Gryf s polámanými křídly: Skorzenyho muži v amerických uniformách dokázali šířit chaos, mosty přes Mázu však nezískali

Válka Vojtěch Borek 01.05.2026

Ofenzivu v Ardenách měly podpořit také speciální jednotky oblečené do amerických uniforem a vyzbrojené kořistní spojeneckou technikou. Velení akce se ujal SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny, který měl se speciálními operacemi nemalé zkušenosti.




Jedním z předpokladů úspěchu německé ofenzivy bylo překvapení a zmatek, který vznikne v řadách obránců. Kromě toho měli záškodníci zajistit strategicky důležité mosty přes řeku Mázu. Operace dostala krycí název Greif, což v překladu znamená gryf (bájný tvor se lvím trupem a orlí hlavou, pařáty a křídly). Němci pro tuto pomocnou ofenzivu zformovali zvláštní samostatnou brigádu Panzerbrigade 150.

Jednotka měla mít původně v sestavě dvě tankové roty vybavené dohromady 20 tanky Sherman, tři tankové průzkumné roty s americkými obrněnými vozidly o celkovém počtu asi třiceti kusů, dvě protitankové roty a tři prapory motorizované pěchoty s americkými nákladními automobily. Brigádu doplňovala ještě rota pro zvláštní úkoly, protiletadlová rota, zpravodajská rota a štáb. Na plných stavech by měla 150. tanková brigáda asi 3 300 mužů.

Skorzenyho potíže

Budování jednotky vůbec neprobíhalo snadno. Místo plánovaných dvaceti shermanů dostal velitel brigády pouze dva, které byly ve velmi špatném stavu, a nepodařilo se je zprovoznit. Také spojeneckých džípů, nákladních automobilů nebo třeba ručních zbraní měly německé výstrojní sklady jen velmi málo. Němci si museli vypomoci zamaskováním vlastní techniky. 

Několik tanků PzKpfw V Panther se tak podle Skorzenyho slov změnilo v něco, co by mohlo „z dálky a v šeru snad zmýlit mladé nepřátele“. Co se americké techniky týče, disponovala brigáda pouze čtyřmi průzkumnými vozidly, 30 džípy a 15 nákladními automobily. Ještě větší překvapení Skorzenyho čekalo, když došlo na nábor dobrovolníků do nově se rodící jednotky. Ti měli mít zkušenosti z boje zblízka a mluvit plynně anglicky.

Vrchní velení Wehrmachtu rozeslalo v říjnu k podřízeným jednotkám rozkaz zjistit množství mužů, kteří odpovídají této specifikaci. Skorzenyho to vyděsilo, protože logicky předpokládal, že se tato informace dostane také do rukou nepřátelské rozvědky. To se nakonec také stalo, ale nadřízení nevzali SS-Obersturmbannführerovy námitky v potaz a rozhodli, že není třeba Hitlera s takovou maličkostí obtěžovat.

Další překážku představovala velmi nízká jazyková úroveň dobrovolníků. Podle Skorzenyho pamětí prý dorazilo 600 vojáků, z nichž jen 20 mluvilo anglicky plynně a 40 průměrně. Dalších 150 mužů se dokázalo jakž takž dorozumět a 200 mluvilo velmi lámaně. Zbytek, tedy necelých 200 vojáků, pak dokázalo říci pouze „ano“ a „ne“. Nejschopnější angličtináře (většinu z nich tvořili bývalí námořníci) proto Němci sloučili do jedné roty, která měla za úkol pronikat v amerických uniformách za nepřátelskou linii a tam šířit dezinformace a zmatek.

Zbylé vojáky posílila rota speciální jednotky SS-Jagdverband Mitte, dvě roty parašutistů, rota tankových granátníků a dvě roty pěšáků Luftwaffe. Od dalších různých jednotek získal Skorzeny osádky obrněných i nákladních vozidel. Nakonec dosáhla brigáda síly 2 500 mužů, z nichž 500 patřilo k Waffen-SS, 800 k Luftwaffe a zbytek k pozemnímu vojsku. Dodnes není jednoznačně rozhodnuto, nakolik bojová akce v nepřátelských uniformách odpovídá haagské konvenci z roku 1907. Některé části brigády totiž používaly tuto taktiku jen při přibližování, a nikoliv při samotném boji.

Podle prvotních plánů měla 150. tanková brigáda postupovat na čele německého útoku a usnadňovat ostatním jednotkám postup. Její tři bojové skupiny by pak nezávisle na sobě obsadily určené mosty přes Mázu.

Nedostatek kořistního vybavení i anglicky mluvících mužů však nakonec Skorzenyho donutily postupovat ve druhém sledu. V prvních dnech jednotka uvázla v obrovské dopravní zácpě, která vznikla v okolí Losheimu.

Vzhůru do akce

Časový plán celé ardenské ofenzivy se začal brzy zpožďovat, a tak hned druhého dne večer Skorzeny nadřízeným navrhl, aby 150. tanková brigáda operovala jako běžná armádní jednotka. Velení 6. tankové armády souhlasilo a dalo brigádě za úkol postupovat koordinovaně s 1. tankovou divizí Leibstandarte SS Adolf Hitler. Otto Skorzeny měl nyní zkoncentrovat své síly a pak zaútočit směrem na Malmédy, čímž by pomohl zajistit pravé křídlo německé ofenzivy.

Již 17. prosince vstoupili nepozorovaně do města němečtí průzkumníci, kteří hlásili, že spojenecké obranné pozice nestojí za řeč. Cestu měly blokovat jen zátarasy a menší jednotky. Američané však mezitím přisunuli větší množství pěchoty. Dvacátého prosince odpoledne navíc padl jeden z německých vojáků do zajetí a při výslechu prozradil, že se na další ráno chystá silný útok.

Američané se náležitě připravili a Skorzenyho pravé křídlo odrazili prakticky pouze silnou dělostřeleckou přehradnou palbou. Na levém křídle se postup zpočátku dařil, ale kolem půl jedenácté dopoledne se zvedla mlha a obránci měli najednou Němce před sebou jako na stříbrném podnose. Křížová palba podpořená i v tomto sektoru silnou dělostřelbou nakonec donutila 150. tankovou brigádu ustoupit. Otto Skorzeny později vzpomínal, že mu chyběly především těžké zbraně.

Na Štědrý den prý sice dostal baterii osmi granátometů, s těmi ale přišlo pouhých dvacet granátů. Brigáda zůstala v první linii až do 28. prosince 1944, ale žádného většího úspěchu nedosáhla, byť dokázala alespoň držet frontu proti vzrůstajícímu spojeneckému tlaku. Jednotka se nakonec stáhla do týlu a v průběhu ledna byla rozpuštěna. Zbylí příslušníci mužstva se pak vrátili ke svým mateřským útvarům.

V týlu nepřítele

Z několika desítek jazykově nejlépe vybavených mužů zformoval Otto Skorzeny velitelskou rotu, která poté operovala za nepřátelskou linií. Einheit Stielau pojmenovaná podle svého velitele se rozdělila do několika menších týmů o síle tří až šesti mužů. Ty pak nepozorovaně pronikaly frontou a šířily chaos. Němci například otáčeli směrové cedule, rozmisťovali značky varující před minovými poli a přerušovali telefonní linky.

Celkově vyslal Skorzeny do akce osm týmů, z nichž se pouze dva nevrátily zpět. Jeden z nich Američané zajali, když záškodníci nebyli schopni říci požadované heslo. Při výslechu pak jeden z nich prozradil, že úkolem 150. tankové brigády je mimo jiné zajmout generála Eisenhowera, čemuž mimochodem tento Němec sám věřil. Panika v řadách Američanů se pak ještě rozšířila.

Otto Skorzeny v rámci operace Greif opět prokázal, že je mistrem záškodnické činnosti. Pouhých 32 mužů v amerických uniformách na sebe vázalo po dlouhou dobu tisíce spojeneckých vojáků, přičemž pouze osm Němců se z akce nevrátilo. Hlavnímu cíli – dobytí mostů přes Mázu, se ale 150. tanková brigáda ani nepřiblížila, takže jako celek tato podpůrná operace ztroskotala. Tento bájný gryf svůj úkol nesplnil.

Strach v amerických liniích

Akce 150. tankové brigády neměly větší přímý vojenský význam, ale přesto dokázaly situaci na frontě a především v nepřátelském týlu ovlivnit. Američané se velmi obávali záškodníků oblečených do spojeneckých uniforem a v prosinci vypukla v jejich řadách téměř hysterická panika. Vojáci se na potkání zastavovali a pokládali si různé kontrolní otázky, které měly prokázat, že dotyčný je doopravdy Američan.

K oblíbeným patřily dotazy na hlavní města různých států USA či sportovní nebo herecké hvězdy. Několikrát se stalo, že i generálové jako Bruce Clarke nebo Omar Bradley strávili několik hodin na kontrolním stanovišti, když sice měli své služební průkazy, ale nedokázali správně odpovědět. Různé drby a klepy se šířily také ohledně poslání Skorzenyho záškodníků. Jedním z nejrozšířenějších bylo, že mají za úkol unést nebo zabít vrchního velitele spojeneckých sil v západní Evropě generála Eisenhowera. Ten pak byl svým okolím přinucen strávit většinu bitvy v bezpečí svého velitelství ve Versailles. 


Další články v sekci