Tajemství Voynichova rukopisu: Podivná kniha spojená s Prahou dodnes vzdoruje vědcům i kryptologům

V roce 1666 dostal německý jezuitský učenec Athanasius Kircher dosud nevídaný dar. Jeho český přítel, lékař, matematik a někdejší rektor Karlovy univerzity Jan Marcus Marci mu zaslal obsáhlou knihu psanou neznámým písmem. Připojil i průvodní dopis, v němž vysvětloval: „Předchozí majitel jejímu rozluštění věnoval neúnavné úsilí, a naděje se vzdal až se svou smrtí. Jeho námaha však byla marná, neboť takovéto Sfingy neposlouchají nikoho kromě svého pána. Přijměte nyní, prosím, tento skromný projev mé náklonnosti, a zkuste svým důvtipem prolomit jeho zámky.“

Ani Kircher, který bývá pro své schopnosti a všestrannost často přirovnáván k Leonardu da Vinci, však v tomto ohledu neuspěl a Voynichův rukopis čeká na svého pokořitele dodnes.

Z Prahy do Yale

Záhadná kniha vystoupila na světlo dějin v první polovině 17. století. Ačkoliv zmíněný Jan Marcus Marci uvádí, že Voynichův rukopis podle pověsti patřil císaři Rudolfu II., jeho skutečně prvním doloženým majitelem se stal pražský alchymista a sběratel starožitností Jiří Bareš (německy Georg Baresch). Ten si podle všeho s dílem psaným nesrozumitelným písmem nevěděl rady a nemalou část života strávil snahami o rozluštění textu.

Psal v této souvislosti dopisy různým evropským učencům – včetně zmíněného Kirchera – které žádal o rady a pomoc. Marně. Po jeho smrti získal knihu Marci, který ji poslal svému jezuitskému příteli, jenž vynikal znalostí řady jazyků (údajně jich uměl až 20) a mimo jiné se zabýval hieroglyfy a koptským písmem. Ani ten si však se záhadným rukopisem zřejmě neporadil a na několik dalších století záznamy o díle mizí. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že po Kircherově smrti zůstalo uloženo v knihovně jezuitské Římské koleje.

Znovu se rukopis objevil až roku 1915, překvapivě v rukou britsko-polského antikváře a starožitníka Wilfrida Voynicha. Co se s ním dělo mezi tím, není zcela jasné. Roku 1870 obsadila italská armáda Papežský stát a jezuitská knihovna byla zkonfiskována. Ještě předtím však řád dokázal velkou část cenných děl ukrýt nebo převést do jiných knihoven. V roce 1903 pak Tovaryšstvo Ježíšovo prodalo velkou část svých sbírek Vatikánu, aby se dostalo z finančních obtíží. Je jasné, že se během těchto transferů mnoho knih ztratilo nebo rozkradlo. To byl pravděpodobně i osud rukopisu, který dostal jméno podle svého nového vlastníka – Voynichův. Poté kniha vystřídala několik soukromých majitelů, až ji roku 1969 získala americká univerzita Yale, která ji opatruje dodnes.

Mnoho otazníků

A v čem je vlastně Voynichův rukopis tak výjimečný? Kniha o 240 stranách (předpokládá se, že původně jich měla 272) je psána na pergamenu, a kromě velkého množství textu psaného neznámým písmem přináší také velké množství ilustrací, různých schémat a diagramů. Na základě dostupných poznatků ji jde rozdělit do tematických bloků věnujících se bylinkářství, astronomii, kosmologii, farmakologii a biologii. Část knihy také zabírají popisy rozdělené do krátkých odrážek, které připomínají recepty.

V mnoha případech však ilustrace přinášejí více otázek než odpovědí. Rukopis například nabízí velké množství nákresů bylin, z nichž část však neodpovídá žádným známým. O jednom se obrázku se dokonce někteří badatelé domnívají, že by mohlo jít o slunečnici, která ale v té době v Evropě nebyla známá. Kniha také obsahuje řadu nákresů nahých žen koupajících se v podivných nádobách připomínajících lidské orgány, nebo zcela nesrozumitelné mapy hvězdné oblohy.

Dodnes také není zcela jasné, kdy kniha vznikla a kdo ji vytvořil. Radiokarbonová metoda umožnila určit stáří pergamenu zhruba do počátku 15. století (pravděpodobně mezi lety 1404 až 1438). Také stylistická analýza poukazuje na původ knihy v období renesance. Výzkumníci poukázali na značné opotřebení jednotlivých stran, což svědčí o tom, že bylo rukopisem svého času pravidelně listováno.

Sám Jan Marcus Marci zmiňuje jako možného autora anglického filozofa a teologa Rogera Bacona, ten však zemřel již na konci 13. století stejně jako další dříve uvažovaný středověký učenec Albert Veliký. Část pozdějších badatelů připisovala autorství některému z významných alchymistů, jako byl Edward Kelly nebo John Dee, kteří byli ve styku s Rudolfem II. V neposlední řadě pak zazněl názor, že knihu napsal sám Voynich a jde tak o novodobý padělek. 

Moderní výzkum však všechny tyto teorie vyvrací. Je třeba hledat v období renesance a dnes se jako možný autor uvádí třeba italský lékař a inženýr Giovanni Fontana, který svá díla doplňoval ilustracemi podobnými těm v rukopise. Český záhadolog Arnošt Vašíček zase uvádí jméno Angela z Florencie, dvorního lékárníka Karla IV. a jeho syna Václava IV. 

Neznámé písmo i jazyk

Hlavním problémem, jímž si badatelé lámou hlavy již od 17. století, ale zůstává samotný text. Ten tvoří na 170 000 znaků, které jde hypoteticky rozdělit do asi 35 000 slov (což už je samo o sobě problematické, není-li znám význam znaků). Celkem se přitom podařilo identifikovat 19 až 28 unikátních znaků, které se však nepodobají žádnému známému písmu. Zdá se přitom, že text se řídí určitými pravopisnými zákony – je psán zleva doprava, znaky se pravidelně opakují, některé velmi často (mohlo by tak jít o samohlásky), jiné se zase nacházejí pouze na začátcích či koncích slov. Pravidelně se také objevují některá „klíčová slova“ či sekvence slov.

Rukopisná analýza potom prokázala, že na textu pracovalo více písařů. Tyto skutečnosti přivedly část vědců k hypotéze, že Voynichův rukopis je psán skutečně existujícím jazykem, který se řídí jistými pevně danými zákonitostmi. Různí badatelé potom již přes sto let spekulují, o jakou řeč by mohlo jít. A možností je velké množství – zatímco někteří jazykovědci se domnívají, že jde o indoevropský jazyk, jiní tvrdí, že text má svou strukturou blíže k čínštině, či dokonce aztéckému jazyku nahuatl. Pravidelně se také objevují názory, že může jít o uměle vytvořenou řeč.

Již ve 20. letech se potom objevily teorie, později podpoření například analýzou americké tajné služby NSA, které tvrdí, že se nejedná o jazyk, nýbrž šifru. Text sám o sobě tak údajně žádný smysl nedává, a pro jeho rozluštění je třeba znát tajný kód. Také tato hypotéza má řadu zastánců, kteří tvrdí, že může jednat například o zašifrovanou hebrejštinu. Stačí jen odhalit, které znaky je třeba číst a které vynechat.

Už od samého počátku se také spekuluje o tom, že text ve skutečnosti žádný smysl nemá a má pouze imitovat skutečné jazyky. Část moderních studií se snaží dokázat, že údajná struktura vět vznikla pouze autocitacemi – tedy opisováním již použitých slov a spojení v dalších částech knihy. Proč by ale někdo něco takového vytvořil?

Podvrh pro císaře?

Otázka úzce souvisí se samotným účelem, který samotné sepsání knihy mohlo mít. Jan Marci ve svém dopise Kircherovi poznamenal: „Doktor Raphael, učitel českého jazyka císaře a českého krále Ferdinanda III., mi sdělil, že tato kniha patřila císaři Rudolfovi. Tomu, kdo mu ji přinesl, daroval císař 600 dukátů.“ A podobnou transakci (byť bez specifikace, o jakou knihu šlo) se skutečně podařilo v císařských záznamech dohledat.

Rudolf II. proslul svou láskou k nejrůznějším ezoterickým artefaktům a také ochotou za ně štědře platit, což k jeho dvoru lákalo různé šarlatány a podvodníky, včetně zmíněného Johna Dee či Edwarda Kelleyho. I proto se již od začátku 20. století část vědců domnívá, že rukopis je jednoduše podvrh určený ke zpeněžení.

Původním zákazníkem přitom vůbec nemusel být Rudolf II. Medievalista Sergio Toresella například tvrdí, že kniha připomíná alchymistický herbář, jaké středověcí a novověcí podvodníci používali, aby budili u svých klientů dojem odbornosti. Objevila se dokonce hypotéza spojená s osobou zmíněného jezuity Athanasia Kirchera – ten se chlubil, že dokáže rozluštit egyptské hieroglyfy (což nebyla pravda) a svým přehnaným sebevědomím dráždil jiné evropské učence. Ti mu podle legend několikrát poslali různé smyšlené texty k rozluštění, aby jej napálili a zesměšnili. Že by ale kvůli tomu vznikla takto rozsáhlá kniha, se nezdá příliš pravděpodobné.

Dalších teorií potom existuje cela řada. Dvojice badatelů Arthur Tucker a Rexford Talbert například přišla v roce 2013 s tvrzením, že rostliny zobrazené v rukopise představují faunu vyskytující se ve španělských kolo­niích – především ve střední a jižní Americe – na počátku 16. století. Český badatel Ladislav Hoskovec zase tvrdí, že může jít o jeden ze soupisů „zakázaných rostlin“ pozdního středověku využívaných různými věštci a čaroději. Stále tak platí, že Voynichův rukopis představuje jednu z nejzáhadnějších knih dějin a motá hlavy odborníkům i laické veřejnosti.