Mýty vs. realita: Jak rychle dokázal běžet Tyranosaurus rex?

21.12.2017 - Vladimír Socha

Tyranosauři zaujímají v našich představách post neohrožených dravců a králů prehistorické džungle. Vědecké studie však poukazují na skutečnost, že tyto mnohatunové kolosy zřejmě vůbec nedokázaly běhat

Podle některých teorií by tyranosaurovi stačilo zakopnout a vlastní váha by ho při pádu zabila.
Podle některých teorií by tyranosaurovi stačilo zakopnout a vlastní váha by ho při pádu zabila.

Reklama

Mezi nejvíc protikladná ztvárnění druhohorních dinosaurů patří jejich podoba ve filmech Cesta do pravěku a Jurský park: V nádherném klasickém snímku Karla Zemana můžeme obdivovat toporné a těžkopádné tvory, z nichž ti největší – sauropodní dinosauři – museli žít ve vodě, aby dokázali unést vlastní těla. V díle amerického režiséra Stevena Spielberga pozorujeme ladně se procházejícího obřího brachiosaura a tyranosaura prohánějícího džíp rychlostí 50 km/h. 

Zmíněné filmy ilustrují zásadní rozdíl v chápání fyziologie dinosaurů a jejich pohybových schopností: Přišel na přelomu 60. a 70. let, kdy nastalo období malé vědecké revoluce, nazývané „dinosauří renesance“. První myšlenky o hbitosti dinosaurů a jejich anatomické podobnosti s ptáky představil britský přírodovědec Thomas Huxley dokonce již v 19. století. Ve své době se však neprosadily a trvalo velmi dlouho, než se k nim světoví paleontologové vrátili. 

Prarodiče ptáků

Jedním z průkopníků se v tomto směru stal Američan John Ostrom, který v roce 1969 popsal středně velkého dravého dinosaura druhu Deinonychus antirrhopus: Na první pohled vědce zaujala nesmírně lehká a elegantní stavba raně křídového teropoda. Deinonychus, v překladu „strašný dráp“, představoval skutečně úžasný stroj na zabíjení z doby před 110 miliony let – na délku měřil asi 3,5 m, vážil kolem 80 kg a jeho dlouhé štíhlé kosti dokazují, že šlo o velmi rychlého lovce. 

Ostrom si všiml podobnosti ve stavbě kostry deinonycha, „praptáka“ archeopteryxe a současných opeřenců, načež oprášil Huxleyho sto let starou teorii o dinosauřím původu ptáků. Dostupné fosilní důkazy se náhle zdály dostatečně výmluvné. Poměrně rychle pak byly publikovány další teorie o teplokrevnosti dinosaurů, jejich evolučním úspěchu nebo třeba studie, jež odhalila asi 120 shodných znaků s ptáky. Ostromova myšlenka našla velkou podporu a většinová paleontologická obec se s představou opeřenců coby potomků dávných stvoření záhy sžila. 

Rychlejší než Usain Bolt?

Na Ostroma pak navázal jeho student Robert Bakker, který zaznamenal mnoho dalších ukazatelů teplokrevnosti a značné metabolické aktivity. Výsledkem byl moderní pohled na dinosaury, jenž se odrazil například ve zmiňovaném Spielbergově filmu. Sprintující tyranosaurus se stal přímým dědicem hypotéz Bakkera a jeho krajana Gregoryho Paula, kteří přišli v 80. letech s představou, že tito několikatunoví dravci běhali rychlostí až 72 km/h. Tvor o hmotnosti slona podle nich předstihl třeba závodního koně či nejrychlejší lidské sprintery: Usain Bolt získal světový rekord na 100 m rychlostí 44,72 km/h. 

Moderní výzkumy však s tvrzením Bakkera a Paula nesouhlasí. Prakticky všechny se shodnou, že se dospělí tyranosauři nemohli ani zdaleka pohybovat tak rychle – a podle některých dokonce nemohli běhat vůbec. James Farlow a jeho dva kolegové ve svém článku z roku 1995 dokládali, že pokud by tyranosaurus v plném běhu zakopl a upadl, mohl by se snadno zabít. Na několikatunového tvora by při pádu z výšky 2 m (kde končilo jeho břicho) působily takové síly, že by mu rozdrtily hrudník. Tělo i hlava by přitom v suché zemi vytvořily menší „kráter“ o hloubce asi 20 cm… Farlow sice vycházel z nesmyslných údajů od Bakkera a Paula, nebezpečnost běhu by však byla stejná i při nižších rychlostech.

Nejtěžší stehna na světě

Zmíněné zjištění samozřejmě nevylučuje možnost, že se tyranosauři občas při lovu či v ohrožení života na chvíli rozběhli. Jak rychle však uháněli? V roce 1998 přišel odborník na tyranosauridy Thomas Holtz s postřehem, že jsou dolní části nártu a prstů tyranosaura v poměru ke stehenní kosti delší než u většiny jiných dinosaurů – a že tento znak odkazuje k jeho schopnosti pohybovat se rychle. Téhož roku srovnal Per Christiansen kosti nohou tyranosaura a slona: Ze společných znaků pak usoudil, že byla dávná stvoření omezena rychlostí zhruba 40 km/h. 

Proti se však postavilo několik studií. John Hutchinson v roce 2002 tvrdil, že aby velcí tyranosauři dosáhli zmíněné rychlosti, museli by mít na nohách svaly představující 86 % jejich celkové hmotnosti – což je absurdní. S tím, co měli tito tvorové skutečně k dispozici, odhadl jejich rychlost asi na 18 km/h.

Praskající kosti

Zatím poslední slovo padlo v teoriích z let 2010–2017, jež se věnují odhadu velikosti a síly svalů u báze ocasu a pravděpodobné „technice“ tyranosauřího pohybu. Podle Scotta Personse mělo zvíře velmi silnou muskulaturu spojující ocas a zadní část nohy, jež mu mohla výrazně pomáhat při běhu a udržování rovnováhy. Německý paleontolog Heinrich Mallison zas tvrdí, že tvor zvládal značnou rychlost díky krátkým krokům s vysokou frekvencí místo dlouhých kroků, typických pro většinu rychle běhajících obratlovců. 

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Podobný způsob pohybu předpokládá i nejnovější studie z tohoto roku, podle níž tyranosauři vůbec neběhali, ale pouze „kráčeli“ rychlostí kolem 17 km/h. V opačném případě by jejich nohy nevydržely tlak při pohybu a praskaly by jim kosti.

Skutečnou rychlost tyranosaurů sice stále neznáme, přesto je pravděpodobné, že si občas mohli dovolit přidat alespoň na 20 km/h. Ostatně i téměř stejně těžcí sloni, hroši a nosorožci umějí dočasně značně zrychlit. Kultovní scéna z Jurského parku však reálná není a schopnost dohnat džíp tyranosaurům v životě jistě nechyběla – jednoduše se živili dinosaury, kteří byli ještě pomalejší. 

Ten běhá tak a ten zas jinak

Rychlost pohybu většiny prehistorických druhů neznáme ani nemáme možnost ji přesněji odhadnout. Zajímavý je však například údaj u obřího sauropoda argentinosaura, jenž vážil přes 80 tun a patřil k největším známým suchozemským tvorům. Podle nedávno publikované práce si i tento kolos dokázal razit cestu rychlostí asi 8 km/h, což odpovídá hodně svižné lidské chůzi či pomalému kondičnímu běhu. Nejrychlejší pak zřejmě byli ornitomimosauři neboli tzv. pštrosí dinosauři: Podle anatomické podobnosti se současnými pštrosy jim můžeme přiřknout schopnost běžet rychlostí až 70 km/h.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Cesta ke špicberskému souostroví byla velmi komplikovaná. Skutečné problémy však tehdy Italii teprve čekaly.

Zajímavosti
Zajímavosti

Dávné značky (ve výřezu) ve starém kostele měly chránit před čarodějnicemi a černou magií.

Věda
Vesmír
Historie

„Plavit se“ umí i gekoni

Indický oceán z Madagaskaru na Andamanské ostrovy přepluli před 6 miliony předci gekonů felsuma andamanská (Phelsuma andamanense). Na přírodním voru se plavili více než 5 000 kilometrů. Dnes jsou v Bengálském zálivu jedinými zástupci felsum. Jejich nejbližší příbuzní žijí stále v „domovině předků“ na jihozápadě Indického oceánu. 

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907