funkce, třeba náčelníka generálního štábu nebo ministra obrany. Piłsudskému to ale bylo málo, protože se už rozhodl: chce buď všechno, nebo nic. A nemusel čekat dlouho.

Sanační režim

Polsko se v první polovině 20. let nacházelo v neradostné situaci. Země se potýkala s ekonomickými problémy, vysokou inflací, růstem nezaměstnanosti a národnostními třenicemi. Slabé vládní kabinety se často střídaly. Lidé projevovali velkou nespokojenost a volali po vládě silné ruky. Nyní tedy nastala Piłsudského chvíle a počátkem roku 1926 se znovu objevil na scéně. 

Bylo to zvláštní, protože sám neměl žádný politický program a nikdy nemluvil o tom, jakými konkrétními kroky chce ozdravit ekonomiku nebo vyřešit sociální problémy. Hovořil pouze o nutnosti „sanace“, tedy nápravy stávajících poměrů. Vždy byl silný nacionalista a patriotismus si spojoval se státem. Ten měl pro něj přednost před všemi organizacemi včetně politických stran, které neměl rád, a chtěl jejich význam potlačit. V květnu 1926 provedl Piłsudski státní převrat. 

Nešlo to zcela hladce – došlo k ozbrojeným střetům mezi jednotkami podřízenými maršálovi a útvary věrnými vládě, při nichž zahynulo 215 vojáků a 164 civilistů. Prezident a vláda pak podali demisi, přičemž v novém kabinetu získal Piłsudski křeslo ministra obrany. Ve skutečnosti se však stal rozhodující postavou.

Maršál nechtěl oficiálně zavést svou diktaturu ani zlikvidovat parlament a další ústavní instituce. Svou úlohu viděl v tom, že bude nadstranickou osobností bdící nad politikou a zasáhne vždy, když se budou dít nějaké nepravosti. Proto také odmítl kandidovat na prezidenta, čímž všechny šokoval. 

Hlavou státu se tedy stal nevýrazný Ignacy Mościcki, který byl zcela pod maršálovým vlivem a udělal vše, co se mu řeklo. Nové Polsko sice mělo prezidenta, vládu i parlament, ale všechny tyto instituce fakticky ovládal Piłsudski a další politikové ztratili možnost něco reálně ovlivňovat. Otevřená diktatura tedy nenastala, protože by ji Polsko těžko obhajovalo před svými zahraničními partnery v čele s USA, které zemi poskytovaly značně vysoké úvěry.

Poslední léta a smrt

V následujících letech prosadil Piłsudski změny v ústavě, které dávaly větší moc jím kontrolovanému prezidentovi a vládě. Režim také omezoval svobodu tisku a od roku 1929 se vytvářely takzvané plukovnické vlády. Část kabinetu vždy tvořili důstojníci – Piłsudského blízcí spolupracovníci. On sám stále věřil ve svou osobní autoritu s přesvědčením, že je vůdcem, který stmeluje společnost kolem sebe. Po celou dobu sanačního režimu byl většinou ministrem války a jen nakrátko přijal funkci premiéra. Přesto měl až do smrti takový vliv, že prakticky řídil chod celého státu. 

Vrcholem sanačního režimu se stala dubnová ústava z roku 1935, která obyvatelům Polska připomínala, že musí plnit své závazky vůči státu a být věrnými občany. 

Situace se však celkově zhoršovala. Ve 30. letech přišla z USA světová hospodářská krize a agrární Polsko tvrdě postihla. Také mezinárodní postavení země nebylo dobré a ministr zahraničí Józef Beck se je snažil vylepšit. V roce 1932 došlo k uzavření paktu o neútočení se Sovětským svazem a o dva roky později obdobné smlouvy s Německem. Polsko však nezachránily, a právě tyto dvě totalitní velmoci si v září 1939 nešťastnou zemi rozdělily. Toho se však už Piłsudski nedožil, protože zemřel ve Varšavě 12. května 1935.

Jak tedy hodnotit tuto bezpochyby výjimečnou osobnost? Pro Poláky je dnes národním hrdinou, jemuž jsou stavěny pomníky, a mnoho ulic či náměstí v polských městech nese maršálovo jméno. Sám odmítal demokratický parlamentarismus, ale přes nastolení autoritativního režimu politické strany nezrušil. Při prosazování svých cílů však neváhal použít tvrdé metody včetně zastrašování a teroru. Nevychoval si žádného nástupce, takže po jeho smrti nastal v Polsku mocenský chaos, který vyústil do tragédie v září 1939.