Odvetné zbraně třetí říše: Střely V1 a V2 měly zvrátit 2. světovou válku, jejich účinek byl ale jen omezený

Masivní propaganda v německých médiích i projevech nacistických pohlavárů o nasazení zázračných Wunderwaffen přišla až v druhé polovině války. Byl to především důsledek spojenecké bombardovací kampaně, která tvrdě dopadala na města třetí říše.

Image

Čtěte také

Poslední trumfy třetí říše: Hitlerovy Wunderwaffen slibovaly obrat ve válce, jejich nasazení už ale nic nezměnilo

Joseph Goebbels tak počínaje rokem 1943 mluvil o blížících se Wunderwaffen, které měly zvrátit průběh války a vykonat odplatu (Vergeltung) za tyto bezohledné spojenecké nálety. Dne 5. června 1943 během svého druhého projevu v berlínském Sportovním paláci Goebbels mimo jiné řekl: „Známe jen jednu efektivní cestu, jak odpovědět na britsko-americký teror: protiterorem.“ Poté zdůraznil důležitost odplaty ve stylu oko za oko a slíbil, že její hodina udeří v brzké době. 

Povzbuzení morálky

Goebbels i Hitler oceňovali pozitivní psychologický efekt podobných prohlášení na německé obyvatelstvo a rozhodli se nadále živit tyto naděje, i když je vojenští experti a vědci varovali, že smysluplná odvetná kampaň může být v nedohlednu. Narativ odplaty se postupně propojil s konceptem zázračných zbraní a vizí apokalyptických škod, které měl nepřítel utrpět.

Propaganda tím však především odváděla pozornost od téměř každodenních vojenských neúspěchů a v krátkodobém horizontu tento přístup fungoval, protože v zázemí i u frontových vojáků došlo ke značnému zlepšení morálky. Představa zázračných zbraní rychle zakořenila v obecném povědomí, takže nebylo divu, že třeba ve výsleších zajatých Němců se objevovala stále častěji. Například příslušník 26. tankové divize svobodník Honnet prohlásil, že: „Pokud by přišla odveta, byla by strašná. Celou Anglii by mohli během několika dnů zřídit takovým způsobem, že by nezůstal kámen na kameni.“

Londýn v troskách?

Obecně se předpokládalo, že ona zázračná zbraň by měla přijít ve formě rakety dlouhého dosahu s velkou ničivou silou, daleko větší, než jaká byla později realita. Zajatý kapitán Herbert Cleff  se například domníval, že pokud taková raketa dopadne na Londýn, zničí vše v okruhu 10 km. Toto přesvědčení bylo natolik rozšířené, že někteří zajatci v táborech okolo Londýna se dokonce obávali o svůj život a doufali v brzké přemístění na bezpečnější místo, ideálně až do Kanady.

Major Hinz Quittnat zase v zajateckém táboře popisoval svým druhům nálady, které panovaly v Německu mezi obyvatelstvem: „V březnu (1944, poznámka autora) jsem byl ještě doma a mohu vám říct toto: celý německý národ doufá v existenci odvetné zbraně. Představují si to tak, že pokud dojde k jejímu nasazení, bude morálka Angličanů během krátké doby zlomena a Anglie bude ochotna vyjednávat.“

Bohužel pro Němce, nasazení odvetných zbraní se pořád oddalovalo, ať už kvůli technickým problémům, nebo spojeneckým útokům, a tak víra v jejich použití mezi obyvatelstvem postupně ochabovala. Neustálé sliby navíc budily posměch i u Spojenců, takže v průběhu podzimu 1943 už byla propaganda ohledně zbraní odplaty stále vágnější. 

Goebbels například na spojenecké posměšky reagoval obecným prohlášením, že „jednoho dne Anglie pozná pravdu“. Nacistický ministr však také záhy pochopil, že opětovně slibované nasazení Wunderwaffen je dvousečná zbraň, a tak konkrétní zmínky o očekávané odplatě v tisku i rozhlase nakonec v lednu 1944 zakázal. V březnu pak sice sám znovu hovořil o tom, že v nepříliš vzdálené době dojde k rozhodujícímu obratu, nicméně veřejnost taková prohlášení vnímala se stále větší skepsí. 

Němci čekali na nasazení slibovaných zázračných zbraní tak dlouho, že začali být skeptičtí. Situace se radikálně změnila poté, co Němci v červnu 1944 „odvetnou“ zbraň skutečně použili: když na Británii dopadly první letounové střely V1, vzbudilo to napříč třetí říší velké nadšení a naděje. Propaganda zveličovala sílu těchto dosud nevídaných strojů a tvrdila, že nová zbraň je schopna způsobit v britských městech nevýslovnou zkázu. 

V novinách Das Reich například vyšel článek uzavřený úvahou o tom, že vypuštění střel V1 bylo svědectvím o „německém géniu“ a také morálním ospravedlněním pro všechny Němce, kteří ztratili rodinu a přátele pod troskami bombardovaných měst. Kromě toho se lidé dočetli, že útoky pomocí zbraní odplaty nejenže přinesou nepříteli zkázu, ale zároveň omezí jeho možnosti pokračovat v masivních útocích na území třetí říše.

Příslušníci Sicherheitsdienstu, kteří sledovali nálady domácího obyvatelstva, mohli hlásit všeobecné nadšení. Ze služebny ve Frankfurtu nad Mohanem například na ústředí dorazila tato zpráva: „Bylo dojemné slyšet obyčejné pracující, jak se radují, že jejich neotřesitelná víre ve vůdce se opět potvrdila. Jeden starší dělník poznamenal, že díky odvetným zbraním zvítězíme.“

Euforie, která nevydržela

Jenže naděje důvěřivých obyvatel třetí říše se brzy rozplynuly. Střely V1 působily jen malé škody, Britové navíc rychle našli účinná protiopatření a ani nálety na německá města neustaly – právě naopak.

Sám Goebbels si 18. června 1944, tedy pět dnů po prvním odpalu V1 proti Británii zapsal: „Situace v Říši je samozřejmě určována výhradně otázkou odvety. Jediná věta ve zprávě OKW vytvořila mezi německým lidem skutečně euforickou náladu (dne 18. června 1944 Vrchní velení Wehrmachtu v každodenním reportu oznámilo, že odplata vůči Velké Británii pomocí V1 byla zahájena, poznámka autora). V některých případech se již sází na to, že válka skončí za tři, čtyři nebo osm dní. V tomto vývoji vidím obrovské nebezpečí, protože pokud se tyto dalekosáhlé naděje a iluze nenaplní, pak nakonec ti, kteří nyní překypují nadšením, budou vinit vládu. Obávám se proto, že toto nadšení brzy skončí jakousi kocovinou.“

„To se nesmí stát. Dávám proto tisku a rozhlasu nejpřísnější pokyny, aby výrazně omezily odvetnou propagandu a zaměřily se na čistě věcné zpravodajství. Führer ze svého velitelství ve Francii nechal vydat tisku poněkud jiné pokyny. Chtěl, aby se otázka odvetných zbraní v německých novinách rozsáhle rozebírala. Upozornil jsem jej proto na obtíže, které to způsobí ve vývoji veřejného mínění v Říši. Führer s mým argumentem okamžitě souhlasil. Budeme i nadále v tisku obsáhle diskutovat o použití odvetné zbraně, ale nebudeme v německém lidu vzbuzovat žádné naděje, které vzhledem k současné situaci prozatím nelze naplnit.“

Dvakrát do stejné řeky

Výsledné zklamání bylo ale i tak poměrně velké. Například nadporučík Kosteletzky, který po spojenecké invazi do Normandie bojoval v nejzazším výběžku poloostrova Cotentin, později v britském zajateckém táboře prohlásil: „Když jsme se v Cherbourgu doslechli o odvetné zbrani, když dorazily první zprávy o tom, že je Londýn v jednom ohni, řekli jsme si: ‚Přece jen to dopadne dobře, ještě na našem poloostrově vydržme.‘ Teď vidím, že celá ta odplata byla víceméně vtip.“

Navzdory nenaplněným nadějím vkládaným do V1 a naopak naplněným Goebbelsovým úvahám ohledně možného zklamání se vše v podstatě zopakovalo i s raketami V2. Jejich použití opět vzbuzovalo plané naděje, které nacistický režim nijak nebrzdil, protože podobně masové pozvednutí morálky vojáků i civilních obyvatel v době neustálých porážek pro něj bylo velmi cenné. Poté, co začátkem září došlo k prvním odpalům V2, zavládlo mezi lidmi nadšení, které vydrželo až do konce podzimu 1944. Šikovatel Kunz například v zajetí mimo jiné prohlašoval, že: „Pokud nasadí V2, skončí válka v náš prospěch. To je úplně jasné.“

Jelikož však němečtí propagandisté nemohli lidem nabídnout žádné přesvědčivé důkazy o tom, že nasazení V2 dokáže zvrátit průběh války, euforie opět záhy opadla. V zásadě tím skončilo poslední vzepětí tématu odvetných zbraní, neboť projekt V3 se ukázal jako zcela marginální, a navíc se již třetí říše musela vypořádávat se zcela jiným problémem v podobě postupu spojeneckých vojsk do jejího nitra. Nezabránila mu ani žádná z nacistických zázračných zbraní…