Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

16.06.2020 - Vilém Koubek

Jak vypadaly slavné postavy historie? Soudobí malíři a sochaři obvykle vytvářeli buď odosobněné a symbolické portréty, nebo sice podobizny přesné, ale záměrně lichotivé. Prostá realita však nikdy nelže – a forenzní rekonstrukce jí umí znovu vdechnout život

<p><strong>Jeroen Poblome</strong> a <strong>Sam Cleymans</strong> drží rekonstrukce obličejů antického <strong>Rhodona</strong> a byzantské <strong>Eirene.</strong></p>

Jeroen Poblome a Sam Cleymans drží rekonstrukce obličejů antického Rhodona a byzantské Eirene.


Reklama

Díky moderním technologiím povstává minulost z prachu doslova před očima: Kosterní nálezy či genetické bádání umožnily alespoň virtuálně vrátit do života mamuty i dinosaury, ale také lidi, kteří po tisíciletích zapomnění procitli skrz modely svých tváří. Z dlouhodobé práce odborníků se například zrodila podobizna faraona Tutanchamona, jenž zemřel zřejmě v roce 1325 př. n. l. Pohlédli jsme i do očí Lucy, která patřila k australopitékům žijícím před 3,8 milionu let. K věrohodným rekonstrukcím obličejů však vedla dlouhá a trnitá cesta, přičemž skutečně impozantních výsledků se daří dosahovat až od 20. století. 

Kostra je základ

Při vzpomínce na konkrétního člověka se nám jako první obvykle vybaví jeho obličej. Proto se tváře nebožtíků pokoušeli uchovat například již dávní Egypťané a mnohé další kultury, jež vyráběly tzv. posmrtné masky. V období renesance se obličeje významných zesnulých dokonce otiskovaly do sádry či vosku, načež podle odlitků vznikaly jejich portréty či sochy. 

Již během 18. století zkoumali učenci lidskou anatomii, včetně lebky. Objevovaly se tak první pokusy o rekonstrukci: Kupříkladu italský malíř Ercole Lelli razil myšlenku, že tělo člověka lze „postavit“ znovu, použije-li se coby výchozí bod kostra. Do skeletonů pak umisťoval hliněné modely útrob, přičemž takto upravené instalace obdivovali především studenti medicíny. 

Hlava hnijící na kůlu

Potřeba rekonstruovat lidské tváře se stále častěji skloňovala v průběhu 19. století, kdy se v mnohem větší míře začaly vyšetřovat zločiny. Do té doby se při hledání pachatelů a získávání jejich přiznání vycházelo spíš z nátlaku a mučení. Osvícenství a humanismus s popsanými metodami skoncovaly, nicméně nutnost identifikovat nalezené tělo přetrvala. Ještě v předminulém století se tak používaly postupy doslova středověké: Ostatky se například nechávaly na ulicích, aby si je kolemjdoucí prohlédli a případně poznali, o koho se jedná

V podobném duchu probíhal i londýnský případ z roku 1875, kdy noční strážník objevil na břehu Temže useknutou lidskou hlavu. Důkaz pečlivě omyli, učesali a nabodli na kůl nedaleko kostela sv. Markéty ve Westminsteru, ve snaze mrtvého identifikovat – nikdo ho však nepoznával. Jakmile se pak hlava začala rozkládat, dali ji do sklenice, zalili alkoholem a ukazovali dál…

Co umělec, to unikát

Bylo zřejmé, že by se při vyšetřování lépe pracovalo s věrnou podobou tváře nebožtíka, dokud ještě dýchal. Koncem 19. století proto badatelé zabývající se anatomií hledali způsob, jak obličeje zesnulých osob rekonstruovat. Průkopníkem se stal Němec Friedrich Welcker, který při pitvách zkoumal svalstvo hlavy a krku. Na jeho práci navázal Švýcar Wilhelm His a s využitím kolegových dat „oživil“ v roce 1895 tvář Johanna Sebastiana Bacha. Poté se s modely doslova roztrhl pytel a obor zaujal řadu dalších vědců. 

Problém spočíval v tom, že se uvedeným způsobem získávaly pouze již dříve zdokumentované podobizny. Skladatel Joseph Haydn, filozof Immanuel Kant či básník Friedrich Schilleru těch všech existovaly posmrtné masky a lidé je dávno znali z obrazů. V případě bezejmenných nebožtíků byla však tehdejší metodologie nespolehlivá a ovlivňovala ji představivost autora. Pokud se tedy o rekonstrukci neznámé tváře pokusili dva tvůrci, obvykle dospěli k odlišným výsledkům.

Dostatečný důkaz

Ve 20. století se ovšem rekonstrukce obličejů proměnila v ryze vědecké odvětví a vznikly tři hlavní proudy. Tzv. ruskou školu založil Michail Gerasimov, který vycházel ze zachovaných svalových úponů na lebce. Nejprve tvář vymodeloval nahrubo a poté dolaďoval detaily, odvozené od nosní kosti, nadočnicového oblouku, úst, zubů či očních jamek. 

Na druhé straně oceánu opřeli Američané svou metodologii o co nejpřesnější měření svalové hmoty ve tváři, ať už šlo o její umístění, či sílu. Když pak antropolog Wilton Krogman uvedl v roce 1946 popsaný postup do praxe, uznaly úřady Spojených států rekonstrukci tváře jako dostatečný důkazní materiál. Britové americkou a ruskou metodu spojili a rekonstruovali obličeje podle svalových úponů i průměrné hmoty. Jejich systém si vzal z obou přístupů to nejlepší, takže hrál až do začátku 21. století prim.

Rozřezat a vymodelovat

Dnes rekonstrukci zajišťují počítače: Například s využitím tomografie se tělo nejprve zobrazí v sérii „řezů“, načež je příslušný software spojí do jednoho celku. Na vzniklý 3D model rozmístí program podle zadaných parametrů svalstvo, případně doplní chybějící zuby či úlomky kostí, a vytvoří tak obraz zesnulého. Proti klasickému ručnímu modelování jsou počítače rychlejší a zároveň dovedou upravovat výsledek na základě nově získaných informací – odstínem pleti nebo barvou očí počínaje a prakticky jakýmkoliv jiným parametrem konče. 

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Podobně se povedlo rekonstruovat i mumii dávné Egypťanky, kterou vědci pojmenovali Cohen, po jejím objeviteli Mendesi Cohenovi. Naskenovanou lebku ženy přenesli do programu Geomagic Freeform a následně na modelu vyznačili body, podle nichž se pak modelovaly hlavní svaly hlavy určující výrazné rysy. Informace k rozmístění klíčových prvků vzešly ze studia mumií a obecně života dávných Egypťanů, rekonstrukce je proto věrohodná zhruba jen ze 75 %. 

Kdo si troufne na pleť? 

Bez počítačů by bylo modelování u zmíněné mumie extrémně komplikované i proto, že lebce chyběla dolní čelist. Zkoumání tvaru té horní a její srovnání s obecnými poznatky o Coheniných souputnících však umožnilo vytvořit virtuální protézu, kterou pak program zakomponoval do úst. 

Poslední problém podobných rekonstrukcí obvykle představuje pleť: Její barvu, vrásky, jizvy a další aspekty ze struktury lebky vyčíst nelze a bez nich tvář nepůsobí lidsky. U Egypťanky Cohen proto vědci upustili od volby barvy pokožky, jež tak zůstala v černobílých odstínech. Vrásky a další nedokonalosti pak vytvořili na základě antropologických analýz a poznatků o ženách dávného Egypta.

V živých barvách

„Rekonstrukce obličeje představuje kombinaci vědy a kreativity,“ tvrdí Jeroen Poblome, který spolu se Samem Cleymansem a s kolegy z univerzity v tureckém Burduru rekonstruoval tváře dvou obyvatel někdejšího města Sagalassos: Konkrétně šlo o muže ze 3. století a ženu z 11.–13. století. Odborníci se rozhodli vyvést „modely“ v plné barvě a pokusili se jim dodat také odpovídající účesy. Podobu dávné dvojice odvodili do jisté míry od vzhledu současných obyvatel turecké oblasti Ağlasun, kde se dávné město nacházelo, a zároveň přihlédli k historicky podloženým zvyklostem regionu. 

TIP: Perfektní rekonstrukce odhalila tvář 1 200 let staré královny z Peru

„Ve starověkém Římě lidem záleželo na vzhledu. Z dochovaných písemností například víme, že se muži ze všech sil vyhýbali pleši a za vzor krásy se ve druhém století považoval císař Hadrián,“ vysvětluje Cleymans. Rekonstrukce muže pojmenovaného Rhodon proto dostala do vínku krátké vlasy a pečlivě udržovaný plnovous. Na druhou stranu průměrní občané Byzancie vzhled příliš nezdůrazňovali a dávali přednost jednoduchosti. Ženě nazvané Eirene tedy vědci přiřkli dlouhé rozpuštěné vlasy, ozdobené tenkým copánkem.

Plod incestu

V případě již zmíněné rekonstrukce Tutanchamonovy tváře se vědci sice odvážili zvolit barvu pokožky, ale vynechali případné nedokonalosti či jizvy. Faraon totiž zemřel velmi mladý, mezi 18 a 19 lety, takže na vrásky měl ještě čas. Přesto výsledek vyvolal nepříjemnou vlnu kritiky.

TIP: Jak bude vypadat lidská tvář za 100 tisíc let? Všichni budeme stejně divní

Tutanchamon totiž vzešel z incestního vztahu panovníka Achnatona a jeho sestry, což se podepsalo nejen na křehkém zdraví mladého faraona (podlehl zřejmě malárii), ale i na jeho vzhledu. Měl nápadně plochou a šišatou hlavu, podle některých zdrojů trpěl předkusem a jeho tělesná schránka se vyznačovala nesourodou směsí mužských i ženských rysů. Oživení vládce, kterého si obecně spojujeme s majestátní sarkofágovou maskou, zkrátka vyznělo velmi nelichotivě. Taková však realita – na rozdíl od idealizovaných obrazů moci – někdy skutečně bývá. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V roce 2019 využilo průplav přes pět tisíc tankerů a podobný počet dalších nákladních lodí.

Cestování
Revue

Jupiterův měsíc Ganymed. Podle vědců se na jeho povrchu nachází největší známý impaktní kráter ve Sluneční soustavě.

Vesmír

Tasmánský čert, ďábel medvědovitý

Věda

Duby patří k dlouhověkým stromům, které od nepaměti podněcovaly lidskou fantazii. Při jejich košaté mohutnosti se není čemu divit (Foto: Shutterstock)

Příroda

Karel IV. se synem Václavem a synovcem Joštem

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907