Vladimír Socha

Plochá potrava žraloků

Platýs obecný (Hippoglossus hippoglossus) známý také jako halibut atlantický je největší ze skupiny tzv. zploštělých ryb. Obvykle se vyskytuje blízko kamenitého nebo písčitého dna v hloubce 50 až 2 000 metrů. Patří k největším mořským rybám vůbec, jeho délka může dosáhnout téměř pěti metrů a hmotnost nejmasivnějších jedinců přesahuje i tři stovky kilogramů. Jejich hlavní ohrožení spočívá ve skutečnosti, že se rozmnožují až ve stáří 10–14 let, což znamená, že velké procento halibutů se ani nedožije reprodukčního věku. Přirozenými predátory platýsů obecných jsou také ploutvonožci a žraloci. Obliba této ryby v kulinářství ji v jejím přirozeném výskytu sice ohrožuje, zároveň ale vedla k zavedení kontrolovaných chovů.

V roce 1996 zařadil Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) tento druh do kategorie ohrožených a zapsal jej také na Červenou listinu ohrožených druhů. V roce 2010 se pak platýs obecný dostal také na Červenou listinu mořské stravy Greenpeace International.

20. 02. 2021

Nejčtenejší


Neškodný had s varovnými barvami

Jedovatí hadi bývají nejobávanějšími obyvateli živočišné říše. To dobře „vědí“ i jejich nejedovatí příbuzní a někteří toho dokážou dobře využít. Mezi nejlepší příklady patří korálovka sedlatá (Lampropeltis triangulum) z čeledi užovkovitých. Dosahuje délky kolem jednoho metru a svým červeno-černo-žlutým (někdy červeno-černo-bílým) zbarvením napodobuje smrtelně jedovatého hada korálovce (čeleď Elapidae). Zatímco ale tropičtí korálovci mohou být člověku skutečně smrtelně nebezpeční, korálovky pouze v průběhu evoluce využily mocné síly jejich varovného zbarvení a přisvojili si jej.

Význam schopnosti odlišit od sebe oba hady vedl již dávno k vytvoření rýmovánek a básniček, které měly v tomto směru pomoci – známé je například pořekadlo: „Red next to black, venom I lack; red next to yellow, run away fellow.“ („Červená, hned vedle černá, jed pro tebe nemám; červená vedle žluté, nebezpečí kruté“).

02. 01. 2021

Obři z řad dinosaurů nepovažovali malé savce za problém, menší dinosauří příbuzní se jim však raději vyhýbali.

27. 12. 2020

Kříženec mravence s žirafou

Při detailních makro-záběrech působí mimozemsky většina běžných zástupců hmyzu. I tady ale objevíme některé druhy, které se v tomto bizarním světě vymykají běžným měřítkům. Příkladem za všechny může být nosatec žirafí (Trachelophorus giraffa) ze skupiny zobonoskovitých. Žije pouze na Madagaskaru a samečci dosahují maximální délky kolem 2,5 cm. Nejnápadnějším rysem tohoto brouka je neuvěřitelně prodloužený krk, který se uplatňuje zejména při stavbě hnízda a vzájemných soubojích. Pokud by bylo možné geneticky skloubit žirafu a mravence, pak by hypotetický klon mohl vypadat právě takto.

Když už jsme u žiraf – také tito afričtí sudokopytníci mají mnoho pozoruhodných tělesných adaptací. Kromě extrémně dlouhého krku o délce až 2,4 metru disponují také půlmetrovým jazykem a speciálními cévními přepážkami, které brání zpětnému toku krve do hlavy v okamžiku, kdy žirafa skloní při pití krk až k zemi.

16. 12. 2020


Reklama

Roztomilý vykulenec

Mezi nejroztomilejší primáty nepochybně patří malá „opička“ nártoun (Tarsius). Nártouni jsou noční primáti, ne větší než veverka. Obývají především deštné pralesy jihovýchodní Asie a představují jediné plně masožravé primáty světa – živí se totiž ještěry, hmyzem a dokonce dokážou chytat ptáky v letu (při přeskoku ze stromu na strom). Na první pohled zaujmou jejich ohromné oči – kdyby měl člověk v poměru k velikosti hlavy stejně velké oči, dosahovaly by rozměrů grapefruitu!

Možná vás napadlo, že vám nártoun někoho připomíná, a není to jen klamné zdání. Částečně i podle tohoto roztomilého primáta totiž byla vypracována podoba rytíře Yody z Hvězdných válek. Podobnost s nártounem pak nezapře například také stejně slavný Glum z Pána prstenů.Oči nártouna filipínského (Tarsius syrichta) jsou objemnější a těžší než jeho mozek. Zástupci všech devíti druhů nártounů nemohou očima pohybovat, ale dokážou otočit hlavou na každou stranu o 180°

05. 10. 2020

Břehy Konga tvoří ideální místo pro skrývajícího se tvora. Podle vědců by jich tam ovšem musely žít tisíce.

15. 09. 2020

Před čtyřiceti lety se zrodila hypotéza o zkáze pozemského života, která v pravidelných intervalech přichází z okraje naší soustavy.

10. 09. 2020

Leniví obři

Na rozdíl od svých suchozemských příbuzných mají mořské želvy četné adaptace pro dlouhý pobyt pod hladinou – například solné žlázy v lebce, hmotnostně redukovaný krunýř a samozřejmě končetiny přeměněné v ploutve. Dělí se do dvou skupin – na kožatkovité a karetovité. Zatímco kožatkovité zahrnují jen jeden druh, kterým je kožatka velká (Dermochelys coriacea), karet známe přinejmenším šest druhů. Kožatka s hmotností až 916 kilogramů je zároveň největší současnou želvou světa. Mořské želvy se relativně pomalu rozmnožují a některým druhům dnes bohužel hrozí vyhynutí.

Největší mořskou želvou všech dob byl zřejmě severoamerický křídový rod Archelon s délkou těla až 4 metry a hmotností kolem 2,2 tuny. Kareta obrovská (Chelonia mydas) běžně dorůstá hmotnosti 200 kilogramů a může se dožít kolem 80 let

05. 09. 2020
09. 08. 2020

Horal každým coulem

Symbolem horolezectví a života ve vyšších nadmořských výškách by mohl být jak divoký (Bos mutus) a jeho domestikovaná forma jak domácí (Bos grunniens)Tento mohutný sudokopytník s dlouhou srstí obývá oblasti střední Asie a žije v nadmořských výškách až kolem 5 500 metrů nad mořem (nepotvrzené údaje uvádí i 6 100 m n. m.). Díky velmi dobře tepelně izolující srsti a mnoha dalším adaptacím pro život na vysokohorských loukách a náhorních plošinách byl tento druh skotu ceněn již ve starověku. Dodnes je domestikovaná forma jaka využívána šerpy k vynášení zavazadel horolezcům v Himálaji. Jak přitom není žádný střízlík – velcí samci přesahují hmotnost jedné tuny a v plecích mohou dosáhnout výšky 2,2 metru. Samice jsou v porovnání se samci asi o třetinu menší. Také domestikovaní jaci zdaleka nedosahují velikosti svých divokých předků, samci váží maximálně 580 kilogramů.

„Nízkohorská“ nemoc

Mezi adaptace, které jakům umožňují obývat nehostinné prostředí vysokých horstev, patří celkově větší plíce a srdce, než jaké má skot žijící v nížinách. Tito kopytníci mají také lepší schopnost přenosu kyslíku v krvi díky fetálnímu hemoglobinu, který u nich zůstává aktivní po celý život. Jaci jsou tak dobře přizpůsobeni svému prostředí, že v nížinách poměrně rychle hynou! Ohrožují je zde běžné nemoci a teploty nad 15 °C.

03. 07. 2020

Reklama

Neviditelný povrch planety vedl astronomy k řadě víceméně nepodložených spekulací. Možný výskyt pravěkých obyvatel Země či jejich obdoby na Venuši pronikl i do vědeckých statí.

21. 06. 2020

Andrias scheuchzeri je vyhynulý druh velkého třetihorního velemloka, žijící v obdobích od miocénu do oligocénu na území dnešní Evropy.

06. 06. 2020

Tučňák císařský (535 m)

Zástupce ptačí říše si obvykle s ponorem do velkých hloubek nespojujeme, přesto i mezi nimi najdeme skutečného mistra. Je jím tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), obyvatel ledové Antarktidy a největší ze všech současných tučňáků. Kromě skvělého přizpůsobení mrazu disponuje také hydrodynamickým tvarem těla a předními končetinami přeměněnými na účinná pádla, která z něj činí skvělého plavce i potápěče. Tučňáci se při lovu potravy v podobě ryb, korýšů a hlavonožců často potápí do více než stometrové hloubky. V některých případech pak provádí ponor až ke dnu mělčích moří a dostávají se tak do hloubek několika set metrů. Absolutním zaznamenaným rekordem je zatím 535 metrů, kterého dosáhla mladá samička v oblasti zvané McMurdo Sound.

S překvapivým zjištěním o nevšedních potápěčských dovednostech tučňáků přišel roku 1971 americký fyziolog Gerry Kooyman. Ten připevnil tučňákům na tělo malé zařízení, registrující hloubku ponoru. Výsledkem bylo zjištění, že tučňákům nečiní problém ponořit se do hloubek kolem 265 metrů na dobu až 18 minut.

01. 06. 2020

Na slovo vzatý stopař

Když se řekne stopař, každý si hned vybaví mysliveckého psa. O schopnostech psího čichu skutečně nelze ani v nejmenším pochybovat. Psi, které využívá policie nebo kontrola na letištích, mají fantasticky vyvinutou schopnost vyhledávat drogy nebo bomby a překonávají v tomto ohledu jakékoliv dosud vyvinuté přístroje. Někteří psi dokonce dokážou sledovat stopu člověka, jehož pach zachytili před třemi dny – přestože mezitím procházel rušnými ulicemi a obchodními centry! Tvrdí se, že někteří psi dokonce umí „ucítit“ jistý druh rakoviny a jsou v tomto ohledu úspěšnější než sofistikované lékařské přístroje.

Ze psů disponuje nejlepším čichem bloodhound, který má zhruba čtyřicetkrát více čichových receptorů než člověk. Přesto ani on nemůže konkurovat medvědům, například největší současné šelmě medvědovi lednímu (Ursus maritimus)Medvědi totiž dokážou vyčenichat i tuleně pohřbeného pod metrovou vrstvou sněhu ve více než kilometrové vzdálenosti.

11. 03. 2020
10. 03. 2020

Bleskurychlé uši

Je známo, že ptáci z řádu sov (Strigiformes) mají skvělý zrak, a to zejména v horších světelných podmínkách. Pro svoji orientaci a loveckou strategii jsou však vybaveni i mimořádným sluchem. Relativně velké ušní otvory sov jsou umístěny v mírně odlišné pozici – jeden nad a druhý pod úrovní očnic. Díky tomu mohou dravci poměrně přesně odhadnout vertikální pozici zdroje zvuků, což je velmi důležité při lovu drobné kořisti typu hlodavců. Přímo fantastická je také reakční doba sov, během níž umí zvukový signál zpracovat. I v úplné tmě totiž dokážou zjistit polohu kořisti za pouhou setinu sekundy, což je čas, který lze změřit elektronickou časomírou, ale lidské smysly jej nezaregistrují.

Mezi ptáky vyniká sluchem také holub, který dokáže díky vnímání nízkofrekvenčních zvuků velmi dobře rozeznat terénní překážky typu horských štítů a aktivně tak zjišťovat a upravovat svoji polohu a směr letu.

04. 03. 2020

Stránky

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907