Reklama


Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (2)

12.02.2019 - Petr Sehnálek

Válka ve Vietnamu nebyla jen „válkou vrtulníků“ či polygonem pro odzkoušení nejmodernějších zbraňových systémů. Důležitou roli hrál obyčejný voják – pěšák, který nesl obrovskou tíhu válečných útrap a zároveň v americké strategii zaujímal nenahraditelné postavení

<p>Už jen samotný pohyb terénem mnohdy představoval smrtelné nebezpečí</p>

Už jen samotný pohyb terénem mnohdy představoval smrtelné nebezpečí


Reklama

Tíha boje se silami NFO ležela v prvé řadě na pěšákovi, který musel čelit nejen houževnatému protivníkovi, ale i nástrahám tropického prostředí. Příslušníci pěších čet a rot, kteří v objemu amerických sil v zemi čítali pouhých 9–10 % celkového stavu, zažívali odlišný druh konfliktu než jejich předchůdci ve druhé světové válce nebo Koreji. Jejich výhodou sice bylo to, že sloužili pouze omezený turnus v délce jednoho roku, ale zato většinu času strávili v operačním nasazení.

Předchozí část: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (1)

Skoro 50 kg na zádech

Mohli se pyšnit praktickou a moderní výstrojí, ale zároveň i rekordem v individuální zátěži, která dosahovala 30–45 kg. Válka bez frontových linií totiž vyžadovala, aby každý voják nesl vybavení nutné pro dlouhodobý pobyt v „buši“. Díky vrtulníkům sice pěšáci mohli spoléhat na pravidelné doplňování zásob, přesto se museli vláčet s objemným ruksakem obsahujícím zásoby pro několikadenní činnost mimo stálé základny.

Základ typického nákladu tvořilo zhruba 500 nábojů do M16, minimálně dva ruční granáty a také dýmovnice pro signalizaci vlastní pozice vrtulníkům a letectvu. Batoh obsahoval pončo (gumová pláštěnka) a nylonovou přikrývku, spací triko, nafukovací matraci (používala se jako podložka při spaní či pro transport výstroje při hlubokém brodění), polní lopatku, 5–10 pytlů na písek, šrapnelovou minu M18A1 Claymore, nástražné světlice, minimálně pět litrů vody v polních lahvích a třídenní dávku potravin (9–12 konzerv). Celkovou zátěž pěšáka mohlo zvýšit ještě 100–200 nábojů ke kulometům M60, 11kg radiostanice PRC-25/77, náhradní baterie k vysílačce, mačeta, přístroj nočního vidění, ruční protitanková střela LAW, ženijní nářadí nebo balistická ochranná vesta proti střepinám.

Grunt na cestách

Pro běžného pěšáka, kterému se přezdívalo „grunt“ (nejvhodnější český ekvivalent je „blátošlap“), představoval turnus v „Namu“ (americká zkratka pro Vietnam), neustálé hledání nepřítele, což on sám vnímal spíše jako únavné trmácení krajinou (nejen džungle, ale i bažiny, rýžová pole, gumovníkové plantáže či strmé kopce). Již samotný pohyb terénem byl v případě takzvaného sekundárního porostu (člověkem vysekané a následně opuštěné části tropických deštných lesů, kde následně přístup slunečního světla nastartoval růst bujné vegetace) či mangrovníkových bažin extrémně náročný a pomalý, přičemž obvyklé tempo postupu činilo pouhých 100–500 metrů za hodinu.

Základní taktickou poučkou bylo pohybovat se mimo stezky, kde hrozila léčka, takže bylo třeba s velkou námahou vysekat novou cestu skrz hustý podrost s trny a ostrými listy anebo neprůchodnými spletenci kořenů. Poněkud snadněji se pak operovalo v takzvaném primárním porostu v podobě tropických deštných lesů s vysokými stromy, jejichž koruny tvoří hustý dvojitý až trojitý příkrov, který propustí jen minimum denního světla. Jednotlivé stromy jsou však od sebe vzdáleny 3–6 metrů a díky minimu slunečného svitu nevyrůstá ze země téměř žádný podrost, takže zde šlo dosáhnout rychlosti až 1 000 metrů za hodinu.

Pointman na ráně

Velký problém představovala snížená viditelnost, kterou vedle nedostatku denního světla ztěžovaly ještě dlouhé liány visící ze stromů. Tyto podmínky kladly velké nároky na ostražitost. Nejnebezpečnější pozici zastával takzvaný pointman neboli pátrač na čele sestavy, jehož úkolem bylo nejen prosekávat stezku, ale hlavně v předstihu odhalit hrozící nepřátelskou léčku, aby zbytek jednotky mohl zavčas zareagovat. Dobrý pointman musel vnímat všemi smysly, vyhodnocovat stopy, včas odhalit pasti i výbušné nástrahy a mít rychlé reflexy, aby při letmém setkání s nepřítelem dokázal vystřelit jako první.

Pěší četa či rota však nespoléhala jen na čelního pátrače a kategorickým imperativem bylo kruhové zajištění. Nebezpečí a ztráty nehrozily však jen od nepřítele, ale i od prostředí a klimatu, které obecně charakterizovaly 30–37° horka, vysoká vlhkost a střídání období sucha s vysokými teplotami a monzunu se silnými dešti. To vše si vybíralo svou daň v podobě četných případů úpalu, úžehu, nejrůznějších tropických horeček či malárie přenášené moskyty.

Nepříjemným následkem při průchodu džunglí byly řezné rány, jež se snadno zanítily infekcí, nebo otrava bambusem, která mohla končit opuchnutím infikovaných částí těla. Během operací v místech s velkou hustotou vodních toků, v bažinách či zavodněných rýžových polích pěšáci trpěli případy zákopové nohy. Mezi nástrahy přírody patřila i tropická fauna a vedle konstantních nepříjemností s pijavicemi, komáry či mravenci hrozilo i smrtelné nebezpečí od jedovatých hadů a dravých šelem.

Noční obranná pozice

S výjimkou delší přestávky na oběd a několika kratších přestávek pro rychlý odpočinek či prověření podezřelé situace na trase přesunu byli pěšáci na nohou od rána až do 16 hodin odpoledne, kdy se zastavili, aby zřídili obranný perimetr k přenocování. To znamenalo další práci, neboť vybudování takzvané NDP (Night Defense Position – noční obranná pozice) vyžadovalo vykopání okopů pro jednoho až dva muže (v hantýrce takzvané „liščí nory“), vysekání palebných sektorů a zjištění předpolí minami Claymore, světlicemi či nástrahami z prázdných plechovek. To vše se muselo stihnout za dvě hodiny, neboť v džungli velmi rychle přicházela tma a poté již nebylo vidět takřka na krok.

Dočasná pozice roty či čety byla v noci velmi zranitelná, proto se často udržovala 50% pohotovost, takže jeden pěšák v každém dvoumístném okopu vždy držel stráž. Nedostatek spánku byl pro příslušníky pěchoty denním chlebem a zpravidla si mohli odpočinout jen polovinu noci, a to ještě přerušovaně kvůli střídání hlídek. Služba v relativním bezpečí obranného perimetru byla ovšem stále přijatelnější než činnost naslouchacích hlídek, jež se vysunovaly několik set metrů před vlastní obranná postavení, aby zavčas varovaly hlavní síly, že se blíží nepřátelský útok.

TIP: Ubránili se přesile: Legendární bitva o vietnamské údolí La Drang

Tuto skutečnost pak oznámili pěšáci z hlídky rádiem na velitelské stanoviště roty a poté se stáhli zpět anebo se v případě velkého útoku schovali někam do relativního bezpečí a do perimetru se vrátili až ráno po boji. Pravidlem bylo, že každá četa (respektive družstvo) vysílala jednu naslouchací hlídku před svůj úsek obranného perimetru roty (případně čety). 

Dokončení v pátek 15. února

  • Zdroj textu:

    Válka Revue Speciál

  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na školách Provolo se nevyučovala znaková řeč, a z hluchých dětí se tak stávaly snadné oběti.

Zajímavosti
Zajímavosti

Práce na přestavbě Ústavu šlechtičen trvaly od 16. září 1753 do 7.prosince 1756, i když ke slavnostnímu otevření došlo již koncem roku 1755.

Historie
Zajímavosti

Za vodopády je ukryt malý skalní výklenek, kam se mohou podívat ti, kteří se do modravé vody ponoří.

Příroda

Operace Kruh skončila na přelomu ledna a února 1943 vítězstvím Rudé armády

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907