Naděje ve stínu katastrofy: Hladina Aralského jezera začala nečekaně stoupat

Až do druhé poloviny 20. století představovalo Aralské jezero, dříve známé jako Aralské moře, třetí největší vodní plochu svého druhu na Zemi. Jeho hladina zaujímala zhruba 68 000 km², a pojala by tedy většinu České republiky. Ve vodách jezera se nacházelo na 1 100 ostrůvků, podle nichž také dostalo své jméno, které lze z uzbečtiny přeložit jako „moře ostrovů“. Kolem jeho břehů vyrostla řada komunit, rybáři si na úlovky nemohli stěžovat a lokalita si pro svou krásu vysloužila přezdívku „perla Střední Asie“.

Začátkem 60. let se však Sovětský svaz zaměřil na pěstování bavlny, která tehdy platila za vynikající exportní surovinu a mluvilo se o ní jako o bílém zlatě. Sověti se ji ovšem rozhodli pěstovat v nehostinných pouštních oblastech a k tomu potřebovali vodu. Započal tedy projekt přesměrování řek Amudarja a Syrdarja, tvořících hlavní přítoky Aralského jezera. 

Jenže mizerně postavené kanály vodu sice rozváděly, ale zároveň na mnoha místech prosakovaly, a docházelo tak k ohromným ztrátám. Nedostatky se řešily „za pochodu“, obdělávaná půda se nepřiměřeně hnojila a používala se agresivní zemědělská chemie, jež postupně zničila zeminu a spodními vodami prosakovala i do jezera. Projekt se stal dokonalým zosobněním posměšného ruského rčení „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy“. Cíle se podařilo dosáhnout, avšak za příliš vysokou cenu. 

Dno plné jedů

Z Uzbekistánu se sice stal k roku 1988 největší vývozce bavlny na světě, ale došlo k tomu na úkor komunit, a hlavně na úkor jezera: Jeho přítoky zeslábly natolik, že během letních měsíců vysychaly, což pro vodní plochu znamenalo pozvolnou zkázu. Mezi roky 1961 a 1970 klesala hladina v průměru o 20 cm ročně a 70. léta byla ještě drastičtější, neboť úbytek vzrostl až na 60 cm. Katastrofa vyvrcholila v následující dekádě, kdy hladina každý rok klesala až o 90 cm. Závratné ztráty vyústily v roce 1989 v rozdělení vysychajícího rezervoáru na dva menší – severní a jižní. Od 60. let do roku 1998 se povrch Aralského jezera zmenšil o 60 %, přičemž zmizely čtyři pětiny jeho objemu.

V důsledku vysychání se ve zbytkové vodě koncentrovaly soli, takže se stala neobyvatelnou pro většinu života. Rybáři neměli co chytat, komunity kolem jezera se rozpadaly. Navíc ustupující hladina odkrývala dno, na němž se dlouhé dekády hromadil chemický odpad z testování různých zbraní, ale také z rakovinotvorných zemědělských postřiků včetně DDT. Písek ze dna plný chemie pak vítr roznášel po okolí a lidé nebezpečné látky pili, dýchali, ale také jedli, neboť zamoření se nevyhýbalo ani chovaným zvířatům a obdělávané půdě. V oblasti tak narostl počet pacientů s rakovinou, dýchacími onemocněními, zažívacími problémy či anémií.

Zkáza podle plánu

Pro Sovětský svaz šlo přitom o přijatelný a očekávaný následek investice do pěstování bavlny. Politbyro údajně považovalo vysychání jezera za neodvratné a předpokládalo, že se vodní plocha nakonec z povrchu zemského ztratí i bez jeho přičinění. Následující pětileté plány na budování kanálů a zavlažování pouště pak nikdo nezpochybňoval. 

S pádem SSSR se však okolnosti začaly měnit. Vládám Kazachstánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu ležel osud jezera na srdci a v lednu 1994 se zavázaly vyčlenit 1 % svých státních rozpočtů na řešení kritického stavu. Cílem vzniklého Fondu na záchranu Aralského jezera (IFAS) bylo „vyvinout a financovat projekty a programy, které v oblastech zasažených aralskou katastrofou pomohou zlepšit ekologickou situaci a také budou řešit socioekonomické problémy regionu“.

Na pozadí se tedy rozjelo několik programů, ale zmenšování jezera nakonec dokázalo nejvíc zpomalit vybudování přehrady Kokaral na úzké spojnici mezi severní a jižní plochou. Díky tomuto 12kilometrovému předělu se podařilo zmírnit dopady faktu, že jižní část leží níž než severní, a tudíž do ní odtékalo nadměrné množství vody. Přehrada průtok reguluje, čímž severní plochu stabilizovala – její hladina začala stoupat, a naopak klesala slanost, takže se do jezera zvolna vracel život. Dnes tvoří jeho severní část domov více než 20 rybích druhů.

Stromy proti bouřím

Přehrada však znamená jen jeden krok na cestě k obnově. K loňskému prvnímu lednu se vedení IFAS ujal Kazachstán a pod záštitou organizace momentálně probíhá na 40 iniciativ rozdělených do 10 sektorů a zaměstnávajících dva tisíce lidí. Kolem severní vodní plochy se nově vysazují například stromy Haloxylon ammodendron, nazývané také saxaul, a v současnosti porůstají zhruba 500 hektarů. Dřeviny s výškou do osmi metrů jsou velmi odolné, a proto se jimi zalesňují i suché oblasti Číny. Také v blízkosti Aralského jezera se vsází na jejich vytrvalost, neboť mají zastavit rozpínání pouště. Osazuje se jimi rovněž vyschlé dno, protože pomáhají zbavovat půdu soli a obecně zvyšují její kvalitu. V plném vzrůstu pak vytvářejí bariéru, která brání roznášení toxického písku větrem.

Zcela se změnilo i nakládání s vodou zmíněných řek, které kdysi hrály v existenci jezera klíčovou roli. Koncem letošního roku by se měla dokonce obnovit delta Syrdarji, jež zásadně přispěje ke stoupání hladiny severního jezera. Kromě toho jsou přítoky silnější, protože se v zemědělském regionu Kyzylorda zavádějí úsporná vodohospodářská opatření. Rozsáhlá rýžová pole už se neplánují „od oka“, ale pomocí samonivelačních laserů, jaké se používají na stavbách.

Díky tomu mají vyrovnanou výšku a nedochází k nechtěným únikům vody. Jen popsaná změna pomohla ušetřit na 200 milionů metrů krychlových vody, která se neztratila a mohla skončit v jezeře. Kromě toho se rýži na precizně vyměřených plochách mnohem víc daří a výnosy v některých oblastech stouply až o 80 %. Vedle větší sklizně přitom zemědělce k zavádění úsporných technologií motivují rovněž státní dotace.

Neodvratná zkáza

Tyto a řada dalších iniciativ mají za následek, že hladina severního Aralského jezera stoupá: V roce 2022 zahrnovalo 18,9 miliardy metrů krychlových vody, zatímco v současnosti se jedná o 22,1 miliardy a do konce letošního roku by mohlo jít o 23,4 miliardy. Celková plocha severní části tedy aktuálně činí 3 065 km², což lze srovnat s rozlohou Libereckého kraje. Nad jižním jezerem se však nadále vznášejí otazníky a podle řady odborníků už jeho zkázu nedokáže nic zastavit. Na sever se tak vracejí lidé a místní rybáři ročně uloví na 8 000 tun ryb, ale tamní nadějné vyhlídky znamenají jen slabou náplast na katastrofu, k níž nikdy nemuselo dojít.

---

Čtěte také:

Až půl miliardy lidí by v roce 2100 mohlo přijít o zdroj pitné vody

Pokud se teplota podzemní vody zvýší o stupeň či dva, přestává v řadě případů vyhovovat nárokům na pitnou vodu. S postupujícími změnami klimatu a globálním oteplováním to podle vědců hrozí stále...