Od mikroraptora k utahraptorovi: Evoluční triumf opeřených predátorů
Srpodrápí dinosauři se během osmdesáti milionů let své existence přizpůsobili lovu na souši, ve vzduchu i pod hladinou. Čichem se podobali loveckým psům a některým zástupcům zmíněné čeledi nestála v cestě za kořistí ani tma.
Srpodrápí dinosauři neboli zástupci čeledi Dromaeosauridae byli opeření a ptákům blízce vývojově příbuzní teropodní dinosauři malého až středně velkého vzrůstu. Žili v období křídy, tedy asi před 66–145 miliony let, a jejich zkamenělé pozůstatky už se našly v Severní i Jižní Americe, v Africe, Evropě, Asii a možná také v Austrálii, kde si vědci zatím nejsou identifikací jistí.
Jednalo se tudíž o dlouho existující a značně zeměpisně rozšířenou skupinu evolučně nesmírně úspěšných tvorů, kteří postupně nabrali množství odlišných forem, od drobných letuschopných lovců hmyzu až po děsivé obry. K roku 2025 už u nich odborníci popsali zhruba 50 rodů, včetně podivného „čtyřkřídlého“ mikroraptora, halškaraptora podobného vodním ptákům nebo bambiraptora, jenž zaujme obří mozkovnou.
Právě zástupci uvedené skupiny – a zejména druh Deinonychus antirrhopus, popsaný v roce 1969 – pomohli badatelům změnit zastaralé a mylné názory na dinosaury. Na přelomu 60. a 70. let minulého století díky nim nastala tzv. dinosauří renesance, na jejímž konci už odborná veřejnost dinosaury nepovažovala za nemotorné omyly evoluce, ale naopak za velmi úspěšnou a progresivní skupinu obratlovců, kteří po neuvěřitelně dlouhou dobu dominovali pozemským souším. Deinonychus se přitom stal klíčovým, protože se na jeho kostře nacházely desítky anatomických znaků, jež sdílejí pouze dinosauři a jejich evoluční potomci – ptáci.
Smrt číhá ve tmě
Nejstarší zástupci skupiny se objevili na počátku druhohorního období křídy, zhruba před 145 miliony let, a poslední z nich vyhynuli spolu s ostatními „neptačími“ souputníky na samotném konci křídy o 80 milionů roků později. Šlo o velmi úspěšné predátory malé až střední velikostní kategorie, všichni byli opeření a téměř určitě i endotermní – udržovali si stálou tělesnou teplotu, nezávislou na okolním prostředí. Výzkum lebky dromeosauridů ukázal, že lovili jak během dne, tak za soumraku a v noci. Patrně měli výborný zrak a ještě lepší čich, jímž se možná vyrovnali dnešním loveckým psům.
Stále není jisté, zda k zabíjení používali spíš srpovitý dráp na zadní noze, jímž prosluli (viz Na dosah drápu), nebo čelisti – pravděpodobně však obojí. Podle teorie z roku 2011 možná útočili podobně jako dnešní draví ptáci: Svou kořist zalehli a velkým drápem ji zafixovali u země, načež ji začali sápat a pojídat ještě zaživa. Mezi různými podskupinami dromeosauridů však panovaly velké rozdíly z hlediska síly, rychlosti, adaptace na boj apod. Někteří z nich plavali a potápěli se, jiní dokonce uměli létat, nebo se alespoň ladně a tiše snášeli k zemi z větví stromů. Preferovaná taktika lovu se u nich tudíž lišila.
Chybějící kosti
Zatímco mezi nejmenší známé dromeosauridy patřil čínský microraptor – který v dospělosti dosahoval hmotnosti kolem 434 g, a snesl tedy srovnání s dnešní vránou obecnou – největšího zástupce srpodrápých zabijáků představoval severoamerický utahraptor. Název rodu lze přeložit jako „raptor z Utahu“: Ostatky živočicha se totiž podařilo objevit na území uvedeného amerického státu, konkrétně v sedimentech velmi bohatého geologického souvrství Cedar Mountain. K prvnímu nálezu došlo roku 1975, ale teprve v roce 1993 následoval formální popis predátora. Největší dosud objevený jedinec měl stehenní kost dlouhou až 60 cm a jeho celková délka se mohla pohybovat kolem 7 metrů. Hmotnost tvora zůstává poměrně velkou neznámou, protože nemáme k dispozici žádnou kompletní kostru. Nejnižší odhady se tedy pohybují kolem pouhých 300 kg, zatímco ty nejvyšší stoupají až k 800 kg.
Samotná lebka utahraptora mohla měřit i přes 60 cm, přičemž měl v čelistech dost ostrých zubů k zakousnutí kořisti a k trhání jejího masa. Významnou zbraň tvořily samozřejmě také drápy, včetně toho nejnápadnějšího srpovitého na druhém prstu zadních nohou, jenž dosahoval po vnější straně délky asi 24 cm. Pro porovnání: U mongolského rodu Velociraptor – proslaveného Jurským parkem, ovšem celkově menšího – šlo zhruba o 6,5 cm.
Překvapení v pískovci
Jisté je, že se muselo jednat o děsivé predátory, kteří se vzdáleně podobali opeřeným nelétavým orlům velikosti koně. Podle většiny paleontologů sice nebyli utahraptoři tak rychlí jako jejich menší příbuzní, přesto se pohybovali poměrně svižně a dokázali překvapit rychlým útokem ze zálohy. Není zcela jasné, zda lovili ve smečkách, ale bezpečně víme, že se slučovali do skupin přinejmenším při společném hodování. Dokazuje to například objev z roku 2001, kdy paleontolog Jim Kirkland se svými studenty narazil na první z mnoha kostí zmíněných tvorů v devítitunovém pískovcovém bloku z východního Utahu. Obří kus horniny se dodnes zpracovává a vědci se domnívají, že obsahuje fosilní pozůstatky asi sedmi utahraptorů, včetně dospělého jedince měřícího okolo 5 metrů a pěti mláďat.
Kirkland předpokládá, že mohlo jít o jakousi příbuzenskou smečku, která se na místě snažila zabít dinosaura uvízlého v tekutých píscích, případně se pokoušela jen ohlodat zbytky jeho zdechliny. V každém případě se však její členové sami stali oběťmi podloží a následně v něm zahynuli. Podobné fosilní nástrahy známe například z Colorada nebo Číny. Zda se však skutečně jedná o pohřbenou smečku, s jistotou nevíme. Stejně tak netušíme, zda tam dravci zahynuli společně, nebo s nějakým časovým odstupem.
Hodování na zdechlině
Objev nahrává možnosti, že utahraptoři představovali společenské tvory. Než ovšem uvedenou teorii přijmeme, musíme zvážit i další okolnosti. Například podle studie z roku 2020 smečky rodu Deinonychus ve skutečnosti loveckými uskupeními nebyly: K popření daného dřívějšího předpokladu dospěli archeologové na základě vypadlých zubů nalezených u fosilií býložravých tenontosaurů, které deinonychové nejspíš lovili. Původně se soudilo, že mnohem menší, asi dvacetkrát lehčí deinonychové udolali tenontosaura postupnými koordinovanými útoky, zejména pomocí svých srpovitých drápů. Nově se však ukázalo, že se mláďata deinonychů živila zcela jinou potravou a rozhodně se neúčastnila lovu.
Autoři odborné práce došli dokonce k závěru, že zmíněný objev vypadlých zubů není důkazem společného útoku, nýbrž jen náhodného setkání při lovu, dobíjení či hodování na kořisti – což je chování, které známe například i u dnešních varanů komodských. Určitě však můžeme u dromeosauridů předpokládat občasný společný lov, ale také vyspělejší sociální projevy a péči o mláďata. Jistotu snad získáme s dalšími nálezy těchto druhohorních opeřených zabijáků.
Na dosah drápu
Základní diagnostické znaky u dromeosauridů rozlišují vědci na lebce a obratlích. Jejich nejznámější anatomický rys však tvoří zahnutý srpovitý dráp na druhém prstu obou zadních končetin: Tato zbraň nesloužila k trhání a párání, jak se mnozí odborníci dřív domnívali, nýbrž spíš jen k zachycení na hřbetě kořisti či k její fixaci na zemi. U některých velkých dromeosauridů mohly drápy měřit i přes 24 cm. Zmínění dinosauři je přitom nosili zdvižené ve vzpřímené poloze, aby se neztupily, a našlapovali tak pouze na dva prsty.
