Klimatický jev El Niño před 150 lety významně přispěl ke globální katastrofě. Mohl by se podobný scénář opakovat i dnes?

Když se dnes mluví o příchodu mimořádně silného klimatického jevu El Niño, vědci často připomínají rok 1877. Tehdy totiž planeta zažila jednu z nejničivějších environmentálních katastrof v moderních dějinách. Extrémní výkyv klimatu spustil rozsáhlá sucha, kolaps zemědělství a následný hladomor, který si po celém světě vyžádal více než 50 milionů obětí. V přepočtu na dnešní populaci by šlo o katastrofu srovnatelnou se smrtí nejméně 250 milionů lidí.

Současné prognózy naznačují, že letošní El Niño by mohlo patřit mezi nejsilnější v historii měření. Oceánské vody ve východní a střední části tropického Pacifiku se mohou ohřát až o tři stupně Celsia nad dlouhodobý průměr. Tak výrazná změna dokáže narušit atmosférickou cirkulaci nad velkou částí planety a vyvolat extrémní projevy počasí – od ničivých dešťů až po dlouhotrvající sucha.

Jak El Niño mění klima planety?

El Niño je přirozený klimatický jev, který se objevuje v několikaletých intervalech. Jeho podstatou je neobvykle silné oteplení povrchových vod tropického Pacifiku. Tím se změní proudění vzduchu i rozložení srážek nad rozsáhlými oblastmi Země.

Někde přináší prudké lijáky a záplavy, jinde naopak vyvolává katastrofální sucho. Právě kombinace několika let trvajících neúrod a nedostatku vody způsobila v 70. letech 19. století globální humanitární katastrofu. Sucho se tehdy začalo rozšiřovat už v roce 1875 a v následujících letech ho ještě zesílily klimatické procesy v Indickém a Atlantském oceánu. Výsledkem byla mimořádně dlouhá a rozsáhlá epizoda klimatického kolapsu.

Nejhůře postižené byly Indie, Čína, Brazílie a další části tropů a subtropů. Miliony lidí přišly o úrodu i zdroje vody. Hladomory se šířily obrovskou rychlostí a zasáhly celé regiony.

Podle klimatoložky Deepti Singhové z Washingtonské státní univerzity ale samotné sucho ještě nemusí automaticky vést k hladomoru. Klíčovou roli hrály i tehdejší politické a ekonomické poměry.

Koloniální mocnosti v 19. století často rozbíjely tradiční systémy hospodaření a místní způsoby zvládání krizí, na nichž byly komunity závislé. Místní obyvatelé tak ztratili schopnost reagovat na dlouhodobé výkyvy klimatu. Katastrofa proto nebyla pouze přírodní, ale i společenská.

Právě v tom spočívá jeden z největších rozdílů oproti současnosti. Dnešní svět sice zůstává vůči extrémnímu počasí zranitelný, ale disponuje nesrovnatelně lepší infrastrukturou, dopravou, mezinárodní pomocí i možnostmi předpovědi.

Rizika moderní doby

Současně však existuje nový problém: globální oteplování. Atmosféra i oceány jsou dnes výrazně teplejší než v 19. století. To znamená, že podobně silné El Niño může vyvolat ještě intenzivnější projevy počasí.

Vědci upozorňují, že víceleté souběžné epizody sucha, podobné těm ze 70. let 19. století, se mohou opakovat i dnes. Vyšší teploty ale zvyšují pravděpodobnost extrémních veder, rychlejšího vysychání půdy a většího tlaku na vodní zdroje.

Riziko se netýká pouze zemědělství. Ohrožena může být také energetika, zásobování vodou i ekonomická stabilita některých států. V globalizovaném světě navíc problémy jedné oblasti rychle dopadají na zbytek planety prostřednictvím cen potravin, migrace nebo narušení dodavatelských řetězců.

V roce 1877 lidstvo vůbec netušilo, že se v Pacifiku odehrává něco mimořádného. Neexistovaly satelity, meteorologické modely ani globální systém měření oceánů. Katastrofa přicházela bez varování.

Zásadní obrat nastal až po dalším extrémně silném El Niñu v letech 1982 až 1983. Tehdy svět utrpěl obrovské ekonomické škody a vědci si uvědomili, že je nutné vytvořit systém pro nepřetržité sledování oceánu a atmosféry.

V následujících letech vznikla mezinárodní síť bójí rozmístěných napříč Pacifikem. Ty měřily teplotu oceánu, slanost vody, vlhkost vzduchu, tlak i sílu větru. V polovině 90. let už fungovalo přibližně 70 specializovaných bójí, které poskytovaly data v reálném čase.

Dnes situaci sledují tisíce přístrojů, satelitů a automatických senzorů. Vývoj El Niño lze monitorovat prakticky den po dni. Moderní superpočítače navíc dokážou z těchto dat vytvářet klimatické modely a předpovědi na týdny i měsíce dopředu.

Globální problém vyžaduje globální spolupráci

První úspěšné předpovědi El Niño vznikly už v druhé polovině 80. let. V 90. letech pak meteorologické instituce jako NOAA a Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí začaly provozovat sezónní prognostické systémy.

Právě díky nim se podařilo dopředu odhadnout příchod velmi silného El Niño v roce 1997, které bylo dokonce intenzivnější než událost z roku 1982. Přesto způsobilo škody v hodnotě desítek miliard dolarů.

Současné modely jsou mnohem přesnější než dříve, i když stále nejsou neomylné. Největší problémy mají zejména během jarních měsíců, kdy se klimatický systém v Pacifiku chová obtížně předvídatelným způsobem. Přesto představují zásadní rozdíl oproti minulosti. Vlády, humanitární organizace i zemědělci dnes mohou dostat měsíce dopředu varování před rizikem sucha, neúrody nebo povodní.

Vědci se shodují, že opakování katastrofy z let 1877–1878 v dnešním měřítku je málo pravděpodobné. Moderní svět disponuje lepšími technologiemi, rychlejší dopravou i rozsáhlými systémy mezinárodní pomoci.

To ale neznamená, že silné El Niño nebude nebezpečné. Nejzranitelnější regiony světa mohou čelit vážným problémům s vodou, potravinami i ekonomikou. A protože jsou dnešní státy propojené více než kdykoli dříve, mohou se důsledky rychle přelít i do vzdálených částí planety.

Klíčovou roli proto podle odborníků sehrají mezinárodní spolupráce, sdílení dat a včasná reakce. Lidstvo dnes sice dokáže El Niño sledovat a předvídat, ale stále nedokáže zabránit tomu, aby změny klimatu zasáhly miliony lidí po celém světě.