Schopnost rozpoznávat známé tvary v náhodných podnětech patří k nejpodivuhodnějším vlastnostem lidského mozku

Přestože se lidský mozek často označuje za nejsložitější známý objekt ve vesmíru, i on se neustále vyvíjí. Cílem evoluce přitom není vytvořit orgán dokonalý, ale takový, který funguje a díky němuž zvládne jeho nositel předat dál svou genetickou informaci. A právě proto, že se vsází hlavně na funkci a teprve poté na preciznost, může mozek při interpretaci vjemů z okolního světa občas chybovat. Typický příklad takového „přešlapu“ pak nabízí naše tendence podléhat nejrůznějším iluzím.

Paul je mrtev

S jedním z takových nejpozoruhodnějších klamů se setkáváme zcela běžně, a to při pohledu na mraky pohybující se po obloze: Takřka okamžitě v nich totiž začneme rozpoznávat nejrůznější živé i neživé objekty, od slonů a motýlů po auta a domy. Tentýž neodbytný pocit, že vidíme konkrétní tvar, se však může dostavit i při pohledu na mastný flek, dřevěné obložení či mateřské znaménko.

Tomuto dobře známému, a přesto dosud ne zcela prozkoumanému jevu se odborně říká pareidolie. Uvedený termín pochází z řeckého slova para, což znamená „postranní či falešný“, a eidolon neboli „vzhled, tvar, podoba“. 

Pareidolie přitom nabývá rozmanitých forem, a dokonce se nemusí omezovat pouze na zrak – zapojují se do ní také další smysly, třeba sluch. V takovém případě míváme pocit, že jsme v nezřetelném zvuku zaslechli nějaké konkrétní slovo. Příklad sluchové pareidolie nabízí konspirační teorie o údajné smrti Paula McCartneyho ze skupiny Beatles, k níž mělo dojít v roce 1966. Zastánci myšlenky tvrdí, že jim dávají za pravdu některé hity kapely: Kupříkladu v písni Strawberry Fields Forever puštěné pozpátku prý zaznívá „Paul is dead“, tedy „Paul je mrtev“.

Jak fungují smajlíky?

A podobné vzkazy měli do svých děl ukrýt i jiní muzikanti. Například v pozpátku přehrané písni Stairway to Heaven od skupiny Led Zeppelin lze údajně zaslechnout odkazy na satana nebo na číslo 666; zatímco slavný hit Another One Bites the Dust od legendárních Queen má posluchače skrytě ponoukat ke kouření marihuany, protože je to zábava.

Nejčastější projev pareidolie však představuje rozpoznávání tváří tam, kde se ve skutečnosti žádné nenacházejí. Mluvíme o tzv. obličejové pareidolii a stačí k ní opravdu málo – zpravidla jen dva vedle sebe umístěné objekty připomínající oči a pod nimi jeden evokující ústa. Pokud k nim přibude i nos, bývá efekt ještě silnější.

Tvář tak můžeme spatřovat v koupelnové baterii se dvěma kohoutky, ve vhodně poskládaném ovoci, ve světlometech na přední masce auta nebo v jakékoliv patřičné kombinaci skvrn. Na stejném principu koneckonců fungují i smajlíky, které dokládají, že ve falešných tvářích lze rozpoznávat rovněž nejrůznější emoce.

Mariin toust

K nejznámějším příkladům obličejové pareidolie patří slavná fotografie povrchu Marsu, kterou v roce 1976 pořídila sonda Viking 1. Hra světla a stínů tehdy způsobila, že se na snímku objevila záhadná tvář, připomínající obří monument – a podnítila sáhodlouhé debaty, zda na rudé planetě existuje či existoval inteligentní život. Záběry s mnohem vyšším rozlišením, které o pár dekád později zachytily další sondy, však potvrdily, že se jednalo o pouhou optickou iluzi a domnělý artefakt je jen obyčejnou přírodní vyvýšeninou.

Lidé přitom v pareidolických tvářích někdy dokonce rozpoznávají konkrétní osoby, a jak podotýkají kognitivní psychologové Christopher Chabris a Daniel Simons, překvapivě často jde o náboženské postavy. Tak například v roce 1994 uzřela floridská šperkařka Diana Duyserová na opečeném plátku toustového chleba podobiznu Panny Marie. Vzkaz seslaný z nebes si pak uložila do plastové krabičky, v níž kupodivu vydržel celých deset let. Poté se dotyčná rozhodla toust nabídnout na eBayi, kde se netradiční svatý obrázek vydražil za neuvěřitelných 28 tisíc dolarů.

Mozek klamu věří

V jedné nashvillské kavárně zas v roce 1996 objevili skořicového šneka, jehož podoba evokovala tvář Matky Terezy. O devět let později však jedinečné pečivo někdo ukradl. Nepřekvapivě často se podobné nálezy týkají samotného Ježíše, kterého už lidé spatřili na ocasu krevety i na zubním rentgenu. Maria Rubinová pro změnu v roce 1977 nalezla obličej Spasitele na tortille, načež ji uložila do zaskleného rámečku vystlaného vatou, aby se zdálo, že se svatá podobizna vznáší na obláčku. Artefakt se poté stal rodinným dědictvím, jenže v roce 2005 ho vnučka Rubinové vzala na ukázku do školy – kde rámeček nešťastnou náhodou spadl, rozbil se a ani tortilla se nevyhnula újmě.

Vzhledem ke své všudypřítomnosti se pareidolie dlouhodobě těší zájmu vědců, psychologů i lékařů a mimo jiné se stala základem slavného Rorschachova testu, který nedávno oslavil sto let od svého vzniku.

Proč ale pareidolie, a zejména ta obličejová, vůbec existuje? Představuje pouhou optickou iluzi bez hlubšího významu, nebo se za ní skrývá něco víc? K jejím významným projevům patří rychlost, s jakou lidé neexistující tváře rozpoznávají: Pohybuje se v řádu milisekund. Iluzorní obličej zároveň často působí velmi realisticky a mozek – ačkoliv ví, že se o skutečnou tvář nejedná – jejímu vzezření věří.

Studie publikovaná v roce 2020 v časopise Psychological Science ukázala, že se při rozpoznávání falešných obličejů aktivují totožné neurální mechanismy jako při vnímání těch skutečných.

Ve spárech šelmy

Náš mozek je ostatně na odhalování nejrůznějších vzorů skvěle nastavený. Jedná se totiž o klíčovou dovednost pro orientaci ve světě a kromě jiného nám pomáhá vyhýbat se nebezpečí. Neobyčejná intenzita tvářové pareidolie u člověka tak zřejmě souvisí s faktem, že jsme už miliony let silně sociálním druhem a obličej představuje mimořádně významný zdroj informací. Důležité je nejen tvář rozpoznat, ale také z ní vyčíst, co sděluje. Právě díky výrazu, který ovládají početné mimické svaly, dokážeme vmžiku odhadnout náladu svého protějšku i jeho reakci na to, co říkáme.

Pro naše předky přitom nešlo pouze o schopnost spojenou se sociální interakcí – zvyšovala se tak rovněž jejich šance na přežití, neboť dokázali například zavčas zpozorovat predátora ukrytého v houští.

Obličejová pareidolie se navíc nepojí výhradně s moderními lidmi a s jinými, dnes již vyhynulými zástupci rodu Homo. V určité míře se vyskytuje i u ostatních primátů včetně šimpanzů či makaků rhesus, a dost možná také u řady dalších živočichů, což dokládá její hluboké vývojové kořeny. Obecně lze říct, že bleskové rozpoznání obličeje a toho, co o svém majiteli prozrazuje, bylo v minulosti nesmírně důležité a evoluce dovedla zmíněnou schopnost k dokonalosti. Dokonce to možná trochu „přehnala“, proto tváře vidíme i tam, kde nejsou. V tomto případě je však lepší se splést, než přehlédnout číhající šelmu a skončit v jejích spárech.

Muži jsou hrozba

Ačkoliv sklon k pareidolii máme všichni, síla jejích projevů se liší. Studie publikovaná v roce 2023 v časopise Biology Letters ukázala, že čerstvé matky k ní mají větší tendenci než ženy, jež dítě teprve čekají. Autoři dávají uvedené zjištění do souvislosti s neuropeptidem oxytocinem, který se u první skupiny vyskytuje ve větším množství. Víme o něm totiž, že zvyšuje citlivost k podnětům, jež se nějakým způsobem týkají tváře – a obecně jde o hormon důležitý pro navazování a upevňování sociálních vazeb.

Kromě toho se zdá, že jsou ženy k pareidolii obecně náchylnější než muži. Daný jev je navíc patrný i u dětí, které přitom iluzorní obličeje mnohem častěji interpretují jako mužské. Ještě pozoruhodnější je, že se u nich popsaný sklon objevuje předtím, než dokážou na základě obličejových rysů rozpoznat pohlaví toho, komu reálná tvář patří. Podle některých autorů za tím stojí skutečnost, že se mužský obličej bere jako „výchozí“. Existuje však i zajímavá hypotéza, že důvod tkví v nebezpečnosti mužů – statisticky totiž představují výrazně větší hrozbu než ženy.

Stačí domalovat nos

Pareidolie přitom patrně hrála roli i při vzniku jeskynního umění. Nová studie kupříkladu doložila, že dávní umělci pro svá díla občas využívali přirozené hrany či praskliny ve skále, jež se tak stávaly součástí výsledného obrazu a „pareidolicky“ jej dokreslovaly.

V dané souvislosti nelze nezmínit nedávný objev kamene s několika přirozenými důlky, které teoreticky odpovídají poloze očí a úst. Přesně na místo, kde by se měl nacházet nos, pak někdo asi před 42 tisíci let prstem domaloval červenou tečku. Podle vědců by se tak mohlo jednat o důkaz pareidolie neandertálců.