Britský dvoumístný univerzální letoun Sopwith 1½ Strutter představoval ráznou odpověď na německou vzdušnou převahu

Na podzim 1915 už nad západní frontou probíhaly poměrně urputné letecké boje. Velení britského letectva hlasitě volalo po novém výkonném dvoumístném letounu vyzbrojeném jak pohyblivým kulometem mířícím vzad pro vlastní obranu, tak vpřed pálící zbraní k útoku. Konstrukční tým Herberta Smitha pracoval u společnosti Sopwith na stroji s původním označením Land Clerget Tractor. Pod rukama inženýrů vznikal elegantně tvarovaný dvoumístný dvouplošník s jednoduše tvarovanými obdélníkovými křídly a vodorovnou ocasní plochou; směrovka pak připomínala budoucí slavné triplany a camely.

Pilotní prostor se nacházel nezvykle vpředu (před spodním křídlem), což pilotovi poskytovalo dobrý výhled pod sebe. Střelec měl pracoviště poměrně daleko za ním, což ale ztěžovalo komunikaci obou mužů. K ochraně zadní polosféry disponoval kulometem Lewis na oběžném kruhu. Stroj dostal charakteristické uspořádání obou křídel spojených jednou dlouhou a jednou krátkou vzpěrou, což se stalo základem jeho názvu 1 ½ Strutter, což lze do češtiny přeložit jako jeden a půl vzpěry.

Pro námořníky

K pohonu sloužil poměrně slabý motor Clerget 9B o výkonu 97 kW. První prototyp vzlétl 16. prosince 1915 a o měsíc později prošel důkladnými testy, které potvrdily vynikající maximální rychlost 160 km/h a příjemné letové vlastnosti. Vadila jen celková křehkost konstrukce náchylná k poškození.

Na přelomu let 1915 a 1916 se pak také konečně podařilo dokončit první britský synchronizátor typu Vickers-Challenger umožňující střelbu kulometem skrz točící se vrtuli a okamžitě se začalo počítat s jeho montáží do nového letounu. Velení bylo s výsledným produktem natolik spokojené, že okamžitě zadalo sériovou výrobu a v únoru sjely z linky první vyrobené kusy.

Jako první se na ně začala přezbrojovat 5. peruť Královské námořní letecké služby (Royal Naval Air Service – RNAS), u níž si stroje okamžitě získaly oblibu. První vyrobené kusy ale ještě postrádaly synchronizační zařízení, a tak létaly pouze se vzad pálícím kulometem. Piloti si je proto někdy provizorně dozbrojili lewisem umístěným na horním křídle.

Jeden z palubních střelců vzpomínal na dojmy, které na něj letadlo udělalo při prvním startu: „Strutter zrychluje velmi dobře, i když je naložený. Tráva se míhá dole pod koly podvozku a jsme ve vzduchu. Zadní kokpit je útulný, skoro tam není cítit proud vzduchu od vrtule. Vystoupáme vzhůru a proletíme si okolí. Všechno končí příliš brzy, ale je čas přistát, a tak jdeme dolů. Následuje hladké přistání a konec úspěšného zkušebního letu při maximálním zatížením palivem a municí.“ 

Nebe nad frontou koncem zimy 1916 stále ovládaly německé eindeckery, které sice měly synchronizační zařízení, na struttery však nestačily svou maximální rychlostí. Během jara pak došlo k přezbrojení několika dalších námořních perutí, jež se rychle zapojily do bojů ve Francii. Všechny stroje šly zatím k RNAS, protože tato složka měla se společností Sopwith podepsanou smlouvu na celý objem výroby – první stroje pro 70. peruť Královského leteckého sboru (Royal Flying Corps – RFC) se uvolnily až v létě. Tato jednotka s nimi pak v červenci zasáhla do bitvy na Sommě. 

Nad západní frontou

Brzy se na Sopwithy 1 ½ Strutter přezbrojily další perutě, které je používaly především jako těžké dvoumístné stíhačky, a na kontě některých pilotů začaly rychle přibývat první sestřely. Největším esem se 13 vzdušnými vítězstvími se stal kapitán Geoffrey Cock létající od října 1916 u 45. perutě RFC. Nevyhýbal se ani soubojům s jednomístnými stíhačkami a k jeho hlášení sestřelu Albatrosu D.III velitel připsal: „Bylo to statečné, ale jde to naprosto proti rozkazům a zdravému rozumu.“ Dařilo se však také jiným – například Cockův spolubojovník od stejné jednotky James Belgrave si mezi únorem a květnem 1917 nárokoval šest nepřátelských letadel. 

Stroje se používaly k agresivně vedeným ofenzivním hlídkám do hloubky nepřátelského území, k čemuž se dobře hodil jejich dlouhý dolet. Osvědčily se také pro relativně vysokou rychlost, na druhou stranu jednomístným typům nedokázaly konkurovat obratností. Přesto se uplatnily ve stíhací roli a první vážné ztráty přišly až koncem roku s nástupem německých albatrosů řady D. Situace se pro královské piloty ještě více zhoršila během dubna 1917. 

Firma Sopwith vyráběla i jednomístnou verzi strutteru pod označením Type 9700. Měla zakrytý prostor střelce, unesla více paliva a hlavní výzbroj tvořily čtyři 29kg bomby umístěné v pumovnici v trupu. Stroje s velkým úspěchem používalo 3. námořní křídlo, které s nimi napadalo cíle daleko v týlu nepřítele. Jednalo se o mimořádně nebezpečné akce, neboť piloti nemohli počítat s ochranou zadního střelce ani vlastních stíhačů, kteří tak daleko nedolétli. Na tyto mise je obvykle doprovázelo jen několik dvoumístných strutterů. 

První sestřel slavného esa

Dne 12. října 1916 provedla jednotka nálet proti továrně Mauser v německém Oberndorfu. Stíhací doprovod zajišťoval i později slavný kanadský stíhač Raymond Collishaw. V blízkosti cíle je napadlo šest německých stíhaček a Kanaďan manévroval, aby umožnil palbu svému střelci, který pohyblivým kulometem jednoho protivníka poškodil. Collishaw se za ním následně otočil stoupavou zatáčkou a dorazil ho, nicméně k oficiálnímu uznání vítězství nedošlo.

Dočkal se až 25. října, když přelétal bez střelce s novým strutterem na základnu, přičemž ho napadlo šest německých letounů. Collishaw slétl k zemi a začal točit. Při honičce na úrovni vrcholků stromů se mu podařilo dva protivníky sestřelit a zbytek raději vyklidil pole. Mnoho budoucích es otevřelo své skóre právě za kniplem Sopwithu 1 ½ Strutter a většina z nich následně přešla na jednomístné stíhačky.

Struttery měly ve výzbroji tři námořní a devět armádních perutí; některé sloužily přímo na frontě a tři fungovaly u protivzdušné obrany Velké Británie před německými nálety. U těch někdy došlo k montáži jednoho nebo dvou kulometů Lewis tak, aby střílely šikmo nahoru, vně oblouku vrtule. Počítalo se, že tyto stroje budou útočit zespodu na nechráněné břicho bombardérů a vzducholodí. 

Klasické dvoumístné stroje během roku 1917 operovaly především jako lehké bombardéry, kdy pod křídly obvykle nosily čtyři 11kg nebo dvě 29kg pumy. Struttery dostaly také sklopné brzdicí klapky na spodní křídlo sloužící při střemhlavém letu. Ve druhé polovině roku již ale typ pomalu zastarával a při náletech se neobešel bez stíhací ochrany – přesto přicházely těžké ztráty.

Poslední struttery opustily frontu v říjnu 1917. Námořní letectvo ale i nadále zvažovalo několik možností nasazení na válečných lodích a letoun cvičně sloužil i na jednom z prvních nosičů Royal Navy Argus. V létě 1918 se s úspěchem testovaly starty z krátké plošiny umístěné na věžích bitevních lodí, po něm ale pilot musel přistát na nejbližším pozemním letišti nebo dosednout na hladinu vedle plavidla. Během války britské firmy Sopwith, Westland, Hooper, Morgan, Vickers a Ruston & Proctor vyrobily celkem 1 282 těchto strojů (podle jiných zdrojů 1 439). 

Služba u spojenců

Francouzské vzdušné síly měly na jaře 1916 k dispozici kvalitní stíhačky Nieuport, chyběl jim však moderní rychlý dvoumístný stroj. Paříž tedy ve velkém začala nakupovat struttery a společnosti Amiot, Besson, Darracq, Hanriot, REP a Saracen zahájily jejich sériovou výrobu. Aéronautique Militaire (AM) je nasadilo jako průzkumné, pozorovací či lehké bombardovací stroje, nejvíce se ale uplatnily při korekci dělostřelecké palby.

Během roku 1917 šlo o vůbec nejrozšířenější dvoumístný letoun francouzského letectva – celkem jich prošlo vzdušnými silami 4 500, a to jak ve dvoumístné, tak jednomístné verzi. Jednalo se o velmi oblíbený stroj, ale AM jej nikdy nenasadila ve stíhací roli. Do konce roku 1917 pak země zahájila hromadnou výrobu Breguetů 14 a Salmsonů A-2, které britský typ ve všech ohledech výrazně převyšovaly. Poslední struttery ve francouzských službách pak opustily frontu začátkem roku 1918 a dosloužily při výcviku. 

Používalo je také belgické letectvo a první sestřel na něm získal i nejlepší stíhač této země Willy Coppens. Dne 1. května 1917 odstartoval na akci, během které pod sebou spatřil čtyři německé letouny a vrhl se na ně. Nevšiml si však další čtveřice a za okamžik čelil útokům osmi stíhaček. Coppens to později popsal: „Rozžhavené olovo nás doslova kropilo. Když vás takhle někdo ostřeluje, není to nic dobrého pro vaši nervovou soustavu.“ Jedna střela ho zasáhla z boku do hlavy, nijak ho však nezranila a Belgičan nakonec vyvázl. 

V žáru občanské války

Se Sopwithem 1 ½ Strutter měly zasáhnout do boje také tři perutě amerického letectva, ale než k tomu mohlo dojít, jednotky se přezbrojily na výkonnější typy. Stroje se od března 1917 začaly dodávat do Ruska a na severu země u Archangelsku vznikla velká základna, kde je kompletoval britský personál. Dokonce se rozjela jejich licenční výroba u firmy Diks a Lebeděv.

Do boje zasáhly poprvé v červenci, ale příliš pramenů k jejich nasazení se nedochovalo. Po Říjnové revoluci padla většina strojů do rukou bolševiků, kteří je hojně využívali během občanské války na všech frontách. Sovětský Sopwith s pilotem F. Grabem a pozorovatelem A. Schultzem dosáhl prvního zdokumentovaného vzdušného vítězství občanské války, když se jim 16. října 1918 podařilo sestřelil nieuport patřící bělogvardějcům.

Do léta 1919 se ale skladové zásoby zcela vyčerpaly a produkce nových letadel z ruských továren značně zaostávala za potřebami fronty. Zbylé letouny trpěly nedostatkem náhradních dílů a potřebovaly opravy. Bitev roku 1920 na polské frontě se zúčastnilo jen malé množství strutterů a poslední dosloužily v leteckých školách nebo skončily na šrotišti.