Nechvalně proslulá nacistická organizace SS disponovala vlastním úřednictvem, vojskem či soudnictvím. Chyběla jí však jednotící ideologie, kterou jí Heinrich Himmler ani za šestnáct let v čele nedokázal vtělit
Završení výběrového řízení mělo nováčkům přinést nezapomenutelný zážitek. Obzvláště přísaha příslušníků Verfügungstruppe se vyznačovala mystickou atmosférou. Na rozdíl od přísahy Allgemeine-SS se konala opět 9. listopadu a za Hitlerovy přítomnosti, navíc ve večerních hodinách a na „posvátných“ nacistických místech v Mnichově. Ceremoniál osvětlovaly pochodně symbolizující mučedníky pivního puče. Rituál umocňoval pocit spojení mezi zbožšťovaným vůdcem a jeho služebníkem. Jeden ze svědků vzpomínal: „Nádherní vážní mladíci s dokonalým vystupováním. Elita. Slzy se mi draly do očí, když tisíce mužů sborově odříkávaly za svitu pochodně přísahu věrnosti. Znělo to jako modlitba…“
Po složení přísahy esesman splynul s bratrstvem, které v sobě mísilo středověké mýty, germánské tradice a romantické kulty, feudální zvyklosti, sektářství i požadavek podřízení vůči Hitlerovi a třetí říši. Tuto podřazenost vyjadřoval též povinný závazek řídit se Himmlerovým sňatkovým rozkazem z prosince 1931. Reichsführer zde příslušníkům Schutzstaffel nařizoval, že se smějí oženit pouze při dodržení přísných zdravotních a rasových kritérií SS.
Předchozí část: Hledání identity Himmlerova černého řádu: Německé jednotky SS (1)
Aby podtrhl výlučnost černého řádu, vybavil Himmler jeho členy řadou privilegií. Esesmani kupříkladu přestávali podléhat civilním i vojenským soudům a spadali výhradně pod jurisdikci SS. V jejím čele stál Obergruppenführer Paul Scharfe, který výmluvně popsal důvody této výlučnosti: „Příslušník SS zaujímá vůči obyčejnému členu strany zvláštní postavení už proto, že se zavázal hájit hnutí a jeho vůdce v případě potřeby i obětováním života.“ S esesáky nesmělo být dokonce vedeno ani stranické disciplinární řízení. Těmito opatřeními činil Himmler Schutzstaffel stále méně závislou na berlínské vládě – SS se stávaly státem ve státě s vlastním výkonným aparátem i vojskem.
S pragmatickými opatřeními ostře kontrastovala některá absurdní ustanovení, která Reichsführer zaváděl ve snaze přiblížit Schutzstaffel rytířským řádům či aristokracii. Na Himmlerův popud měl každý esesman mimo jiné právo hájit svou čest v souboji. S pedanterií sobě vlastní sepsal šéf SS pro tyto příležitosti obsáhlé instrukce. Pokud jeden člen bratrstva urazil jiného, měl poškozený ve lhůtě od tří do 24 hodin požádat protivníka o zadostiučinění či vysvětlení. Když tak nactiutrhač neučinil, měla za ním protistrana vyslat prostředníka – ideálně osobu stejné hodnosti jako viník.
Úkolem prostředníka bylo dohodnout pravidla souboje a volbu zbraně. Pouze ve výjimečných a přesně definovaných případech umožňoval předpis výzvu k souboji doručit písemně formou doporučeného dopisu. Himmlerova slabost pro romantická gesta vedla též k povolení sebevraždy coby čestného řešení obtížné životní situace. Můžeme dokonce hovořit o rituálním trestu smrti sebevraždou podobně jako v kultuře japonských samurajů. I tentokrát Himmler proces ošetřil obšírnými pravidly.
Byrokratičnost „asistované sebevraždy“ dokládá případ jistého Obersturmführera Johannese Bucholda, jehož SS odsoudila k smrti za zneužívání podřízených (přesný důvod obvinění se nedochoval). Pověřený úředník o události v červnu 1943 napsal: „Oznámil jsem Bucholdovi Himmlerův rozkaz a dal mu do cely na šest hodin pistoli s jedním nábojem. Zmínil jsem, že má možnost se sám vypořádat se svými zločiny. Pak jsem celu opustil.“ Po chvíli skutečně třeskl výstřel a Reichsführer následně stanovil, jak s ostatky naložit: „Buchold odčinil své činy smrtí a tělo bude vydáno rodině. Náležitosti pohřbu musejí být obstarány tak, jako by padl v boji.“
Podobná pravidla však nečekaným způsobem podrývala Himmlerovu snahu o výlučnost důstojníků SS. Čestná smrt či vlastní soudnictví byly náhle dostupné kterémukoliv příslušníku, což přinášelo až přílišné rovnostářství. I řadovým esesákům se totiž dostávalo výsad, jimž se kdysi těšili jen důstojníci šlechtického původu. Himmler pocítil potřebu oddělit vrstvu velitelů od zbytku řádu a inspiroval se přitom zvyklostmi svobodných zednářů. Elita v elitě – nejvyšší činitelé Schutzstaffel – měla obdržet čestné hodnosti i působivé insignie.
Dokončení: Německé jednotky SS: Hledání identity Himmlerova černého řádu (3)
Tu nejnižší představoval stříbrný prsten s umrlčí lebkou, jenž původně příslušel výhradně staré gardě z dob pivního puče. Jenže počet členů SS lavinovitě rostl, a tak Himmler rozšířil okruh možných držitelů prstenu na esesmany s číslem legitimace do 10 000. Ani to nestačilo a roku 1939 se jeho majitelem stal už prakticky každý výše postavený velitel, jenž působil ve funkci minimálně tři roky. Význam původních veteránů totiž upadal a moc přecházela do rukou mladších a racionálněji smýšlejících mužů.
Válka Revue
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)
VesmírČínská analýza vzorků měsíčního regolitu odhalila vodu uloženou v impaktovém skle. (foto: Wikimedia Commons, Nielander, CC0 1.0)
RevueSkunk pruhovaný je ve volné přírodě ohrožen změnou klimatu, intenzivním zemědělstvím i lovem. Skunci mají skvěle vyvinutý čich a sluch, ale velice špatný zrak - proto bohužel často končí pod koly aut. (foto: Wikimedia Commons, USFWS Mountain-Prairie, CC BY 2.0)