Reklama


Kult mrtvých ve starověkém Egyptě: Jak vypadaly pohřební rituály?

17.08.2018 - Vladimír Socha

Staří Egypťané věřili, že život po smrti pokračuje. Věřili ale také, že je třeba jej zajistit, a to především uchováním těla zemřelého. Postupně proto vyvinuli takřka dokonalý způsob jeho mumifikace

<p>Celý proces probíhal za přítomnosti kněze s hlavou Anubise, boha zemřelých, pohřebišť a mumifikace, který byl nejčastěji zpodobňován jako šakal</p>

Celý proces probíhal za přítomnosti kněze s hlavou Anubise, boha zemřelých, pohřebišť a mumifikace, který byl nejčastěji zpodobňován jako šakal


Reklama

V nejstarším období pohřbívali Egypťané své mrtvé v jámách v poušti. Horko a sucho pouštního prostředí mrtvoly rychle vysušilo a vytvořilo jakési „přírodní“ mumie. Mnohá těla ale padla za oběť zvířecím mrchožroutům, proto zanedlouho začali Egypťané pohřbívat své mrtvé v rakvích. To ale přineslo jinou nesnáz – těla se v rakvích rychle rozkládala a podléhala téměř okamžitě hnilobným procesům. Proto museli staří Egypťané přijít na jiný způsob, jak své mrtvé pohřbívat. 

Po mnoha staletích vytvořili celou nauku o mumifikování, kterou v rámci možností své doby dovedli bezmála k dokonalosti. Ostatně starověký Egypt proslul také neobvykle vysokou úrovní svého lékařství. První záměrné mumifikace datujeme již do doby kolem roku 3500 př. n. l. Z této doby pochází nejstarší známé lidské ostatky, na nichž byly identifikovány části látky a pryskyřice sloužící k jejich obalování. Konkrétní metody mumifikace se však v průběhu staletí měnily a zdokonalovaly.

Balzamování

Běžná mumifikace měla dvě základní části – nejdříve balzamování a poté „vlastní mumifikaci“. Když zemřela významná egyptská osoba, bylo její tělo nejdříve přeneseno do stanu, „očistného místa“, který byl později nahrazen stavbou. Tam balzamovači natřeli tělo aromatickým palmovým vínem a očistili jej vodou z Nilu. Jeden z mužů, kteří asistovali hlavnímu balzamovači (často se jednalo o kněze) prořízl levý bok těla a opatrně z něj vyprostil některé vnitřní orgány. K tomuto kroku vedlo Egypťany poznání, že právě tyto části těla po smrti nejrychleji hnijí a podléhají rozkladu. Játra, plíce, žaludek i střeva byly omyty a naloženy v natronu, přírodní solné substanci, používané pro účely vysoušení a uchování tělesných orgánů. Srdce však z těla vyjímáno nebylo, neboť Egypťané věřili, že jde o sídlo inteligence a citu a že je člověk bude potřebovat pro Usirův soud a v posmrtném životě. S mozkem se kupodivu nakládalo mnohem hůř – malým ostrým háčkem jej balzamovači vytáhli skrz nosní dírku ven. Tělní dutinu pak vymyli palmovým vínem, aby zničili hnilobné bakterie. 

Tělo bylo následně posypáno a také zevnitř naplněno natronem, který jej velmi účinně vysušil a napodobil tak podmínky, které by na něj běžně působily v poušti. Všechny tělní tekutiny zachycené v průběhu balzamování a také svršky zemřelého byly odloženy a do hrobky pak ukládány spolu s tělem. Následovala přestávka dlouhá 40 dní, během které se s tělem nemanipulovalo. 

Orgány do kanop

Při novodobé kompletní mumifikaci podle staroegyptského postupu (na Lékařské škole v Baltimoru v roce 1994) se zjistilo, že po 35 dnech působení natronu je tělo natolik odvodněno, že ztratí 62 % své původní hmotnosti. Po vysušení egyptští balzamovači tělo znovu pečlivě omyli vodou z Nilu a důkladně potřeli olejem, aby udrželi pokožku pružnou.

Vysušené tělní orgány byly obaleny lněnou tkaninou a někdy vráceny přímo do těla. Ve starších dobách se ale ukládaly do ozdobných nádob, kanop. Víka těchto malých nádobek byla později krášlena podobiznami čtyř bohů, synů Hora. Když se ustálil zvyk vracet orgány do těla zemřelého, ukládaly se kanopy i nadále do hrobů k zemřelým, ale měly již jen symbolickou funkci. 

Vraťme se však k průběhu samotné mumifikace. Tělní dutina zemřelého byla naplněna suchým materiálem, například pilinami, listím, slámou nebo pruhy lněné látky napuštěné pryskyřicí. Důležité přitom bylo, aby balzamovaný člověk stále vypadal co nejvíce jako živý. Po „napěchování“ tělních dutin opět následovalo pečlivé namazání těla vonnými oleji. Teprve pak bylo tělo připraveno na hlavní část mumifikačního procesu – zabalení do pruhů lněné látky. 

Mumifikace

Nejprve byla pevnými pruhy kvalitní látky obalena hlava a krk mrtvého. Poté byly samostatně obaleny všechny prsty na rukách i nohách. A následně ruce a nohy, každá zvlášť. Mezi jednotlivé vrstvy látky vkládali kněží magické amulety, které měly mrtvého ochraňovat a přinášet mu štěstí či rovnováhu v posmrtném životě. V průběhu úprav mumifikovaného těla četl přítomný kněz kouzelné formule, které měly zahánět zlé síly a pomáhat mrtvému v jeho cestě záhrobím. Nohy i ruce byly následně pevně svázány a mezi paže mrtvého těla nakonec kněží vložili svitek se zaříkadly z Knihy mrtvých, která se někdy psala i na bandáž.

Tělo bylo dále obalováno novými vrstvami látky a každá vrstva pečlivě potírána pryskyřicí, aby pruhy tkaniny dobře držely pohromadě. Nakonec bylo tělo zabaleno do plátna a na jeho povrch zřetelně namalován bůh Usir. Mumifikace končila převázáním pruhy tkaniny. Na hlavu mumie se někdy pokládala maska. Následně byla mumie spuštěna do vnitřní rakve, která se vkládala do druhé (vnější) schránky, čímž se proces ukládání mrtvého završil. 

Pohřební obřad

Egypťané pohřbívali mrtvé na západním břehu Nilu, kam je dopravovali v pohřebním průvodu na bárce. Obřadům (včetně mumifikace) věnovali asi 70 dní, výjimečně i více, přičemž rekordní doba je třičtvrtě roku. Součástí rituálu bylo oplakávání, zajišťované především profesionálními plačkami, nakuřování rakve kadidlem a také „otevírání úst“, obřad magického obnovení životních funkcí, který měl mrtvému umožnit znovu přijímat potravu prostřednictvím obětin. Sadou speciálních nástrojů byla soše zemřelého rozevřena ústa a rozhýbány údy. Totéž se někdy provádělo i s mumií samotnou. Kněz se také mohl dotknout mumie nebo její rakve speciální tyčkou s háčkem na konci, čímž mrtvého symbolicky vzkřísil. 

Teprve po těchto procedurách a obřadech, řízených přesnými pravidly, byla rakev uložena do kamenného sarkofágu v hrobce. V případě bohatého pohřbu mohly být do hrobky ukládány štědré dary – vlastní nábytek, oblečení, šperky a klenoty, zbraně, potraviny všeho druhu. O bohatosti takových pohřbů svědčí zejména proslulý fantastický objev Tutanchamonovy hrobky v roce 1922. 

  • Zdroj textu:

    Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na veřejnosti působil Hitler energicky, v soukromí polykal hrsti prášků a ruce měl rozpíchané od injekcí.

Zajímavosti

Seismické vlny na Slunci připomínají kruhové vlnky na vodní hladině.

Vesmír

Polyxena z Lobkovic ochraňuje ve svém domě místodržící Slavatu a Martinice

Historie

Orlí pár se za hlasitého křiku vznese vysoko do vzduchu a pak se dravci střemhlav spouštějí směrem na sebe… 

Příroda

Kosatka zblízka v Loro Parque

Věda

Královna Marie Antoinetta se pro mnohé stala symbolem nejen královské moci, ale také okázalosti, přepychu a marnivosti. Dcera Marie Terezie milovala plesy, večírky a bohatství. A přímo zbožňovala šperky.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907