Krásné a užitečné turmalíny: Kameny barvy duhy

17.08.2017 - Hana Laudátová ve spolupráci Vladimírem Hrazdilem

Turmalín není jen ceněný drahý kámen. Podává také zajímavé svědectví o rozvoji lidského poznání. Odhalování jeho pozoruhodných vlastností vedlo od využití při čištění námořnických dýmek až k uplatnění v tryskových motorech nadzvukových letadel

Růžový turmalín z Jeclova -<p>Jedním z nejznámějších nalezišť růžového turmalínu u nás je Jeclov u Jihlavy. Zdejší rubelity však jen zcela výjimečně dosahují šperkařské kvality</p>
Růžový turmalín z Jeclova -

Jedním z nejznámějších nalezišť růžového turmalínu u nás je Jeclov u Jihlavy. Zdejší rubelity však jen zcela výjimečně dosahují šperkařské kvality


Reklama

Název turmalínu je odvozen ze sinhalského (domorodý jazyk ostrova Srí Lanka) jména tura mali, což znamená „ten který přitahuje popel“. Turmalín je totiž skutečně schopen přitahovat drobné částečky. Stačí jej zahřát v ruce či na slunci. Tato pozoruhodná vlastnost zaměstnávala odbornou i laickou veřejnost po několik století a učinila z turmalínu vyhledávanou surovinu pro nejrůznější talismany. Krása spojená s neznámými silami – co víc si u drahého kamene přát?

Těžko zařaditelné skvosty

Kámen všech barev – tak lze nazvat turmalín. Po celém světě se nachází v mnoha variacích: černý, hnědý, červený, žlutý, zelený, modrý, bezbarvý či průhledný. Žádný jiný minerál nenabízí takovou škálu nádherných barev. Některé turmalíny mohou být dokonce dvojbarevné či trojbarevné. Velkou pozornost vzbuzují takzvané melouny, tedy turmalíny s červeným středem a zeleným okrajem. Zvláště efektní jsou průřezy takovýmito krystaly.

TIP: Kouzlo achátových pecek aneb Kamenné kresby přírody

Pojmem turmalíny dnes označujeme skupinu minerálů s poměrně různorodým chemickým složením. Jedná se o složité bórokřemičitany obsahující řadu kovů (především hliník, sodík, hořčík a železo). Na rozdíl od některých jiných minerálů není obvykle snadné turmalín určit bez chemické analýzy. Z tohoto důvodu také trvalo několik století, než byly turmalíny definovány jako samostatná skupina. Jejich vzhled je totiž stejně jako zbarvení mimořádně mnohotvárný. Přestože se skoryly (černé turmalíny) běžně nacházejí po celém světě, dlouho si je nikdo nespojoval se zelenými krystaly tzv. brazilského smaragdu či uralskými vzorky rubelitu malinové barvy. Až v roce 1908 byl zaveden pojem elbait (podle ostrova Elba) pro všechny barevné turmalíny. Že jsou turmalíny mimořádně složitou skupinou, dokazuje i fakt, že jejich moderní odborná klasifikace není uzavřená dodnes.

Z dýmek do tryskových motorů

„Tajemné“ vlastnosti turmalínu se podrobněji vědecky zkoumaly od 18. století. Zvláštní síly tohoto kamene se aktivovaly především máčením v horké vodě. Tím se turmalín zahřál a přitahoval či odpuzoval popel, železný prášek nebo kousky papíru. V této době už byly elektrické vlastnosti poměrně dobře známy. Předpokládalo se však, že elektřinu lze vyvolat pouze třením. U turmalínu však vědci popisovali tzv. pyroelektřinu či termoelektřinu, tedy elektřinu vyvolanou zahřátím. Až v roce 1766 vyslovil švédský badatel Torbern Bergman názor, že příčinou vzniku elektřiny není samotná teplota, ale změny na povrchu kamene – konkrétně roztahování a smršťování. Pokusy s turmalíny prováděl i vynálezce hromosvodu Benjamin Franklin. Ten si dokonce nechal vytvořit prsten, v němž byl na čepu zasazený turmalín, jímž tedy bylo možné otáčet na kteroukoliv stranu. Při nošení se teplem prstu turmalín elektrizoval a přitahoval pak lehká tělíska.

Postupně byly obdobné vlastnosti jako u turmalínu pozorovány i u dalších kamenů. Ukázalo se, že jde o jev společný nevodivým minerálům bez středu symetrie (jejich krystal má na každém konci jiný tvar ukončení). Tato nestejnost umožňuje opačné nabití (pozitivní a negativní) na dvou koncích polární osy minerálu. Dnes tuto vlastnost nazýváme piezoelektřinou. Jev, který holandští námořníci používali k čištění svých dýmek od popela, dokáže dnešní věda využít k vysoce citlivé registraci vyzařování tepla. Protože turmalín na rozdíl od jiných piezoelektrických minerálů zvládá i teploty nad 700◦C, hlídá ve formě takzvaného akcelerometru vibrace leteckých tryskových motorů.


To všechno jsou turmalíny

Názvosloví turmalínů používané u odborné veřejnosti vychází z jejich chemického složení. Mezi sběrateli i laiky se však stále používá následující pojmenování na základě barev:

Rubelit – růžová až červená odrůda turmalínu patří mezi nejznámější a nejvyhledávanější. Dlouhou dobu byl rubelit chybně považován za rubín (mají velmi podobnou barvu). Až v dnešní době, kdy je možné určit kameny bez jakéhokoliv poškození, dokázali vědci odhalit nejrůznější záměny u světoznámých šperků. Tak například některé rubíny v ruských korunovačních klenotech jsou ve skutečnosti rubelity. Stejně tak nejvýznamnější kámen svatováclavské koruny (červený, umístěný v samém centru) už není rubínem ale rubelitem. Tím naše země ztratila primát ve vlastnictví největšího rubínu umístěného ve šperku. Přesto je tento kámen mimořádně významný – jedná se totiž o jeden z nejstarších šperkařských rubelitů na světě. Nejznámější naleziště rubelitů leží v Brazílii, Kalifornii, Barmě a Nigerii. Krásné rubelity se však nachází i u nás (např. v Rožné na Vysočině).

Skoryl – nejběžnější, černá neprůhledná odrůda turmalínu vyskytující se dost často v krásných vysoce lesklých krystalech značných velikostí. Na rozdíl od jiných turmalínů znali skoryl už středověcí rýžovníci cínu a to jako nevítanou příměs ve výsledku svého snažení. Skoryl je i poměrně běžným minerálem některých hornin. Ve špercích se používá jen vzácně.

Verdelit – zelená odrůda turmalínu, ceněné jsou především teplejší jasně zelené odstíny. Do Evropy se verdelity dostávaly až v 16. století a to pod názvem „brazilské smaragdy“. Kromě Brazílie se krásné verdelity dovážejí z Afghánistánu a Pákistánu.

Indigolit – modrá velice ceněná odrůda turmalínu, která je opět známá především z Brazílie, ale i z Mosambiku či z Kalifornie.


Císařský rubín Rudolfa II.

Kdo se zajímá o historii drahých kamenů, dříve nebo později narazí na zprávy o pokladu, který během svého života nashromáždil na pražském hradě císař Rudolf II. Jeho součástí měl být i pověstný „císařský rubín“. Podle všeho patřil k nejužšímu císařovu majetku a není vyloučeno, že byl po určitou dobu součástí nějakého osobního klenotu, pravděpodobně prstenu. Kde se o tomto tajemném rubínu dozvídáme poprvé? Boëtius de Boodt, osobní lékař Rudolfa II., se o něm zmiňuje ve svém pojednání o drahých kamenech z roku 1609. Podle něj se tento kámen, kterému není v Evropě rovno, velikostí blíží menšímu slepičímu vejci. Dále podotýká, že jej císař dostal darem od sestry Alžběty, francouzské královny, která se po smrti svého muže Karla IX. (1574) odstěhovala zpátky do Prahy. Přestože si de Boodt nedovoluje přímo zmínit, že se podle jeho názoru o rubín nejedná, je z jeho traktátu zřejmé, že o tom silně pochybuje.

Co se dělo s „rubínem“ po smrti císaře? Stal se součástí úspěšného lupu švédských vojsk generála Königsmarka, který sloužil k obohacení sbírek švédské královny Kristýny. Ta se v roce 1654 vzdává trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. a odchází do exilu. Drahý kámen, který už tou dobou není označován za rubín, ale za „rubin balais“ (= spinel) odchází s ním. V Holandsku jej pak královna ve výslužbě zastavuje s ostatními klenoty za 12 000 tolarů. Na dobrých čtyřicet let mizí „císařský rubín“ v sejfu holandského bankéře. Odtud pověstný drahokam vykoupí až v roce 1694 Karel XI., syn Karla X. Tajně tak putuje zpět do Švédska, kde je poprvé pořádně zvážen (255,55 karátů) a oceněn na astronomické dva miliony říšských tolarů!

V korunním pokladu kámen odpočíval až do roku 1777, kdy tehdejší švédský král Gustav III. podniknul cestu do Petrohradu, aby navštívil carevnu Kateřinu II. Byl zde zahrnut dary, které se rozhodl opětovat a tajně carevně daroval i svůj vyhlášený rubín. Teprve po roce vyrozuměl král vládu, aby tento klenot odepsala z královského pokladu. V carské pokladnici ležel klenot zapomenutý více než sto let. Až v roce 1925 ho podrobně zkoumali profesoři Aminov a Fersman. Jako první tak odhalili světu jeho tajemství. Sytě růžový drahý kámen malinového tónu totiž není ani rubín ani spinel. Jedná se o růžový turmalín rubelit, který pravděpodobně pochází z Barmy. Prý dokonce není ani drahokamové kvality! Tento kámen opředený mnoha mýty se dnes úplně ztrácí mezi záplavou zářících klenotů ruského pokladu.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Příroda 9/2011

  • Zdroj fotografií: Vladimír Hrazdil, Moravské zemské muzeum

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kopcovitá krajina Bílých Karpat státní kontrole dlouho unikala. Náročný terén úředníky od návštěv odrazoval. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Jediný zachovaný kus německého 128mm samohybného kanonu s přezdívkou „Sturer Emil“ lze zhlédnout v muzeu v ruské Kubince. (foto: Wikimedia Commons, Alan WilsonCC BY-SA 2.0)

Válka

Kmen Bójů neobýval pouze střední Evropu. Mnohem silnější větev žila v severní Itálii, takzvané Předalpské Galii, kde bojovali s Římany, a dokonce je několikrát porazili.(ilustrace: © Martina Nacházelová - se souhlasem k publikování)

Historie

Podle odborníků z NASA je nejzajímavějším cílem pro vybudování měsíční základny oblast Shackletonova a de Gerlacheova kráteru u jižního pólu. (ilustrace: NASA/Advanced Concepts LaboratoryCC0)

Vesmír

Lesní požár na konci permu

Věda

Karikatura zachycující cara Mikuláše II. a Theodora Roosevelta, který apeluje ve věci krutého zacházení s ruskými Židy. (ilustrace: Wikimedia Commons, Emil Flohri, CC0)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907