Hledání skutečné podoby dinosaurů: Paleorekonstrukce kombinují umění i vědu
Z pradávných tvorů nacházejí paleontologové často pouhé zlomky. Přesto dokážou z chaotické skládačky kostí a zubů vytvořit alespoň přibližnou podobu dinosaura, který před stamiliony let kráčel po Zemi. V jejich práci jde přitom věda doslova ruku v ruce s uměním.
Jakmile člověk pochopil, že svět kdysi obývala jiná společenstva živočichů a rostlin, chtěl si umět takovou planetu lépe představit. Ačkoliv bylo od počátku jasné, že nám většina detailů zůstane navždy skrytá, výtvarníci se nenechali odradit a postupně vytvářeli nesmělé rekonstrukce. Časem tak vznikl obor, který se na danou tvorbu specializoval, a dnes mu říkáme paleoart. Původně se jím zabývala jen hrstka umělců, jejichž ambice se často zcela lišily. V současnosti se mu však výtvarníci věnují na plný úvazek a ke svým dílům přistupují profesionálně.
Pojem „paleoart“ zavedl v 80. letech americký výtvarník Mark Hallett, který se na zmíněné umění od roku 1974 sám specializoval. Paleontologické rekonstrukce v širším smyslu však sahají mnohem hlouběji do minulosti. Pokud si dovolíme jistou míru spekulací, můžeme za první příklady paleoartu považovat již vyobrazení na korintských vázách z 6. století př. n. l. Kolem roku 550 př. n. l. totiž vznikla podobizna tzv. trójské příšery, vycházející možná ze zkamenělé lebky třetihorního žirafovitého kopytníka rodu Samotherium. Někteří autoři pak starověká znázornění gryfů – létajících bytostí s orlím zobákem, křídly a lvím tělem – považují za umění inspirované zkamenělinami, v tomto případě snad dokonce malými rohatými dinosaury druhu Protoceratops andrewsi z území dnešního Mongolska.
Pravda o Kyklopech
Kontroverzní rakouský paleontolog a velký příznivce německého nacionálního socialismu Othenio Abel na začátku minulého století předpokládal, že se lebky „trpasličích“ pleistocenních chobotnatců ve Středomoří mohly stát základem legend i výtvarných děl pojednávajících o jednookých Kyklopech. Nejste-li totiž zkušenými znalci zvířecí anatomie, je snadné zaměnit nosní otvor chobotnatců s očnicí. Ve všech uvedených případech se však nutně jedná o pouhé spekulace, přestože zčásti podložené vědeckými fakty.
Výtvarné rekonstrukce tvorů žijících v minulých geologických dobách pak vzácně pokračovaly i ve středověku a v raném novověku. Jednalo se vesměs o náhodná zobrazení hypotetického vzezření draků, obrů a mytických vládců či božstev, jejichž domnělé, často velké kosti a lebky lidé odpradávna nacházeli v jeskyních a stržích. V 17. a 18. století se objevovaly rytiny a malby fosilních schránek pravěkých bezobratlých, ale vznikaly také první rekonstrukce mamutů či neexistujících tvorů včetně jednorožce či baziliška.
Obr mezi obrazy
Za skutečnou kolébku paleoartu, jak jej známe dnes, lze považovat Velkou Británii, kde na počátku 19. století došlo doslova k revoluci v poznání pravěkého života. Tehdy byli světu představeni první dinosauři, ptakoještěři, druhohorní mořští plazi, ale také mnohé jiné zajímavé skupiny dávných tvorů. V té době tak vznikly i první paleontologické rekonstrukce prastarých ekosystémů. Mezi významná díla patří mimo jiné malba Henryho De la Beche z roku 1830 s názvem Duria Antiquior, zachycující pravěký Dorset.
Jezerní krajinu plnou druhohorních plazů postavil autor na objevech amatérské sběratelky fosilií Mary Anningové, která počátkem 19. století takřka vlastnoručně odkryla značnou část jurské mořské fauny jižní Anglie. Ačkoliv je zmíněná výtvarná rekonstrukce ze současného pohledu naivní a nepřesná, jde o jeden z prvních vážných pokusů založit scénu na paleontologických reáliích.
S příchodem 20. století pak započalo tzv. klasické období, kdy se ke slovu dostala nová generace skvělých umělců: Například 34 metrů dlouhý nástěnný obraz Rudolpha Zallingera pojmenovaný The Age of Reptiles neboli „věk plazů“ patří k největším klasikám žánru. Vedle Zallingera hrál významnou roli třeba Charles Knight a od 30. let samozřejmě také český výtvarník Zdeněk Burian. Většina ilustrací pravěkých tvorů, jež mohli lidé vídat v učebnicích, knihách a časopisech, představovala díla právě uvedených osobností paleoartu.
Elegantní a nebezpeční
Velký posun nastal v období tzv. dinosauří renesance, kterou na konci 60. let 20. století odstartoval objev dravého dinosaura deinonycha. Revoluční změna ve vědeckém i laickém pohledu na dinosaury a výrazně modernější přístup k jejich anatomii, fyziologii i evoluční úspěšnosti způsobily neobvyklý nárůst zájmu o pravěké plazy, a to i z hlediska paleontologických rekonstrukcí. Objevila se tedy také nová generace umělců zobrazujících dinosaury jako elegantní, rychle se pohybující dynamické tvory.
Od počátku 70. let mezi uvedené tvůrce patřil především paleontolog a výtvarník Robert Bakker, nezávislý badatel a umělec Gregory Paul a později i mnozí další. Právě práce těchto zatím převážně amerických osobností vedla mimo jiné k fascinujícímu ztvárnění dinosaurů ve filmovém Jurském parku.
V současnosti již v popředí působí výtvarníci, kteří detailně studují předměty svého zájmu, a jejich rekonstrukce tudíž zahrnují nejen umělecký aspekt, ale rovněž pevný vědecký základ (viz Dinosaurus ožívá). Řadí se k nim například Kanaďan maďarského původu Julius Csotonyi, Brit Mark Witton či Australan John Conway, dále španělsko-mexický ilustrátor Luis Rey nebo ruský výtvarník a biolog Andrej Atučin. V českém prostředí se samozřejmě navazuje především na Zdeňka Buriana a v jeho odkazu aktivně pokračovali a pokračují výtvarníci mladších generací jako nedávno zesnulý Jan Sovák, dále Petr Modlitba či slovenský ilustrátor Vladimír Rimbala.
Dinosaurus ožívá
Paleoumělec obvykle pracuje pro některou z vědeckých institucí, odkud také pochází jeho hlavní poradce a poskytovatel potřebných informací o anatomii, fyziologii i ekologii ztvárňovaného tvora. V první řadě je třeba co nejpřesněji stanovit téma obrazu: Jaký druh či druhy se na něm mají vyskytovat? V jakém prostředí budou znázorněny? Mají spolu na obraze nějak interagovat, třeba v podobě souboje, námluv, zastrašování apod.?
Na všechny uvedené otázky je dobré nalézt odpověď, ještě než umělec vytvoří první nákresy a skici. Námětem bývají obvykle nově objevené druhy pravěkých tvorů nebo druhy již déle známé, jež ovšem například prošly revizí. Případně se může jednat o novou variaci na populární téma, obvykle o inovaci staršího zobrazení, které již není vědecky správné.
Práce podle fosilie
Velmi důležitou součást práce umělce tvoří shánění dostatku odborných podkladů, díky nimž může při vyhotovování díla pracovat co nejpřesněji. Navzdory veškeré snaze se však musí počítat s tím, že spousta věcí v malbě nakonec pravděpodobně nebude správná nebo přinejmenším nebude zcela přesná. Jedná se například o měkké tkáně typu kůže na hlavě, o velikost a tvar různých měkkých tělesných výrůstků nebo o barvu kůže, peří či srsti pravěkých savců. Ve výjimečných případech ovšem u některých druhů dinosaurů známe přibližnou barvu opeření: Určuje se rozborem melanozomů zachovaných ve fosilním peří.
Paleontolog, který s umělcem spolupracuje, by měl pro jeho práci zajistit co nejpřesnější fotky, nákresy a materiály zachycující kosti, zuby, rohy a další části těla zvoleného tvora – a někdy může dokonce poskytnout fosilii samotnou. Nejlepší umělci dnes dokážou sami odhadnout někdejší objem svaloviny a podkožního tuku, rozsah pohybu končetin, krku a ocasu nebo způsob kousání či trhání kořisti.
Záleží na detailech
Po přesném zadání úkolu může paleontolog s umělcem ještě dlouhé hodiny debatovat o dalších specifikacích obrazu. Záleží pochopitelně na smyslu pro detail na obou stranách: Někdo se soustředí jen na živočicha v popředí a podobu okolní vegetace až tolik neřeší, jiný chce mít naprosto dokonalý soubor flóry v daném ekosystému a špatně nesmí vypadat ani jedna malá kapradina. Paleontolog může umělci zajistit i přístup do rozsáhlé online databáze s fosiliemi veškerých druhů živočichů, rostlin a dalších organismů známých z daného geologického souvrství. Zadavatel pak stanovuje, na jaký detail či charakteristiku pravěkého ekosystému klást důraz, aby víc vynikal a upoutal pozornost. A zatímco dřív bylo nutné podobné porady provádět osobně, dnes už se dají řešit online či po telefonu.
Mezi umělcem a vědcem
I když je obraz již hotový nebo se blíží k dokončení, ještě není vyhráno. Vědec se nemusí s tvůrcem shodnout na finální podobě díla, ať už z hlediska faktického (konkrétní chyby v anatomii zvířete), nebo i uměleckého (realističtější, nebo spíš zjednodušené podání pro dětské čtenáře či návštěvníky). Nastává tedy fáze korekce ze strany vědce, v závislosti na jeho náročnosti nebo lpění na některých detailech, jež nemusejí na první pohled působit významně, ale pro odborníka hrají stěžejní roli.
Může jít třeba o prohnutí zobáku, stočení ocasu, velikost očí oproti nozdrám či úhel ohnutí prstů při chůzi. Daný živočich by se měl také chovat přirozeně a vhodně splynout s prostředím: Pokud dravý dinosaurus křiklavě oranžové barvy stojí vedle poklidně se pasoucích puntíkatých býložravců, rozezná nekvalitní rekonstrukci pravěkého ekosystému i laik.
