Kde vznikaly falešné mince: Jeskyně sloužily jako padělatelský úkryt
Jeskyně byly přirozeným úkrytem našich dávných předků, poskytovaly jim ochranu před špatným počasím i nebezpečnými zvířaty. Jeskynní malby z Altamiry nebo Lascaux jsou dokladem toho, že i po vynálezu chatrče zůstali naši předkové jeskyním věrní a snad jim i přisuzovali jakousi magickou moc.
Jeskyně navštěvovali lidé také v obdobích nám mnohem bližších, například v průběhu středověku. Pastevci se v nich schovávali za bouřek, poustevníci v nich vyhledávali klid pro své modlitby a občas posloužily jako sklad potravin, zbraní nebo jiného materiálu. Je však jisté, že kromě toho sloužily také nekalým živlům pro jejich skrytou trestnou činnost. Jedním z nejzajímavějších případů tohoto druhu jsou penězokazi, kteří ve svém působení nebyli zdaleka omezeni jen na české jeskyně.
Archeologicky významná jeskyně La Baume-Bonne u Quinsonu ve francouzských Alpách dokonce nese druhé jméno, přímo odkazující na tuto část svých dějin: Grotte des Faux-Monnaieurs (Jeskyně penězokazů). Stejný název má také další jeskyně v jižní Francii; na rozdíl od té první, kde se vyráběly pouze žetony do dělnické kantýny, se v ní během 17. století skutečně falšovaly peníze.
„Kazitelé mince“
A jak se do této historie zapsaly české země? Předpokládá se například, že peníze byly v 17. století krátkodobě falšovány v moravském Výpustku. Ještě dříve se „kazitelé mince“ vyskytovali v dnes již zaniklé Čertově díře na vrchu Kotouč u severomoravského Štramberka. Středověkou mincovnu z 15. století objevil badatel Karel Jaroslav Maška, který zde kolem roku 1880 odkrýval také archeologické nálezy z nedaleké jeskyně Šipky, proslulé objevem čelisti neandertálského dítěte. Všeho všudy se zde podařilo objevit asi 4 000 kusů měděných padělků. Typ ražby ukazuje na období kolem roku 1460.
Zhruba ze stejné doby pochází také objevy padělků uherských denárů Matyáše Korvína z Chvalovské jeskyně na jižním Slovensku. V roce 1954 tam archeologové pod velkým kamenem objevili osmnáct primitivních padělků z postříbřeného měděného plechu a četné odpadky i zbytky po jejich výrobě. Je otázkou, zda s tímto „pokladem“ souvisí lidové zvěsti, které se už po staletí vypráví o zbojnících, ukrývajících si v jeskyni své cenné poklady.
Podzemní labyrint
Nejslavnější českou „jeskynní mincovnou“ je však bezpochyby ta, která se nacházela v horním patře Koněpruských jeskyní v Českém krasu. Jedná se o rozsáhlý labyrint velmi starých jeskyní, jehož přístupnější části byly místním obyvatelům dobře známy již ve středověku. Také k této jeskyni se vážou pověsti o loupežnících sedících na hrncích zlata, tradované nejpozději od počátku 19. století.
Samotná mincovna je v poměru k ostatním obrovská – její délka činí 45 metrů, výška 10 metrů a vedou od ní dva desetimetrové komíny. Podlaha byla ve středověku upravena dlážděním a vytesanými schůdky.
Archeologové našli v polovině minulého století také pozůstatky dřevěného mostku a záseky ve stěnách pro hořící louče. Ty, spolu s hliněnými kahany na olej, představovaly jediný zdroj světla v této temné prostoře. Do podzemní mincovny se padělatelé museli spouštět po provaze úzkým komínem. Práce zde byla velmi nepohodlná a nepochybně také nebezpečná – zejména v případě odhalení.
Modernější než královská
Jak penězokazi při výrobě padělků postupovali? Jako zdroj měděného plechu posloužily kuchyňské kotlíky nebo střešní krytina. Byly stříhány pásy, z nichž se pak vyrážela kolečka o průměru asi 12 až 13 milimetrů. V tomto bodě byli penězokazi dokonce vyspělejší než královská mincovna – zatímco v ní se ještě kolečka stříhala, v jeskyni už se používal kruhový průbojník. Když byl tento polotovar budoucí mince hotov, lehce se povrchově postříbřil pomocí rtuti žíháním v ohni. Na dřevěném špalku se pak razidlem vyrážel kýžený vzor, dvouocasý český lev. Archeologové odhadli, že se na místě podařilo vyrobit zhruba pět tisíc mincí. Nakolik úspěšní pak byli výrobci s jejich uvedením do oběhu, už ale můžeme jen spekulovat.
Není samozřejmě známo, kteří lidé tuto trestnou činnost páchali, jisté však je, že v případě odhalení jim hrozil velmi přísný trest. Mince, které zde byly raženy, představují takzvaný pražský haléř, jenž byl sedminou pražského groše z doby krále Jiřího z Poděbrad. Právě v této době, která byla charakteristická úpadkem hospodářství po dlouholetých válečných konfliktech, se penězokazectví velmi rozmohlo.
Existuje zajímavá domněnka, že za padělání byl zodpovědný sám místní šlechtic Petr z Terešova (od roku 1437 Korenský z Terešova) a jeho potomci. Rytíř Petr byl poměrně chudým šlechticem, který zde sotva mohl výrazně zbohatnout. Proto je zajímavé, že roku 1478 jeho syn Petr dle záznamů půjčil obrovskou sumu 2 100 zlatých samotným Rožmberkům. Kromě toho nakoupil další statky, a disponoval tedy nepochybně velkým majetkem. Nabízí se možnost, že tajná mincovna v Koněpruských jeskyních pracovala nejen s jeho vědomím, ale snad i s jeho vysloveným pokynem. Její konec mohla kolem roku 1470 přinést mincovní reforma nebo snad náhodné odhalení tajného vstupu do jeskynních chodeb.
Již od roku 1959 je možné do mincovny sestupovat vcelku pohodlným schodištěm, skrz rozšířený komín. Vychází se pak uměle proraženým otvorem, o kterém si dávní penězokazi mohli nechat jen zdát. Dnes již proslulá Mincovna dokazuje, že jeskyně nebyly doménou pouze pleistocénního člověka, ale také vychytralého středověkého či raně novověkého člověka, který odlehlosti, temnoty a takřka posvátného klidu v hlubokých prostorách jeskyní využíval k výrobě falešných mincí.
