Vladimír Socha

Nápadně nebezpečná

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je původní evropská květina, která v Česku kvete zejména v květnu až červenci a je charakteristická krásnou a výraznou vůní. Slouží jako okrasný druh a rovněž je využívána jako léčivka pro posílení srdeční činnosti. Na druhou stranu jde o květinu jedovatou, jež může způsobit nebezpečnou otravu. Zejména žvýkáním listů nebo spolknutím červených plodů konvalinky si můžete přivodit nevolnost, zvracení, závratě a další nepříjemné následky. Ke konvalince je tedy dobré čichat, rozhodně se ale nedoporučuje ji pojídat.

Konvalinka patří mezi okrasné druhy, které ale zároveň mohou být užitkové. Tento druh je totiž využíván nejen jako léčivka, ale používá se i při výrobě mýdel, šňupacího tabáku nebo jako přísada do šamponů a voňavek. (foto: Pixabay, Myriams-Fotos, CC0)

10. Na první pohled: Engelier

Kde: Iapetus | Průměr: 504 km

Desítku největších známých kráterů Sluneční soustavy otevírá struktura na Saturnově měsíci Iapetu. S průměrem 504 km je Engelier stále výrazně větší než pozemský Vredefort či Chicxulub. Nachází se v oblasti Saragossa Terra a částečně překrývá jen o něco menší kráter Gerin, s průměrem 445 km. Ten dostal v roce 2008 jméno podle postavy z eposu Píseň o Rolandovi. 

Engelier má dobře viditelné okraje i středový pahorek, a patří tak ke snadno rozlišitelným impaktním útvarům této velikosti. V místě dopadu se zřejmě již od nejstarších etap existence měsíce nacházela litosféra s velkým obsahem ledových složek, jejíž mocnost činí 50–100 km. Také ta patrně přispěla k dobré viditelnosti kráteru. (foto: NASA, CC0)

Koráby pouště | až 40 dní

Mezi savci patří k přeborníkům v „askezi“ pouštní sudokopytník velbloud (Camelus). Tato odolná zvířata dokážou velmi dobře snášet extrémní podmínky dlouhodobého pobytu v suchých oblastech. Podmínky, které by běžného člověka spolehlivě zahubily, snáší velbloudi s přehledem. Pozoruhodné je, že bez jídla vydrží kratší dobu než bez vody, což je opak běžné situace u většiny ostatních živočichů. Důvodem je, že velbloudi si svoji vodu nosí s sebou. Tedy přesněji řečeno nikoli vodu, ale tukovou tkáň ve svých hrbech. Tu mohou v případě potřeby metabolizovat a vodu z ní uvolnit. Při metabolickém využití tukové tkáně v hrbu se uvolňuje voda a energie, která velbloudovi vystačí na dlouhou dobu, nicméně nepokrývá veškerou potřebu živin zvířete.

Ačkoliv je to neuvěřitelné, lidské tělo může bez jídla (nikoliv ale bez vody!) vydržet možná déle než to velbloudí. Tento krutý poznatek vychází z neuvěřitelného příběhu indického zajatce Bhagata Singha, který bez jídla údajně přežil po dobu 116 dní (téměř tří měsíců), přičemž ztratil celých 60 kilogramů tělesné hmotnosti. (foto: Shutterstock)

Nezdolná rostlina pouště

Mezi nejfantastičtěji vyhlížející rostliny světa nepochybně patří welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), endemit obývající pouze jisté oblasti pouště Namib na západním pobřeží Namibie a Angoly. Tato vytrvalá stálezelená rostlina ze starobylé skupiny liánovcotvarých je ovšem nejen od pohledu bizarní, ale zvládá také extrémní podmínky v podobě velkého výkyvu teplot. Vyrovná se s teplotami od 50 °C ve dne až po 7 °C v noci a ve vyschlých řečištích čelí plnému slunečnímu svitu po celých 300 dní v roce. Vláhu získává z jediného dostupného zdroje, kterým je pás mlh, jenž se ráno táhne od Atlantiku přibližně 130 kilometrů do vnitrozemí.

Welwitschie dostala svůj poněkud krkolomný název podle svého objevitele, původem korutanského Slovince, cestovatele a botanika Friedricha Welwitsche (1806–1872). Mezi další „rekordy“ této zajímavé rostliny patří také velikost listů, které mohou přesáhnout délku 6 metrů a šířku 1,8 metru.

Kráter v arizonské poušti, dnes označovaný jako Barringerův, se stal první strukturou vědecky identifikovanou coby důsledek dopadu kosmického tělesa.

Nejrychlejší z dinosaurů byli predátoři a předstihli by i legendárního sprintera Usaina Bolta. Naopak velcí obrnění dinosauři patřili k loudalům. 

Dnešní rekonstrukce zobrazují tyranosaura s výrazným opeřením. Zmíněný posun se objevil především v poslední dekádě.

Zápach jako vábnička

Snad nejsmrdutější „kytkou“ světa je jednoděložná áronovitá rostlina zmijovec titánský (Amorphophallus titanum). Ve své domovině na ostrově Sumatra je dokonce nazývána „rostlinou mršin“, protože páchne stejně jako tlející maso. Tento nepříjemný efekt má ovšem velmi praktický účel: stejně jako největší květina světa raflézie (Rafflesia arnoldii) láká zmijovec opylovače z řad brouků a dalšího hmyzu, na nichž je reprodukčně závislý. A právě tyto členovce silně vábí pro člověka zcela nesnesitelný zápach.

V mírném pásmu se zmijovec titánský pěstuje jako okrasná rostlina. V místě svého přirozeného výskytu je však plodinou užitkovou, která poskytuje jedlé hlízy s vysokým obsahem škrobu. V Indii a Japonsku se ze sušených hlíz této rostliny dokonce vyrábí pečivo a nudle. (foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)

Pekelné jezírko Gaet’ale

kde: Etiopie | slanost: 43,3 %

Nepříliš známé jezírko Gaet’ale se nachází v oblasti Danakilské prolákliny v Afarsku na severu Etiopie. Podle svědectví obyvatel z nedaleké vesnice vzniklo teprve v roce 2005, a to následkem zemětřesení. Rezervoár leží v horké a tektonicky velmi aktivní lokalitě, což přispívá k jeho extrémní slanosti, jež dosahuje až 43,3 %. Termální pramen zahřívá tamní vodu asi na 50–60 °C a na hladinu stoupají bublinky plynu, které však nejsou nijak cítit. Mrtvá těla zvířat v okolí ovšem naznačují, že uvolňované látky mohou být nebezpečné.

Plochá potrava žraloků

Platýs obecný (Hippoglossus hippoglossus) známý také jako halibut atlantický je největší ze skupiny tzv. zploštělých ryb. Obvykle se vyskytuje blízko kamenitého nebo písčitého dna v hloubce 50 až 2 000 metrů. Patří k největším mořským rybám vůbec, jeho délka může dosáhnout téměř pěti metrů a hmotnost nejmasivnějších jedinců přesahuje i tři stovky kilogramů. Jejich hlavní ohrožení spočívá ve skutečnosti, že se rozmnožují až ve stáří 10–14 let, což znamená, že velké procento halibutů se ani nedožije reprodukčního věku. Přirozenými predátory platýsů obecných jsou také ploutvonožci a žraloci. Obliba této ryby v kulinářství ji v jejím přirozeném výskytu sice ohrožuje, zároveň ale vedla k zavedení kontrolovaných chovů.

V roce 1996 zařadil Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) tento druh do kategorie ohrožených a zapsal jej také na Červenou listinu ohrožených druhů. V roce 2010 se pak platýs obecný dostal také na Červenou listinu mořské stravy Greenpeace International.

Neškodný had s varovnými barvami

Jedovatí hadi bývají nejobávanějšími obyvateli živočišné říše. To dobře „vědí“ i jejich nejedovatí příbuzní a někteří toho dokážou dobře využít. Mezi nejlepší příklady patří korálovka sedlatá (Lampropeltis triangulum) z čeledi užovkovitých. Dosahuje délky kolem jednoho metru a svým červeno-černo-žlutým (někdy červeno-černo-bílým) zbarvením napodobuje smrtelně jedovatého hada korálovce (čeleď Elapidae). Zatímco ale tropičtí korálovci mohou být člověku skutečně smrtelně nebezpeční, korálovky pouze v průběhu evoluce využily mocné síly jejich varovného zbarvení a přisvojili si jej.

Význam schopnosti odlišit od sebe oba hady vedl již dávno k vytvoření rýmovánek a básniček, které měly v tomto směru pomoci – známé je například pořekadlo: „Red next to black, venom I lack; red next to yellow, run away fellow.“ („Červená, hned vedle černá, jed pro tebe nemám; červená vedle žluté, nebezpečí kruté“).

Obři z řad dinosaurů nepovažovali malé savce za problém, menší dinosauří příbuzní se jim však raději vyhýbali.)

Kříženec mravence s žirafou

Při detailních makro-záběrech působí mimozemsky většina běžných zástupců hmyzu. I tady ale objevíme některé druhy, které se v tomto bizarním světě vymykají běžným měřítkům. Příkladem za všechny může být nosatec žirafí (Trachelophorus giraffa) ze skupiny zobonoskovitých. Žije pouze na Madagaskaru a samečci dosahují maximální délky kolem 2,5 cm. Nejnápadnějším rysem tohoto brouka je neuvěřitelně prodloužený krk, který se uplatňuje zejména při stavbě hnízda a vzájemných soubojích. Pokud by bylo možné geneticky skloubit žirafu a mravence, pak by hypotetický klon mohl vypadat právě takto.

Když už jsme u žiraf – také tito afričtí sudokopytníci mají mnoho pozoruhodných tělesných adaptací. Kromě extrémně dlouhého krku o délce až 2,4 metru disponují také půlmetrovým jazykem a speciálními cévními přepážkami, které brání zpětnému toku krve do hlavy v okamžiku, kdy žirafa skloní při pití krk až k zemi.

Roztomilý vykulenec

Mezi nejroztomilejší primáty nepochybně patří malá „opička“ nártoun (Tarsius). Nártouni jsou noční primáti, ne větší než veverka. Obývají především deštné pralesy jihovýchodní Asie a představují jediné plně masožravé primáty světa – živí se totiž ještěry, hmyzem a dokonce dokážou chytat ptáky v letu (při přeskoku ze stromu na strom). Na první pohled zaujmou jejich ohromné oči – kdyby měl člověk v poměru k velikosti hlavy stejně velké oči, dosahovaly by rozměrů grapefruitu!

Možná vás napadlo, že vám nártoun někoho připomíná, a není to jen klamné zdání. Částečně i podle tohoto roztomilého primáta totiž byla vypracována podoba rytíře Yody z Hvězdných válek. Podobnost s nártounem pak nezapře například také stejně slavný Glum z Pána prstenů.Oči nártouna filipínského (Tarsius syrichta) jsou objemnější a těžší než jeho mozek. Zástupci všech devíti druhů nártounů nemohou očima pohybovat, ale dokážou otočit hlavou na každou stranu o 180°