Obr z písečného oblaku: Dugong indický na podmořské pastvě

08.04.2019 - Richard Jaroněk

V Rudém moři může člověk pozorovat hejna pestrobarevných ryb i nádherné korálové útesy. Při mimořádném štěstí se vám však do cesty připlete i obří dugong, kterého sami místní zahlédnou jen velmi vzácně

<p>Profil usmívajícího se dugonga</p>

Profil usmívajícího se dugonga


Reklama

V Rudém moři běžně vídávám korálové atoly hemžící se pyskouny, kanici, klipkami, bičonoši a čtverzubci. Když se ale vydáme na písek, který občas narušují drobné porosty zakrslé trávy, přihraje nám náhoda setkání úplně jiného druhu.

Jen oblaka písku

Plavu v doprovodu své dcery Lucie a kameramana Zdenka až do dvanácti metrů hloubky. Úmyslně unikáme z mělčin, abychom se vyhnuli největšímu náporu želvy stíhajících turistů, a pátráme po osamocených želvích kusech. Najednou uvidím mohutný oblak písku a zvířeného sedimentu, který bych za jiných okolností velkým obloukem minul. Dnes mě něčím přitahuje, a tak v čele naší skupinky mířím do písečného mraku, který roste několik metrů nad dno. Lucie se úporně drží za mnou, ale Zdeňka s mohutným kamerovým ústrojím, které připomíná lunárního robota, občas ztrácím z očí.

Takový oblak prachu snad mohli způsobit neohrabaní potápěči, jenže na začátku ponoru na břehu žádní nebyli a my jsme šli do vody jako první. Obdobnou spoušť by nenadělala dokonce ani mimořádně velká želva, a tak mi jako nejpravděpodobnější původce písečné smršti napadá obrovský rejnok. Přemýšlím a kroutím hlavou na všechny strany, abych ho spatřil. Jenže tak, jak se z ničeho nic oblak písku objevil, po pár metrech mizí. Voda je opět průzračně čistá a po tajemném tvorovi není nikde ani památky.

Obr nad našimi hlavami

Čekám na Lucku se Zdenkem a krátce si pokyneme. Vím, že oba mají tolik zkušeností, abychom mohli okamžitě začít stoupat do menší hloubky, kde v dálce dvaceti metrů vidím další „mlžný“ oblak. Opět v něm mizím v očekávání něčeho velkého a tmavého, do čeho musím v téměř nulové viditelnosti zákonitě narazit. Jenže je tady zase prázdno. Dno je ovšem rozryté jako pole na pokraji Buchlovských lesů, které před chvílí rozorala skupina nenasytných štětináčů. Krátery a opět navršené hromady písku mi ale z podmořského světa nepřipomínají vůbec nic.

Písek se rozplývá a kolem nás zase prázdno. Automaticky mířím k dalšímu blízkému oblaku. Lucka je pořád za mnou, ale Zdeněk jasně signalizuje, že už má toho hraní na slepou babu po krk a plave jinam. Lucka a já opět mizíme ve zdánlivě neprostupné kaši a historie se opakuje. Krom dna, které snad nese známky kobercového bombardování, zase nic. Taky už mě ta záhada přestává bavit a ukazuji, že je čas podívat se jinam. Trochu jsem ale ztratil přehled, kde je vlastně břeh. Když zvednu hlavu, abych našel slunce a trochu se zorientoval, konečně ho uvidím – nad našimi hlavami se proti slunečním paprskům rýsuje válcovité monstrum, obří dugong.

S doprovodem žlutých andělů

Zvíře pohupující se v ostrém poledním slunečním svitu pohne ploutvemi a obrovský válec se začíná rychle zanořovat. Před samotným dnem trochu zbrzdí, srovná tělo a bez sebemenších známek strachu „přistává“ přímo vedle mne. Skutečně mohutný dugong (Dugong dugon), který se zdá být ke čtyřem metrům dlouhý, zaboří čumák do písku a začíná z něj vytrhávat celé trsy porostu. Blesky dvakrát vystřelí a já dělám první spěšné fotky, od nichž si nic neslibuji. Hlavně jsem přesvědčen, že nás gigantický savec z řádu sirén (Sirenia) vzápětí opustí. Navzdory předpokladům se ale zdá, že se tvor rozhodl věnovat nám svou dnešní vegetariánskou žranici. Přítomností suchozemců se nijak nevzrušuje.

Každým zabořením masitého rypce do písku víří dugong oblaka prachu a posunuje se o půl metru vpřed. Shůry, jako nebeská letka žlutých andělů, se tu najednou objeví skupina čtyř kranasů. Načasují moment, kdy dugong vyrval velký kus trávy, a bez zaváhání se vrhají pod jeho tlamu. Hledají drobné parazity, lidským okem nepostřehnutelné korýše nebo v písku zavrtané rybky. Skupina kranasů má jednoznačného vůdce. Vždy se přiřítí jako první a ostatní, o polovinu menší ryby, mu sotva stačí. Když se dugong na chvíli přestává pást, mizí rybky za jeho záda, případně za obrovskou ocasní ploutev. Mnohdy se jen něčeho leknou a odplavou až ke hladině.

Nahoru a dolů

Ležím bez pohnutí v písku asi metr od zvířete a čekám. Dugong se ale najednou bez jakéhokoliv předchozího náznaku postaví na prsní ploutvičky, odrazí se a míří k hladině. Nestíhám se vynořit hned za ním, a tak si jako „vzorný otec“ aspoň konečně uvědomuji, že mám s sebou doprovod. Dcera je naštěstí pořád za mnou a potkáváme se nad vodou. Chci jí říct vše, co o dugongovi vím, ale její otázka mne předběhne: „Tati! Nežere to lidi?“ houkne na mě sotva popadajíc dech. Chci odpovědět a říct něco chytrého, ale místo toho se řehtám tak, že si párkrát loknu slané vody. Nakonec jen nasazuji náustek, otáčím palec směrem ke dnu a houknu: „Jdeme dolů!“

Dugong se s každým novým zanořením posunuje o dalších několik desítek metrů, ale brzy se mi daří vychytat jeho rytmus. Uplyne vždy pět až sedm minut a tvor v klidu a beze spěchu lehce mávne masivní ploutví a stoupá k hladině. Tam se nadechne a chvíli zůstává ležet. Někdy se mi zdá, že ve vodorovné poloze snad i na chvíli usnul. Možná ale jen zpracovává vzduch, cpe jej do každé části těla a připravuje se na dlouhé zanoření. Když je připraven k potopení, naposledy se zhluboka nadechne a začíná padat zpátky ke dnu. Zvíře šetří energií a při sestupu nechává bez sebemenšího pohybu ploutvemi klesat své těžké tělo volným pádem. Jsem stále těsně vedle něj a vychutnávám si pocity z těsného kontaktu s tak mohutným tvorem.

Více než hodina ponoru však začíná být cítit. Jsme sice v malé hloubce, ale neustálým vynořováním a zanořováním jsem spotřeboval mnohem víc vzduchu než obvykle. Únavu hlásí i blesky, které se už nestíhají dobíjet. Dugonga proto opouštíme s nepatrným zbytkem vzduchu a než uplaveme půl kilometru k pláži, musím dceři sebrat zálohový regulátor, abych potupně neplaval na hladině. Úžasný ponor mě naprosto nadchnul a dostavuje se úplná euforie. S dcerou si překotně vyměňujeme dojmy a zážitky.

Pravděpodobnosti navzdory

Je příjemné, že i v tak blízkých vodách, jakými je Rudé moře, se dají prožít nezapomenutelné chvíle. Létám za žraloky po celém světě, v Mosambiku naháním velryby a manty a kousek za „humny“ narazím na dugonga. Zážitek je ještě o něco silnější, když se dozvídám, jak často se zde tito líní ale ohrožení savci vyskytují.

TIP: Kapustňáci a jejich příbuzní: Kořeny nesourodé rodiny obrů i trpaslíků

Ukazuji snímky potápěčskému průvodci, který nás k lokalitě přivedl. Je stejně nadšený a já nahlas přemýšlím, jaká je pravděpodobnost tady klidného savce zítra znovu najít. „Ahmede,“ oslovuji štíhlého mladíka: „Jaká je šance? Jednou za týden? Nebo spíš za měsíc?“ „Je jich tady celkem hodně,“ překvapuje mě odpověď. „Je to jejich oblíbené místo a často sem chodí. Ale je to velká náhoda.“ „Takže?“ jsem netrpělivý. „Já se tady potápím často. I několikrát týdně. Narazím na něj ale tak jedenkrát za rok. Za tři roky dvakrát!“ Štěstí mi tentokrát opravdu přálo!

Dugong (Dugong dugon)
  • Řád: Sirény (Sirenia)
  • Čeleď: Dugongovití (Dugongidae)
  • Blízké příbuzenstvo: Spolu s třemi druhy kapustňáků (Trichechus) patří mezi jediné žijící zástupce řádu sirén. Ještě v 18. století žil na Zemi další zástupce sirén – koroun bezzubý (Stellerova mořská kráva, Hydrodamalis gigas), který byl mnohem větší než kapustňáci a dugongové. Tvor objevný pro vědu v roce 1741 byl za pouhých 27 let zcela vyhuben bezohledným lovem.
  • Popis: Stejně jako všichni ostatní žijící zástupci řádu sirén má vřetenovité tělo a žádnou hřbetní ploutev nebo zadní končetiny. Přední pádlovité končetiny mu pomáhají manévrovat. Od kapustňáků jej odlišuje ocas podobný delfínímu. Malé oči neposkytují dugongovi žádný skvělý zrak, zato ale výborně slyší. 
  • Velikost: Dospělé kusy jsou zřídka delší než 3 metry a jejich hmotnost obvykle nepřesahuje 420 kilogramů. Největší zaznamenaný dugong byl však 4,06 metru dlouhý a vážil víc než tunu. Samičky jsou menší než samci.
  • Mláďata: Navzdory dlouhověkosti rodí samice jen párkrát za život. Mezi jednotlivými potomky je odstup 2,5 až 7 let. Novorozenci jsou už přes metr dlouzí a váží kolem 30 kilogramů.
  • Starost o potomky: Samice porodí po 13–15 měsíců dlouhé březosti většinou jen jediné mládě, obvykle v mělké vodě. Jakmile se mládě narodí, matka jej vystrká ke břehu, aby se nadechlo. Zůstává u matky, která jej kojí po dobu 14–18 měsíců. Brzo po narození ovšem začíná jíst i pevnou potravu. 
  • Potrava: Živí se téměř výhradně mořskými trávami, ale občas spolknou i bezobratlé, jako jsou medúzy, sumky a měkkýši. 
  • Věk: Až 70 i více let. 
  • Způsob života: Jsou to společenští tvorové, ale vzhledem k tomu, že množství mořských rostlin většinou nemůže poskytnout dostatek potravy celému stádu, jsou většinou k vidění o samotě nebo v párech. Umí se potopit až do hloubky kolem 40 metrů, ale většinu času tráví v mělčinách do 10 metrů. 
  • Rozšíření: V teplých příbřežních oblastech Indického oceánu. 
  • Status: Zranitelný druh (VU), což znamená, že čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pokud někdo nežije právě zdravě, neměl by zanedbávat přísun vitamínů obsažených v ovoci.

Věda

Geysir se stal prvním přírodním úkazem svého druhu, o němž se dozvěděli učenci starého kontinentu.

Cestování
Zajímavosti

Král Eduard VII.  se svou ženou královnou Alexandrou Dánskou.

Historie

Člunozobec africký na jezeře Albert v Ugandě.

Příroda

Sejdeme se na fotbale 

událost: Rose Parade, USA

Pravidelná novoroční oslava Rose Parade se v kalifornské Pasadeně odehrává již od roku 1890. Na alegorické vozy zdobené květinami dnes přiláká i stovky tisíc přihlížejících, z nichž část se odpoledne přesune na nedaleký stadion, aby sledovala tradiční univerzitní zápas v americkém fotbale.  

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907