Když se Západ potká s Východem: Národní muzeum západního umění v Japonsku navrhl slavný Le Corbusier
Evropu už několik staletí fascinuje Japonsko se svou unikátní estetikou. Věděli jste však, že je obdiv vzájemný? Japonci milují evropské historické slohy i modernismus, a neváhali jim proto zasvětit celé muzeum v Tokiu.
Bohatě strukturovaná fasáda vytváří mimořádně živý, a přesto klidný dojem. (foto: Wikimedia Commons, Kakidai, CC BY-SA 4.0)
Národní muzeum západního umění vzniklo v roce 1956, aby oslavilo obnovu diplomatických vztahů mezi Francií a Japonskem po skončení druhé světové války. Země galského kohouta zde přitom nefiguruje nijak náhodně: Poté, co se Japonsko během období Meidži otevřelo světu, se právě francouzské umění – a především impresionismus – stalo pro ostrovní umělce zdrojem obdivu a inspirace. Vzájemný vztah potom podpořila skutečnost, že jak Claude Monet, tak Vincent van Gogh se ve svých dílech inspirovali právě japonskou estetikou.
Základ kolekce západního umění vytvořila sbírka průmyslníka Kódžiró Macukaty, která byla uložena ve Francii a tamní vláda ji za války zkonfiskovala. Když potom Japonsko požádalo o její navrácení, měli Francouzi podmínku: Pro kolekci musí vzniknout muzeum a musí ho postavit jejich architekt. Bylo jasné, že nepůjde o nikoho jiného než o Le Corbusiera, který již tehdy představoval legendu.
Brutální, přesto jemné
Le Corbusier se stal průkopníkem železobetonových konstrukcí, jejichž éra sice začala už před válkou, ale naplno propukla teprve v 50. letech. Architekt patřil mezi hlavní hybatele tzv. brutalismu, který z funkcionalismu přejal důraz na plochy a jako jediný prvek zdobnosti k nim přidal plně přiznanou režnou strukturu betonu.
Francouzský tvůrce přiřkl japonské budově relativně nízký a jednoduchý profil, jenž nevyčnívá nad okolní stromy, s bohatě strukturovanou fasádou. Po vnitřním obvodu stavbu ve dvou patrech obepínají galerie, ale její jádro se otevírá do velkého prostoru hostícího umění 19. století. Další haly pro expozici artefaktů potom prosvětluje bezpočet kulatých stropních oken. Interiér je strohý a jednoduché prostředí s kachličkami v pískových, béžových či okrových odstínech evokuje tradiční japonské příbytky.
Brutalistní stavba podobného druhu je každopádně na Dálném východě unikátní a zápis na prestižní seznam UNESCO – spolu s dalšími sedmnácti budovami navrženými Le Corbusierem – si plně zaslouží.
