Kam turisté nejezdí: Rozhovor s cestovatelem a průvodcem Janem Styblíkem

23.05.2020 - Vilém Koubek

Cestovatel Jan Styblík žije už řadu let na jihovýchodě Asie, kde zažil nespočet dobrodružství. A mimo jiné se stal svědkem, jak se oblast postupně proměňuje vlivem turismu, který otupuje tradiční kulturu

<p>Tradiční vesnice Nagů v odlehlých a nepřístupných horách severní Barmy.</p>

Tradiční vesnice Nagů v odlehlých a nepřístupných horách severní Barmy.


Reklama

Na jihovýchod Asie jste jezdil na delší pobyty a nakonec jste se tam přestěhoval. Co vás na ní tak okouzlilo?

Okouzlila mě pestrost zemí a jednotlivých oblastí. Podle mě se nedá jednotlivé státy obecně charakterizovat, neboť se výrazně liší i v rámci svých hranic. Líbilo se mi, že v mnoha lokalitách narazíte během pár kilometrů na spoustu etnických skupin, které žijí každá jinak. A ta rozmanitost je opravdu úžasná, mluvíme o desítkách a desítkách etnických skupin, jež se liší nejen tradičními oděvy, což je nejzřejmější, ale i jazykem, a tedy příslušností k jednotlivým jazykovým rodinám, vírou, zemědělstvím, stylem domů, svátky, pravidly při uzavírání manželství…

Promlouvá do zmíněné rozličnosti také obecná chudoba jihovýchodní Asie?

Jako se nedají zobecňovat jednotlivé země, nelze ani obecně říct, že celý region je chudý, tak to určitě není. Ale obecně platí, že bohatá jsou velká města a turistická centra, zatímco chudé zůstávají jisté části venkova a zejména horské oblasti – a právě hory obývá velký počet etnických skupin.

Za jejich rozličností ovšem nestojí chudoba, přestože určité vlivy tady existují. V horách jsem opakovaně narazil na společenství, která jsou i dnes téměř plně soběstačná, veškeré potraviny si vypěstují, tkají si vlastní látky na tradiční oděvy, domy si stavějí z materiálů, jež mají k dispozici v lesích, a můžu říct, že často žijí velmi spokojeně, i když z našeho pohledu bohatá nejsou. Jakmile přijde „civilizace“, tradiční kultura se začne měnit, často jako první zmizí tradiční oděvy, potom stavební materiály a pokračuje to dál. V některých regionech už téměř nepoznáte, o jakou etnickou skupinu se jedná. Tradice se ztrácejí rychleji také s tím, jak moc je lokalita propojená s „civilizovanou“, většinovou částí země. Takže ano, v důsledku mnoha vlivů si tradice často nejdéle udrží chudší lidé, kteří do oblasti přišli relativně nedávno, ale nejedná se o pravidlo.

Co přivedlo do horských oblastí ona „mladá“ etnika?

Většina etnických skupin v pevninské jihovýchodní Asii – tedy v Barmě, Laosu, Thajsku a Vietnamu – pochází z různých území na severu, odkud v průběhu staletí a tisíciletí utíkaly před silnějšími etniky, násilnou asimilací, zotročením a aby si zachovaly vlastní identitu. S sebou si přinesly svou kulturu. Na lidi, kteří do oblasti přišli jako poslední zhruba před dvěma sty lety, už zbylo místo jen vysoko v málo úrodných horách. Ve své domovině přitom žili výrazně líp, často tam měli velká bohatá království i města. Potom však skončili na vrcholcích hor v nuzné vesnici, a protože nemají kam jít, už tam i zůstanou. Nižší oblasti hor a údolí jsou totiž plná.  

Takže v horách jsou v podstatě v „bezpečí“ před civilizací. Jak moc je tedy v nížinách vidět, že se stal jihovýchod Asie oblíbenou turistickou destinací? Přizpůsobují se tamní obyvatelé tomu, co chtějí turisté vidět a jakou mají o Asii představu?

Nížiny se samozřejmě od hor obydlených menšinami naprosto liší a jsou hospodářsky velmi rozvinuté. Mluvíme o nesmírně dlouhé historii a dnes mnohamilionových městech i turistických centrech, kam přijíždějí lidé z celého světa. V podstatě všechny země regionu se stávají na turistickém ruchu stále závislejšími a mnoho obyvatel se do něj zapojuje, takže je vidět, že se místní požadavkům a představám návštěvníků přizpůsobují víc a víc.

Z cestovatelských výzev jsou turistické atrakce

Takto se však nemění jen stávající turistická centra v nížinách. Návštěvníci intenzivněji míří i do hor, tudíž se čím dál rychleji proměňuje také tamní život, přičemž na tom mají velký podíl agentury a masový turismus. Vidím to třeba ve Vietnamu, kam jezdím do hor na motorce už spoustu let: Byly doby, kdy jsem týdny nepotkal žádné jiné turisty. Před pár roky se ovšem situace začala měnit, objevili se západní cestovatelé, nejprve se drželi hlavních silnic, ale postupem času se přesunuli k vedlejším. Na podobné výlety teď jezdí na motorce i mládež z velkých měst. A navíc také organizované skupiny v autobusech.

Jak se přizpůsobování turismu projevuje?

Dřív bylo naprosto běžné, že vás místní lidé pozvali domů na čaj nebo na jídlo – dneska už se vám spíš snaží něco prodat. Stavějí se nové hotely, otevírají se další turistické restaurace, mnohá horská městečka se během pár let proměnila doslova k nepoznání. Smutná je situace na trzích, které čím dál víc agentur nabízí jako velké „původní dobrodružství“. Dopadlo to ovšem tak, že se tam prodává stále víc suvenýrů a místní nemohou mezi davy fotících turistů ani projít. Z původně malého horského trhu je pouťová atrakce. 

Přizpůsobování má někdy úsměvnou podobu, u hlavních silnic v horách často uvidíte skupinky výletníků z měst, kteří se za poplatek fotí v políčku osázeném barevnými květy. A vůbec je nenapadne, že nejde o žádnou původní „divočinu“ a že ty rostliny nejsou místní, ale vysázené jen kvůli nim, aby se mezi nimi za poplatek vyfotili.

A co když původní obyvatelé vnímají turismus negativně a nesouhlasí se změnami, jež přináší. Mají před nimi kam odejít?

Ne. Nemají žádnou možnost s tím cokoliv udělat a nemají ani téměř žádnou možnost se do turismu zapojit. Naprostou většinu cestovních agentur, stejně jako stánkařů a různých prodejců představují lidé z nížin a velkých měst, v horách jsou jen kvůli výdělku. Z nížin také pochází převážná část průvodců, kteří o místní kultuře mnohdy nevědí vůbec nic. Jak jsem zmínil, v původně malých horských městečkách se stavějí hotely a restaurace, což na tradiční život taky negativně dopadá – místní lidé z toho velmi často nemají naprosto nic.

Jenže změny ani zdaleka nepřináší jen turismus. I hluboko v horách vznikají nová města, vyrůstají celé kaskády přehrad, místo lesů se zakládají plantáže, otvírají se doly, v podhůří se budují továrny. Dokonce i v malých osadách uvidíte plakáty lákající vesničany na práci do fabriky. Tím se všechny změny ještě zrychlují, aniž by je místní mohli jakkoliv ovlivnit. Navíc také v horách výrazně roste nerovnost.

Kdybych tedy chtěl objevovat území mimo vliv turistů, kam mám zamířit?

Hodně záleží na tom, jakým způsobem hodláte cestovat a co chcete vidět. Často se na mě obracejí turisté o radu s tím, že by si přáli skutečně autentický zážitek z etnické vsi, ale přitom zůstat v pohodlí – a to nejde dohromady. Existuje spousta cestovních agentur, které pro turisty připraví program s noclehem v místní vesnici a s lokálními jídly, kdy mají k dispozici povlečenou postel i sprchu. Není to sice autentické, ale mnoha lidem to takto vyhovuje. Já raději jezdím na motorce co nejdál od civilizace, dávám přednost noclehu s místními přímo v jejich domě, kdy jím totéž, co oni. A pokud se místo sprchy polévají vodou z pramene, udělám to taky. Jestliže chci život lidí mimo civilizaci aspoň trochu poznat, musím se do něj sám zapojit. 

A co rizika na podobně dobrodružné cestě?

Může jich být víc, záleží na konkrétní oblasti. Cestou do hor je zřejmě nejrizikovější doprava. Řidiči v regionu nemají naprosto žádný pud sebezáchovy a nechápou význam slova „ohleduplnost“, takže musíte počítat s tím, že každou chvíli budete před náklaďákem sjíždět ze silnice. Často jsem zažil sesuvy půdy, utržené části vozovky, opakovaně jsem míjel zdemolovaná auta či motorky, vedle kterých ležel na zemi prostěradlem zakrytý řidič, s vonnými tyčinkami u hlavy…

Vstříc dobrodružství

V Barmě je navíc z bezpečnostních důvodů nepřístupná spousta oblastí, protože tam operují protivládní etnické armády a střílí se tam. A to i v regionech, kam ještě před pár lety jezdili západní turisté na výlety. Před dvěma roky se v jedné dřív oblíbené turistické destinaci vydali dva cizinci s místním průvodcem na trek – šlápli na minu, jeden zemřel, druhý skončil s těžkým zraněním. A loni v prosinci se stalo něco podobného. V některých etnických oblastech Barmy opravdu hrozí velké nebezpečí, a pokud je nějaké místo turistům nepřístupné, má to často velmi dobrý důvod. 

Jakým způsobem se vstup do zapovězených lokalit hlídá?

V Barmě se na silnicích vedoucích do nebezpečných oblastí nacházejí kontrolní stanoviště, za hlídání zodpovídají i místní lidé, řidiči autobusu vás nesmějí do nepřístupné lokality vzít, hrozí jim za to přísný postih. Můžete spát jen v povoleném hotelu, kontroluje vás cizinecká policie, která se podle dané oblasti chodí ptát, kam se ten den chystáte a jestli jste se večer vrátili. A berou to velmi vážně.

Během svých cest na severozápad Barmy jste se setkal s kmenem Nagů, „bývalých“ lovců lebek. Jak takové etnikum reaguje na západního člověka? 

Pro zajímavost, ten lov lebek není až tak dávný. Podle jednotlivých oblastí mluvíme ještě o sedmdesátých, ale i devadesátých letech minulého století. 

Obecně tam panuje určitý stud, protože mnozí z nich cizince nikdy neviděli. Potom taky záleží, kde přesně se s nimi setkáte. Při jedné z cest do oblasti jsem navštívil městečko, kam vede přes hory silnice a dosáhne tam mobilní signál, pro cizince však zůstává běžně nepřístupné. Dostal jsem se tam v době místního festivalu a lidé se se mnou chtěli nadšeně fotografovat, byly jich desítky. Díky mobilům měli povědomí o světě, ale žádného cizince nikdy neviděli naživo. 

Jiné je to samozřejmě v odlehlých horách, kde není mobilní signál, ale ani elektřina či voda a kam nevedou silnice – neexistuje tam naprosto žádná infrastruktura a cestou do vesnice třeba musíte přebrodit řeku. Pro tamní obyvatele budete úplná novinka: Malé vystrašené děti s křikem utečou, dospělí vás budou brát jako zajímavost. 

Takže jste nikdy nenarazil na vesnici, kde by se k vám nechovali zrovna přátelsky?

To ne, v naprosté většině míst jsou lidé velmi přátelští, i když často nevědí, jak k vám přistupovat. Ale v jedné vesnici, kde byly asi dvě třetiny obyvatel závislé na opiu, se moc vlídně nechovali – to ovšem ani mezi sebou a šlo čistě o důsledek pokročilé závislosti.

Jakým způsobem komplikují cestovateli v jihovýchodní Asii život vlády jednotlivých zemí, jež často vzešly z nedemokratických režimů?

Tyto vlády se obecně snaží návštěvníky nalákat, ale samozřejmě chtějí, aby jezdili to turistických oblastí a tam utráceli. Nerady vidí, když se chce někdo dostat do problematických lokalit. A důvodů, proč jsou určité oblasti „problematické“, existuje celá řada. V mnoha zemích obecně nesmíte spát mimo hotel nebo registrované ubytování, v Barmě navíc ne mimo hotel s licencí k ubytování cizinců. Výjimka platí, pokud jedete na výlet s licencovaným průvodcem, ale i s tím byste měli nocovat jen v povoleném ubytování.

V Barmě na turisty dohlíží cizinecká policie, které všechny hotely odevzdávají registrační karty. A její příslušníci nechtějí mít starosti navíc, takže i když určitá oblast není oficiálně nepřístupná, budou vás chtít mít pod dohledem, aby nedošlo k nějakým komplikacím. Poslední slovo má tudíž hlavní náčelník místní cizinecké policie. No a jak jsem zmínil, v zemi jsou některá místa skutečně nebezpečná, probíhají tam boje, takže pro jistotu zůstávají nepřístupná i rozsáhlá území okolo. Barma je navíc specifická v tom, že nikdy nevíte, co se bude dít. Ozbrojených etnických skupin tam působí velký počet a vztahy s vládním vojskem se neustále mění. Do určité lokality tak může být přístup znemožněn ze dne na den. 

A nedají se „zapadlá“ etnika navštívit v nějakých dostupnějších oblastech?

Pokud myslíte horské etnické skupiny, možné to samozřejmě je, například v různých horských turistických městečkách nebo na trzích, kam jezdí autobusy plné turistů. Podobný zážitek však pochopitelně nemá s původním místním životem těch lidí nic společného. 


Jan Styblík

Profesionální průvodce, fotograf a překladatel. Na jaře 1998 se vydal na svou první cestu po jihovýchodní Asii – a nakonec si v Thajsku vybudoval druhý domov. Často navštěvuje Barmu, Vietnam, Kambodžu, Laos a Indonésii a také tam zajišťuje poznávací zájezdy. Fotografie prezentuje na výstavách i při promítáních a nabízí jejich prodej. Více se dozvíte na janstyblikphotography.com a na Instagramu: @janstyblik_photography.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mamuti patří k dávným živočichům, u nichž existuje alespoň teoretická šance, že se nám je podaří naklonovat.

Zajímavosti

Únosů mladých žen a dívek indiány se v historii odehrálo hned několik

Historie

Soustava evropských teleskopů

V provozu od roku: 1998–2001
Průměr: každý ze čtyř dalekohledů 8,2 m

Soustava dalekohledů VLT (Very Large Telescope) představuje vlajkovou loď evropské astronomie pro pozorování vesmíru ze zemského povrchu. Jedná se o největší systém evropských teleskopů: Vyrostl na hoře Cerro Paranal na severu Chile, v centrální části pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě. Dalekohledy spravuje Evropská jižní observatoř (European South Observatory, ESO), k jejímž členům se od roku 2007 řadí i Česká republika. 

Základ observatoře tvoří čtyři dalekohledy, každý o průměru 8,2 m: Antu (v provozu od roku 1998), Kueyen (1999), Melipal (2000) a Yepun (2001). Kromě toho do soustavy patří i čtyři pomocné přístroje o průměru 1,8 m. Mohou pracovat všechny společně, a vytvořit tak obří interferometr VLTI, který astronomům umožní sledovat až 25× jemnější podrobnosti než v případě každého teleskopu zvlášť.

Do vybavení dalekohledů jsou zařazovány stále nové a dokonalejší detektory i kamery. Například zařízení GRAVITY pro interferometr VLTI provedlo první přímé pozorování exoplanety prostřednictvím optické interferometrie. Díky této metodě se podařilo odhalit komplexní atmosféru tělesa, v níž oblaka železných a křemičitých částic víří v bouři planetárních rozměrů. Použitý postup nabízí jedinečnou možnost průzkumu dnes známých planet mimo Sluneční soustavu.

Přístroj GRAVITY rovněž přinesl další důkaz dlouho předpokládané přítomnosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Nová pozorování zachycují shluk plynu obíhající po kruhové dráze těsně nad horizontem událostí, a to rychlostí odpovídající až 30 % rychlosti světla. 

Vesmír

Požáry v Grónsku z roku 2017

Věda
Zajímavosti

Karikaturisté ukazovali bitvu jako klání generálů – v zákopech ale trpěly desetitisíce vojáků.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907