Legendární jezdci: Nejrychlejší koňská pošta v USA byla synonymem prestiže

28.06.2022 - Radomír Dohnal

Společnost Pony Express doručovala poštu jen 18 měsíců, pak musela zavřít krám. Proč zkrachovala jízdní pošta, když dokázala zdolat trasu od jednoho pobřeží k druhému za dosud nevídaných 10 dní?

<p>Setkání minulosti s budoucností – jezdec Pony Expressu míjí dělníky vztyčující telegrafní sloupy. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Setkání minulosti s budoucností – jezdec Pony Expressu míjí dělníky vztyčující telegrafní sloupy. (foto: Shutterstock)


Reklama

Inzerát, uveřejněný na počátku roku 1860 ve většině amerických státních novin, poptával pro dosud neznámou společnost mladé, hubené, šlachovité muže, ne starší osmnácti let a ideálně sirotky. Hlavně to ale měli být špičkoví jezdci, kteří se nebojí velkých odměn ale ani rizika vlastní smrti. 

Nebezpečná cesta?

Kolem roku 1850 sice střed severoamerického kontinentu nějak závratně mnoho lidí neobývalo, ale jeho mapa rozhodně nebyla bílá a nepopsaná. Pokud si někdo naplánoval cestu koňmo z východního pobřeží na západní, do Washingtonu DC či do San Franciska v Kalifornii, absolvoval ji v průměru za 5 až 6 týdnů, aniž by se po celou dobu odchýlil ze značených cest. Vlastně, po přímé trase z New Yorku na druhou stranu pobřeží se dal náznak dobrodružství pocítit teprve v Kansas City, protože až sem se dalo pohodlně dojet vlakem. A dál? 

Nic, co by se dalo považovat za zásadní komplikaci. Ve zbytku cesty byste nezažili ani konstantní adrenalin, jak se o tom píše v šestákových kovbojkách, ani věčný strach z přepadení bandity. Na cestující, jež vystoupili z polstrovaného kupé vlaku čekalo jen pomalé a nudné třítýdenní hrkání vozem. Jediným skutečným problémem bylo, že přeprava osob a nákladů trvala vnitrozemím nekomfortně dlouho. Právě proto se do přepravního byznysu pouštělo stále více nových společností. Šlo o relativně bezpečné a výnosné podnikání. 

S jistou nelibostí na takový nárůst konkurence hleděli obchodní ředitelé Central Overland California & Pikes Peak Express Company. Kdo? To jejich vozy se na trase z Missouri do Kalifornie objevovaly nejčastěji. Dobře zavedená firma měla solidní provozní zázemí. Pracovalo pro ně skoro šest tisíc lidí, k dispozici měli 75 tisíc tažných volů, 10 tisíc koní, tisícovku povozů a dostavníků. Vlastnili dílny, pilu, sklady. A také banku a pojišťovnu. Bohužel, zajišťovali kompletní servis přepravy už příliš dlouho na to, aby je potenciální zákazníci vnímali jako nějakou lákavou novinku. Proto také statistiky jejich meziročních zisků, navzdory jejich spolehlivosti, klesaly. Chtělo to změnu, chytrý marketingový tah. A proto došlo v dubnu 1860 k založení Pony Express.

Expresní jízda

Co mohli nabídnout nového? Pro začátek zdánlivě nesplnitelný slib, jež by k nim připoutal pozornost celých Spojených států. Když dostanou dopis z odeslaný z amerického pobřeží Atlantiku doručí ho prý k adresátovi na tichomořském pobřeží za 10 dní. Deset dní!

Trasa, na níž si jezdci Pony Expressu předávali štafetu, byla úctyhodně dlouhá. (foto: Shutterstock)

A Central Overland California & Pikes Peak Express Company, respektive její ředitelé – pánové Russell, Majors a Waddell, si to během dvou měsíců testovacího provozu opakovaně ozkoušeli. Nevytvářeli přitom něco z ničeho. Personál i provozní zázemí měli víc než dostatečné. Jejich štafetový systém vedl ze stájí v missourském St. Joseph, přes Nebrasku a Wyoming (věčně zasněžené Colorado raději vynechali), přes Utah a Nevadu až do cíle v Hastings v kalifornském Sacramento. Po známé trase vytýčili prvních 184 poštovních stanic. Do začátku sehnali na inzerát 80 zkušených jezdců a poskytli jim 400 rychlých koní. Fungovalo to dokonale. Tedy, skoro dokonale. Pořád ještě bylo zapotřebí zapracovat na marketingu. 

Chytlavá reklama

Ten velkou měrou tkvěl v podporování poněkud bulvárních článků dramaticky popisujících úskalí cesty. Ano, provozovatelé Pony Express si připláceli nejen za inzerci a pozitivní reklamu, ale schválně i za popis toho, že výkony jejich poslů jsou vlastně překonáním nemožného. A právě tohle potenciální klienty nesmírně lákalo. Sesuté svahy na cestách, číhající bandité, indiáni na válečné stezce, rozvodněné řeky a hladoví kojoti. Práce poslů Pony Expressu rozhodně nebyla bez rizik, ale většina zaznamenaných nebezpečenství byla v rámci adrenalinové reklamy pořádně nafouknutá. 

Brzy se Pony Express stal celospolečenským fenoménem i známkou určitého osobního postavení. Poslat dopis jejich prostřednictvím dávalo všem jasně najevo, že odesílajícímu záleží na rychlosti a spolehlivosti, zrovna tak jako na čerstvosti informací. A že disponuje financemi. Zaváděcí taxa 5 dolarů za půl unce přepravené váhy (14 gramů) dopisu skutečně nebyla nejlevnější. Většina lidí ve Státech tehdy vydělávala se štěstím 1 dolar denně. Pokud tedy zrovna nepracovali pro Pony Express. O jezdce tu bylo nadstandardně dobře postaráno. Zaměstnání u koňské rychlo-pošty přinášelo velkou prestiž i slušné peníze. Každý měsíc, bez ohledu na to, kolik dotyční najezdili, dostávali plat 100 dolarů, plus další příplatky za rychlost.

Specifika

Motivační ohodnocení zabíralo na samotné jezdce, kteří neváhali jít do rizika a opravdu plnili svůj úkol, aniž by si hleděli deště či mrazu. Byli ekvivalentem vysokorychlostního internetu v době jehličkových tiskáren a faxů. I za cenu toho, že občas strhali koně k smrti, nebo sami podlehli omrzlinám. 

Zásadním faktorem rychlosti byla hmotnost zátěže. Naplněná mochila, tedy sedlo s všitými vaky s poštou, vážila 9 kilogramů. Dalších devět připadalo na drobné balíčky v brašnách. Výbavu doplňoval měch s vodou a revolver. Z toho vyplývalo, že jezdec nesměl vážit více než 57 kilogramů! Proto se poptávka orientovala na stěží zletilé chlapce drobnější postavy a vzrůstu, ideálně i bez rodiny, aby je nemělo co zdržovat. Před vlastním přijetím do pracovního poměru pak tito jezdci ještě museli přísahat na Bibli, že nikdy nezneužijí svého postavení, budou se chovat zdvořile k adresátům, nebudou klít, požívat alkohol a hádat se s dalšími zaměstnanci…

Jednička na trhu?

Obchodní strategie přímočaře počítala s tím, že pokud klient neoželel oněch 5 dolarů za psaní v režimu expresní koňské pošty, nejspíš s ním nevyrazí na poštovní úřad US Mail, ale přenechal je kurýrům Central Overland California & Pikes Peak Express Company. Šlo přece o stejnou partu, ne? Dopis sice dorazil až po třech týdnech, ovšem pobýval v rukou spolehlivých profesionálů. Pony Express prostě vytvářel lichotivější a mediálně vděčnější tvář celému byznysu pánů Russella, Majorse a Waddella.

TIP: Dnes podáte, zítra dodáme: Historie poštovních služeb je stará přes 5 tisíc let

Pony Express si držel úctyhodnou reputaci. Za dobu své existence, jež čítala 35 tisíc poslaných psaní, jen jedinkrát zásilku nedoručili. Neznamenalo to ovšem, že nezažívali problémy. Rozšířili expresní systém o novou jižní trasu. Tím se zvýšil záběr na 3 tisíce mil, včetně napojení stanic na poštu přicházející z Washingtonu. To ovšem začalo Pony Express přetěžovat, aniž by se zásadně zvýšil objem zásilek. Nepomohlo ani snižování cen. Provoz si žádal nové investice a přestával se vyplácet. V Nevadě se do trasy poslům nakonec skutečně postavili vzbouření Indiáni a došlo k dočasnému výpadku. A měnilo se i politické klima. Blížila se občanská válka, již známe pod názvem Sever proti Jihu.

Ještě rychlejší

Koňské rychlo-poště, nesporné známce pokroku v transkontinentální komunikaci, pak definitivně zlomil vaz až další stupeň pokroku: telegraf. Když 26. října 1861 dorazí sloupy telegrafního vedení do utažského Salt Lake City a propojí tak státy Oklahomu a Nebrasku s Kalifornií, hodí ředitelé Pony Express ručník do ringu. Po 18 měsících provozu zavírají krám. Jezdci Pony Express byli možná ďábelsky rychlí, ale se zprávami běžícími po drátech skutečně soutěžit nemohli. Legenda poslů, částečně přifouknutá reklamou, se musela odporoučet do minulosti.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pachacuti, tvůrce velkolepé říše Tawantinsuyu, na anonymní malbě cuzské školy ze 17. století (foto: Wikimedia CommonsCC0 + Wikimedia Commons, Emmanuel DyanCC BY 2.0)

Zajímavosti

Krajina na Marsu, na snímku robotické laboratoře Curiosity

Vesmír

Světelná show Tribute in Light je pastí pro ptáky přelétající nad New Yorkem. (foto: Wikimedia Commons, King of HeartsCC BY-SA 4.0)

Příroda

Masivní závrt u chilského měděného dolu Alcaparrosa. (foto: Profimedia (Johan Godoy, AFP)

Věda

Zasahující hasiči Rubal a Torres. (foto: Brinnon Fire Department)

Revue

Emauzský klášter na přelomu 19. a 20. století. (foto: Wikimedia Commons, Deport & Panzer, CC0)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907