Z mladého kadeta nejmladším generálem Evropy. Jak se vyvíjela kariéra budoucího diktátora Francisca Franca

Nikdo neměl na průběh občanské války takový vliv jako Francisco Franco. V době jeho mládí však existovalo jen málo indicií, které by poukazovaly na jeho pozdější slávu. Narodil se 4. prosince 1892 v Calle Frutos Saavedra. Jeho rodina měla silně zakořeněnou vojenskou tradici a po dvě staletí a šest generací produkovala řadu námořních důstojníků včetně několika admirálů. Přímo Frankův otec dosáhl hodnosti viceadmirála. I přesto, že nakonec rodinu opustil a mladý Francisco k němu choval silnou nevraživost, rozhodl se pokračovat v rodinné tradici.

V důsledku španělsko-americké války z roku 1898 ale jeho vlast ztratila značnou část námořnictva i kolonií. Nepotřebovala proto ani tolik důstojníků a v letech 1906–1913 nepřijímala ani námořní škola nové kadety. Z toho důvodu nastoupil roku 1907 na akademii pěchoty v Toledu.

Vzestupy a pády

Ve svých 14 letech patřil Franco mezi nejmladší studenty. To spolu s jeho malým vzrůstem vedlo k šikaně i nepříliš dobrým studijním výsledkům. Promoval v červenci 1910 v hodnosti podporučíka. Brzy zamířil do Maroka, kde se stal součástí elitních úderných oddílů tvořených místními vojáky a španělskými důstojníky.

Během první světové války byla jeho země neutrální, což jí přineslo velký ekonomický růst. Stejně tak se dařilo i Frankovi. V Maroku zůstal do roku 1917, kde sloužil již v hodnosti majora. Období mezi léty 1917–1920 strávil  ve Španělsku a poté opět zamířil do Afriky coby zástupce velitele cizinecké legie.

V Maroku se zúčastnil bojů proti berberským kmenům a po řadě selhání jeho velitele se v roce 1923 stal podplukovník Franco velitelem španělské cizinecké legie. Do roku 1926 dokázal povstání potlačit a povýšil na brigádního generála, čímž se ve svých 33 letech stal patrně nejmladším generálem v Evropě.

Jeho vzestup zastavil vznik druhé španělské republiky v roce 1931. Nová levicová vláda uzavřela vojenskou akademii, kterou vedl a následně zůstal šest měsíců bez funkce a pod dohledem. Franco s koncem monarchie nesouhlasil, zpočátku ale proti událostem nijak neprotestoval. Věřil však ve spiknutí svobodných zednářů, Židů a bolševiků, kteří chtěli zničit křesťanskou Evropu. Jejich prvním cílem mělo být údajně právě Španělsko.

V roce 1932 získal funkci velitele posádky města La Coruña a o rok později dostal velení nad Baleárskými ostrovy. Jednalo se o významné povýšení, avšak zároveň o snahu dostat nepohodlného generála od hlavního dění. Z toho důvodu byl se svým kariérním postupem nespokojený.

Ve víru voleb

Volby konané na podzim 1933 přinesly další změnu a moci se chopila středopravicová koalice. Proti ní propuklo o rok později povstání, které podporovaly i některé levicové strany. Na jeho potlačení měl velký vliv právě Franco, který prohlásil: „Jde o válku na hranicích a jejími frontami jsou socialismus, komunismus a cokoli, co útočí na civilizaci, aby ji nahradilo barbarstvím.“ 

Po krvavém potlačení povstání s využitím cizinecké legie byl Franco 15. února 1935 povýšen na vrchního velitele španělských jednotek v Maroku a 19. května 1935 se stal náčelníkem generálního štábu. 

Svého vlivu se rozhodl využít a v armádě začal prosazovat pravicově smýšlející monarchisty. Po pádu vlády se konaly v únoru 1936 nové volby. Ty skončily velmi vyrovnaným výsledkem mezi pravicovými nacionalisty a levicovou Lidovou frontou. Došlo ale i k volebním podvodům, které přiklonily vítězství na stranu levice.

Bouře se blíží

V zemi se schylovalo k povstání a krátce po jmenování vyslala vláda Franka na Kanárské ostrovy jako vojenského velitele. V létě začal komunikovat s pučisty, kterým přislíbil pomoc v Africe. Když 17. července 1936 vypukla občanská válka, velel povstaleckým útvarům v Maroku. Zemí zmítaly boje a pravicová frakce, která se začala označovat jako nacionalisté, brzy ovládla třetinu Španělska. 

Republikánské vládě však zůstala věrná většina námořnictva a Franka se v severní Africe podařilo víceméně izolovat. Ten zatím, aby si podmanil všechny místní jednotky, neváhal provést popravu asi 200 republikánských důstojníků včetně svého bratrance. I v pozdějších letech se vyznačoval velkou krutostí. Mezi jeho oblíbené podřízené patřil podplukovník Juan Yagüe, jenž se proslavil svou krvelačností již při potlačování povstání v roce 1934.