Během studené války obvinilo východní Německo západoněmecký Bundeswehr z plánů na chemickou válku

Tisková konference, která se uskutečnila v Berlíně 6. prosince 1968, byla plánována dlouho dopředu. Již o rok dříve se v Moskvě sešli zástupci východoněmeckých a sovětských zpravodajských služeb a dohodli se na celé řadě dezinformačních kampaní proti západním „imperialistům“. Cílily především na vztahy mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo. Účelem bylo dostat SRN ze Severoatlantické aliance, což by posloužilo sovětské zahraniční politice, a nakonec umožnilo sjednocení Německa podle představ NDR.

Obvinění před novináři

Jednou z těchto kampaní byla takzvaná akce Verwüstung (Devastace), která obviňovala bonnskou vládu z toho, že usiluje o novou revizi hranic v Evropě – v případě potřeby i za použití chemických a biologických zbraní! Na ministerstvu zahraničních věcí poblíž sídla Sjednocené socialistické strany (SED) ve východním Berlíně předstoupil před kamery mikrobiolog Ehrenfried Petras, který jen několik dní předtím přeběhl ze Západního Německa. Tam prováděl výzkum v ústavu pro aerobiologii s úzkými vazbami na ministerstvo obrany. Málokdo v místnosti věděl, že tento přesvědčený komunista už několik let tajně pracuje pro východoněmeckou tajnou policii Stasi. Přinejmenším o tom neměli tušení přítomní novináři, především ze západních zemí, kteří považovali Petrase za důvěryhodného.

Z toho, co jim vědec předkládal, se představitelé západoněmecké armády jevili jako bezohlední váleční štváči, kteří se snaží získat smrtící bojové látky, aby jimi mohli v případě války zaútočit na vojska Varšavské smlouvy. Ne proto, aby chránili západoněmecké území, ale aby posunuli vnitroněmeckou hranici na východ a nakonec vymazali NDR z mapy. Aby toho dosáhli, souhlasili by se zamořením celých regionů a zabitím obrovských mas vojáků i civilistů.

Výbušná obvinění

Na tiskové konferenci byl přítomen i východoněmecký ministr zahraničí Otto Winzer. Ten hodlal následně přednést tato obvinění v OSN, aby zdiskreditoval pověst Spolkové republiky ve světě. Hlavní myšlenka přitom zněla: „Ani ne čtvrtstoletí po pádu nacistické třetí říše se opět objevuje nebezpečí vycházející z německého území. Naproti tomu NDR je lepším, mírumilovným Německem, a očekává, že se jí konečně dostane mezinárodního uznání.“

A ohlas ve světě byl skutečně velký – jak varovala bonnskou centrálu pobočka ministerstva zahraničí SRN v Berlíně. Spolkové ministerstvo obrany okamžitě reagovalo, neboť obvinění považovalo za velmi nebezpečné. V roce 1954 se vláda Konrada Adenauera v Paříži zavázala, že se zdrží výzkumu a vývoje zbraní hromadného ničení. Jednalo se o nezbytný předpoklad vybudování západoněmecké armády a vstupu země do Severoatlantické aliance. 

Reakce západu

Mluvčí ministerstva zahraničí se na tiskové konferenci konané v bonnském sídle úřadu vyjádřil takto: „V 50. letech se Spolková republika zcela zřekla výroby těchto zbraní. Což je také hlídáno a garantováno prostřednictvím mezinárodních kontrol. Přesto musí Bundeswehr plnit své poslání a přijmout účinná opatření proti případnému použití zbraní hromadného ničení nepřáteli. V tomto ohledu slouží odpovídající výzkum výhradně obranným účelům.“

Ve skutečnosti se však obvinění zpočátku nezdála být zcela neopodstatněná. Ačkoliv NATO s použitím chemických bojových látek v budoucí válce rozhodně počítalo a do svých plánů je zahrnovalo, západoněmecké jednotky nebyly na jejich použití na počátku 60. let příliš připraveny. Početných aliančních jednáních v Bruselu byl pak generální štáb Bundeswehru pověřen, aby se problematikou jaderných, chemických a biologických (NBC) zbraní zabýval. Kromě nezbytných ochranných opatření pro vlastní jednotky se mělo jednat také o výzbroj, výstroj a použití bojových chemických látek.

Odmítnutí z USA

Přestože Spolková republika Německo měla na základě pařížských dohod zakázáno používat a vyrábět tyto zbraně, odpovědné osoby se pohybovaly na legální půdě. Podle mezinárodního práva směla každá země cvičit a vybavovat své vlastní ozbrojené síly tak, aby mohly účinně odrážet útok nepřítele. To byl také důvod, proč se bonnské ministerstvo obrany pokusilo v roce 1962 nakoupit chemickou munici v USA, ale bylo odmítnuto tamním ministerstvem zahraničí. 

I po tomto neúspěchu zůstávalo téma stále aktuální, leč Bundeswehr nepostoupil za fázi plánování. Přestože zřídil tajnou „Studijní skupinu NBC“ pro aktivní vedení chemické války, není dosud jasné, zda jeho vlastní jednotky měly být skutečně odpovídajícím způsobem vycvičeny. Namísto toho vydal spolkový ministr obrany Gerhard Schröder v roce 1968 rozkaz, aby se s potřebnými opatřeními pro aktivní chemický boj přestalo a aby se velení zaměřilo na „přežití prvního úderu“ chemickými zbraněmi. K tomu bylo nutné přijmout adekvátní ochranná opatření – což Ehrenfried Petras na tiskové konferenci zmíněné na začátku označil za přípravu na útočnou válku. 

Výzkum ano, útok ne

O plánech Bonnu věděli i nejdůležitější západoněmečtí spojenci v Paříži, Londýně a Washingtonu. Ti také ještě dříve, než tak učinila vláda SRN, zveřejnili společné prohlášení, ve kterém sdělovali, že Západní Německo nikdy neuvažovalo o útočném použití zbraní NBC ve válce. Tito partneři nejenže věděli o příslušných opatřeních Bonnu, ale také dodávali německým výzkumným střediskům chemické látky k testování.

Navzdory těmto prohlášením trvalo až do druhé poloviny roku 1969, než západoněmecký ministr zahraničí Willy Brandt vydal memorandum, v němž označil obvinění z východního Berlína za to, čím skutečně byla: za cílenou dezinformační kampaň. Brzy poté začalo východoněmecké ministerstvo státní bezpečnosti zastavovat i vlastní propagandistickou akci. V roce 1971 se Sovětský svaz a Spojené státy americké dohodly na úmluvě o biologických zbraních, a proto byla nyní východoněmecká „rušivá palba“ považována za nevhodnou. 

Po podepsání takzvané Základní smlouvy (Grundlagenvertrag) v prosinci 1972 také došlo k normalizaci vztahů mezi oběma německými státy. Spolková republika například upustila od tvrzení, že je jediným legitimním pokračovatelem předválečného Německa. To také znamenalo, že pro NDR již nebylo tak důležité šířit o západním sousedovi cílené dezinformace.

Podobné kampaně, kterých se během studené války rozhodně nevyskytlo málo, nicméně ilustruji vztahy obou znesvářených zemí, které zůstaly nesmiřitelné fakticky až do pádu Berlínské zdi v roce 1989. A v určitých obdobích se neštítily konflikt ještě více rozdmýchávat a protivníka poškozovat „nečistými prostředky“.