Kocour Líba se zařadil mezi nejslavnější hračky světa a ikony designu

S kocourem Líbou si bez jakéhokoliv přehánění hrály miliony dětí, a to snad na všech kontinentech kromě Antarktidy. Jeho harmonikové tělo a pískání působily na nejmenší jako magnet a jedinečný design neunikl producentům po celém světě. Na výrobu Líby se však neobtěžovali získávat autorská práva a jeho podobu si přivlastnili nelegálně. 

Legendární hračka vznikla v roce 1963 a tvořila součást série harmonikových výrobků, s nimiž přišla Libuše Niklová v závodě Fatra Napajedla. Pracovala v podniku teprve dva roky, ale záhy se ukázala jako jedna z jeho největších posil. Líba, na kterého získala patent, se proměnil v hvězdu hračkářského nebe a nebylo školky či domácnosti, kde by se neobjevil. „Proti zahraničním výrobkům, jež se většinou dekorují bez ohledu na tvar, se moje návrhy snaží o souznění jednoduchosti tvaru s dekorem,“ popsala svůj tvůrčí postup. 

Inspirace na unikátní design přišla stejně jako v mnoha jiných případech náhodou: Niklová si všimla trubic ze splachovací nádržky, jež se v podniku vyráběly, tzv. husích krků. A dostala nápad udělat z nich těla zvířátek, čímž vytvořila první ohebnou hračku z plastu na světě. „Brala jsem zřetel především na to, aby mělo dítě možnost hrát si co nejtvořivěji. Jelikož jsou tato zvířátka pružná a ohebná, může dítě napodobovat plížení, protahování i mňoukání, jak ho pozoruje v přírodě, jako by hrálo divadlo s loutkami – na rozdíl od jiných hraček, kde se stává pouhým pasivním pozorovatelem, neboť se pohybují na setrvačník či na klíček,“ vysvětlila Niklová.  

Hvězdná hodina

Ačkoliv později přišla se spoustou dalších nafukovacích zvířátek a plavacích kol, s nimiž vyrůstal prakticky každý malý obyvatel Československa, Líba zůstával stálicí – do roku 1970 se ho vyrobilo přes 1,2 milionu kusů. Coby všeobecně dostupný produkt si zřejmě našel cestu i za hranice, v kufru nějakého turisty. A přestože Fatra jeho design nikdy neprodala, začaly se po světě objevovat kopie. Do Napajedel doputovaly zmínky, že ho vyrábějí například v Maďarsku, ale nikdo s tím nic nedělal.

„Řekl bych, že to bylo dané dobou a také politickou situací u nás. Všechny ty kopie v zahraničí vznikaly po roce 1968. Přece jen neexistoval internet, cestování se omezovalo, nebyla ani šance na ně třeba v cizině narazit. Jakmile se někde rozhodli je okopírovat, nešlo to zjistit,“ objasňuje Lukáš Toman. 

Zmíněný sběratel patří mezi ty, kdo stojí za současnou renesancí Líby a za novou vlnou zájmu o práci Libuše Niklové. Ačkoliv přiznává, že se ke kocourovi dostal až jako dospělý, jeho design ho uchvátil a od té doby věnuje spoustu energie mapování proměn hračky a míst, kde ji také vyráběli. „Líbu jsem objevil v zemích jako Argentina, Tchaj-wan, Estonsko, Francie, Guatemala, Hongkong, Izrael, Polsko, nebo i Japonsko. Je jich víc než pětadvacet a celkově vznikal ve více než sto šedesáti verzích,“ uvádí. Za velký úspěch považuje, že se mu v Brazílii podařilo vypátrat firmu, která Líbu vyrábí dodnes – i když v křiklavých barvách a s kolečky. Většina exemplářů totiž pochází z produkce již neexistujících podniků. 

Zapomenuté jméno

Zdálo by se, že si Niklová musela v Československu vydobýt velké renomé, jenže o skutečné autorce známé hračky se dlouho moc nevědělo. Po smrti designérky v roce 1981 se na její dědictví zapomnělo. „Když zemřela, žádných poct se jí nedostalo. Její práce se prezentovala především jako úspěch Fatry […]. Revoluce bylo daleko a její odkaz zapadl prachem. Až do roku 2005 si na ni nikdo nevzpomněl, znali ji jen odborníci. Pak ovšem její práci připomněla Tereza Bruthansová v knize Czech 100 Design Icons,“ líčí Toman. 

Když potom v roce 2010 vyšla o Niklové celá monografie, dveře slávy se začaly otevírat. Jejímu dílu se věnovala například výstava v pařížském Louvru a ukázky její práce v čele s kocourem Líbou byly vystaveny i v Kjótu nebo ve slavném newyorském Museum of Modern Art. Dnes se tak Líba řadí k ikonickým hračkám minulého století a žádná kniha zaměřená na plastový design se bez něj neobejde.

TIP: Století populární síťovky: Za vynálezem Vavřína Krči stála móda krátkých vlasů

Do českého povědomí jej vrátila mimo jiné expozice v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, kterou pomohl zorganizovat právě Toman spolu s výtvarníkem Petrem Niklem, synem Libuše Niklové. Výstava se konala při konferenci Mezinárodní rady muzeí ICOM, na níž došlo i ke slavnostnímu pojmenování hračky. Věřte nebo ne, jméno po své stvořitelce dostala až díky zmíněné konferenci a do té doby se jí říkalo prostě „harmonikový kocour“. Toman doufá, že se výrobu Líby podaří v České republice obnovit, ale kvůli hygienickým požadavkům půjde zřejmě o komplikovaný proces. Pokud by ovšem neměl nálepku „hračky“, nýbrž uměleckého výrobku, mohl by se nejspíš do obchodů opět vrátit.