Zánik giganta: Megaledovec A23a se po 40 letech na moři změnil v modrou kaši

Kdysi největší ledovec světa, který se odlomil od Antarktidy v roce 1986, skončil svou pouť v jižním Atlantiku.

16.01.2026 - Stanislav Mihulka


Ještě nedávno byl A23a synonymem ledového giganta – v době své největší slávy měl rozlohu přes 12 000 km², tedy více než celý Středočeský kraj. Dnes se však podle nejnovějších satelitních snímků mění v „modrou kaši“, která jasně signalizuje jeho blížící se zánik. Tím se uzavírá i jedna dramatická kapitola jednoho z nejstarších ledovců moderní historie.

Cesta ledového giganta

Ledovec A23a se odlomil od antarktického šelfu Filchner–Ronne v létě roku 1986. Na rozdíl od většiny ledovců se však nevydal na plavbu oceánem. Jeho masivní podmořská část se zachytila o mořské dno, což z něj učinilo ledovou kuriozitu: po téměř 40 let zůstal prakticky na jednom místě a díky blízkosti „mateřského“ šelfu ztrácel jen minimum svého objemu. Právě to z něj dělalo jeden z nejstarších známých ledovců moderní historie.

Teprve v roce 2020 se ledovec A23a konečně uvolnil a vydal se na cestu oceánem. Ani ta ale nebyla úplně přímočará. Nejprve se dostal do obřího oceánského víru, který ho měsíce otáčel na místě jako káču. Když se z něj v prosinci 2024 konečně osvobodil, zamířil přímo k ostrovu Jižní Georgie. 

Vědci se tehdy obávali, že ledovec znovu najede na mělčinu a způsobí ekologickou katastrofu – například tím, že zablokuje přístup tučňáků k potravě. Nejhorší scénář se však naštěstí nenaplnil: v květnu 2025 se A23a začal rozpadat ještě před dosažením ostrova.

Ledový epitaf 

Nejnovější snímky z družice Terra z 26. prosince ukazují, jak se tento dřívější kolos změnil k nepoznání. Ledovec A23a je dnes zhruba třetinový ve srovnání se svou původní velikostí a jeho povrch pokrývají jezírka jasně modré vody, oddělená silnými bílými okraji. Kolem ledovce se rozprostírá šedivá ledová tříšť a stovky menších kusů, které se odlomily z jeho okrajů.

Tato „modrá kaše“ vzniká z jezírek tajícího ledu, která jsou důsledkem ztráty vnitřní pevnosti ledovce. Podle klimatologa Teda Scambose voda z jezírek zatéká do trhlin v ledovci a ty pak dále rozevírá. Na povrchu ledovce tím vznikají nápadné pruhy.

Směr trhlin navíc pravděpodobně kopíruje rýhy na spodní straně ledovce – památku na staletí, kdy se ledovec pomalu posouval po podloží ještě jako součást antarktického šelfu. Je pozoruhodné, že tyto struktury zůstaly čitelné i po tolika letech.

Pohled na ledovec A23a z paluby Mezinárodní vesmírné stanice, 27. prosince 2025. (foto: NASA Earth Observatory, CC BY-SA 4.0)

Další snímek z Mezinárodní vesmírné stanice z 27. prosince už ukazuje povrch A23a mnohem kompaktnější, což naznačuje, že výrazné pruhy rychle mizí. Není zatím jasné, kolik z ledovce ještě zbývá – nebo zda už nezačal definitivně zanikat.

Příběh ledovce A23a tak končí symbolicky: obří masa ledu, která desítky let vzdorovala času i oceánu, se nyní rozplývá v barevné jezírko – jako tichý, ale vizuálně fascinující epitaf jedné ledové legendy.


Další články v sekci